Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Nobelova cena za ekonomii 2008: Oslava mezinárodního obchodu

0

Tento článek byl publikován v redigované podobě v Hospodářských novinách jako již tradiční ohlédnutí za každoročním udělení Nobelovy ceny za ekonomii. Jiné články tohoto druhu vycházely postupně od roku 2001 nejdříve v Respektu a poté v Hospodářských novinách. Odkazy následují:

Nobelova cena 2001

Nobelova cena 2002

Nobelova cena 2003

Nobelova cena 2004

Nobelova cena 2005

Nobelova cena 2006

Nobelova cena 2007

Nobelova cena roku 2008 způsobila zajímavé reakce zpravidla ovšem zcela mimo mísu. Nobelova cena za ekonomii se dává za vědu nikoliv za politické názory, byť ty mohou být i v příkrém rozporu s názory vědeckými. A to je možná nejzajímavější aspekt této Nobelovy ceny  – ukazuje, jak je možné, aby vynikající ekonom v druhé části své osobnosti byl ekonomickým komentátorem, který se téměř vždy mýlí.

Zajímavostí je v souvislosti s letošní Nobelovou cenou i několikanásobná predikce autora tohoto článku, že Paul Krugman nejenom, že Nobelovu cenu jednou dostane, ale i jeho přesvědčení (možná pro někoho překvapivé a nečekané), že se tak stane právem – viz např. tento článek z počátku roku 2008.

Pop-zpěvák moderní ekonomie

Letošní Nobelova cena za ekonomii má oproti minulosti výhodu: jen málokoho nechá chladným. Získal ji Paul Krugman, ekonom s vyhraněnými politickými postoji a sloupkař jednoho z nejprestižnějších deníků planety – New York Times. S mírnou nadsázkou řečeno: jeden z „populárních zpěváků“ moderní ekonomie. Není to míněno pejorativně: patří sem i Steven Levitt, Stephen Landsburg, Todd Buchholz, Tim Harford nebo Robert Frank – lidé, kteří ovládají krom ekonomické teorie i normální jazyk a dokážou zajímavě psát. I když nemusí mít v článcích vždy pravdu.

Radil Reaganovi. I Enronu

Newyorský rodák Krugman (55) se v 80. letech počítal k mladým ekonomickým hvězdám amerických univerzit. V roce 1991 to potvrdila tzv. J. B. Clarkova medaile, přezdívaná Nobelova cena pro ekonomy do 40 let (mimochodem, její držitele pak skutečně „dospělé“ ocenění zpravidla nemine). Dnes by asi nikdo u puncovaného „levičáka“ Krugmana netipoval, že se stal na rok členem sboru ekonomických poradců prezidenta Reagana (1982 – 1983). Nebo že pracoval pro později nechvalně zbankrotovanou společnost Enron, jako jeden z členů poradního výboru, který „neměl žádnou funkci, jíž by si byl vědom“. Avinash Dixit (jeden z budoucích adeptů na Nobelovu cenu za ekonomii) o Krugmanově přístupu napsal, že vzbuzuje u kolegů obdiv i vztek zároveň. Jeho modely jsou velmi jednoduché – zdánlivě až příliš. Často řešil problémy, které nikoho jiného příliš nezajímaly. Ale když je začal později zkoumat a prověřovat hlavní proud, Krugmanovy modely a vhled obstály překvapivě dobře. V roce 1990 napsal svou první popularizační knihu The Age of Diminished Expectations (Doba snižujících se očekávání) a zrodila se hvězda. Publikoval pak dalších čtrnáct knih, dnes učí na Princetonu.

Proč model nefunguje…

V dobách, kdy se ještě věnoval čistě akademické práci, zkoumal mezinárodní obchod, jednu z nejstarších částí ekonomické teorie, sahající až do 18. století. Pokoušel se vysvětlit, proč některé závěry tzv. Heckscher-Ohlinova modelu (populárního poválečného modelu zahraničněekonomických vztahů) nefungují v realitě. Model například předpokládal, že největší objemy obchodů by měly probíhat mezi zeměmi, které jsou co nejrozdílněji vybaveny „výrobními faktory“ (typicky: mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi). Poválečný svět ale fungoval jinak. Nejrychleji se rozvíjel obchod mezi země vybavenými prací a kapitálem velmi podobně – mezi zeměmi vyspělými. A to obousměrně: například země, které jsou největšími vývozci automobilů, jsou i jejich největšími dovozci. Heckscher-Ohlinův model vycházel z teorií o tzv. komparativní výhodě. Krugman zašel pro vysvětlení až k samotnému otci zakladateli Adamu Smithovi a jeho pojednání o dělbě práce. V sérii článků z 80. let Krugman dokazuje, že mezinárodní obchod – tedy rozsáhlá dělba práce v globálním měřítku – přináší nižší ceny zboží a mnohem širší nabídku díky specializaci a obchodu mezi zeměmi s podobnou strukturou.

…a proč se lidé stěhují

Krugman také prokázal, že z výnosů z obchodu těží všechny příjmové skupiny. Což přesně odpovídá chování, které bylo pozorováno v mezinárodním obchodě po druhé světové válce. Krugmanova analýza je ovšem mnohem obecnější. Pokud si totiž místo slova „země“ dosadíme „města“, „firmy“, lidi“, pomůže vysvětlit například to, že s hospodářským rozvojem se lidé stěhují z venkova do měst. Anebo proč je tento pohyb od ekonomického rozvoje prakticky neoddělitelný (protože se snižováním dopravních nákladů mohou města dál růst, proto může stoupat dělba práce u jejich obyvatel, souběžně i produktivita a reálné mzdy, množství nabízeného zboží a služeb, což dál posiluje migraci do měst). Samozřejmě kromě zmíněných článků a myšlenek publikoval Krugman i mnoho dalších: o problematice mezinárodního duopolu, směnných kurzů, dynamice mezinárodního obchodu… Známý však bude hlavně pro své popularizace.

Jako pro Stiglitze

Vzato kolem a kolem, letošní Nobelovka vlastně dopadla dobře. Po mnoha letech získal ocenění ekonom, který se věnoval převážně mezinárodnímu obchodu. Tedy disciplíně, která do značné míry vyšlapala ekonomii cestičku na výsluní v 19. století. Zatím v této disciplíně existovalo jen velmi málo oceněných ekonomů-specialistů (Bertin Ohlin v roce 1977 a v části svých prací také Paul Samuelson, oceněný v roce 1970). Svým charakterem a politickými konotacemi ovšem letošní volba připomíná Nobelovu cenu pro George Stiglitze z roku 2001. Tedy pro člověka, který si cenu za své akademické příspěvky ze 70. let nepochybně zasloužil, ale který získal proslulost spíše svou veskrze neúspěšnou a problematickou aktivitou na poli zcela neakademickém jako hlavní ekonom Světové banky. I když… akademický podklad je v případě Krugmana přece jenom o něco slabší.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply