Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Nobelovu cenu za mír získal „sociální podnikatel“

0

„Za úsilí o hospodářský a sociální rozvoj odspodu“ – tak zní oficiální zdůvodnění toho, proč dnes získal Nobelovu cenu za mír Muhammad Yunus.

Šestašedesátiletému profesorovi ekonomie se přezdívá „bankéř chudých“. V roce 1976 založil Grameen Bank, která se zabývá poskytováním mikroúvěrů chudým obyvatelům Bangladéše a která s ním napůl sdílí udělenou Nobelovu cenu. Volba Nobelova výboru se vesměs setkala s překvapenými reakcemi. Cena za mír má totiž vždy poměrně významný politický podtext a často je udělována za velmi abstraktní zásluhy. Seznam minulých „mírových nobelistů“ nejčastěji hovoří o zásluhách za „mír“, „udržitelný rozvoj“, „demokracii“ nebo „lidská práva“. Mezi oceněnými nalezneme nadnárodní organizace (OSN, Mezinárodní agenturu pro atomovou energii či Mezinárodní organizaci práce) a bývalé významné politiky (včetně tak problematických jako je Jásir Arafat nebo Michail Gorbačov). V poslední době však tuto prestižní cenu získávají i ti, kdo se potýkají se světovými problémy na mnohem konkrétnější úrovni – například Lékaři bez hranic, Matka Tereza či kampaň za zákaz užívání nášlapných min. Do této skupiny oceněných patří i Yunus a jeho banka.

Myšlenka mikroúvěrů je poměrně jednoduchá. Komerční banky obvykle půjčují lidem, kteří mají čím za svůj účel ručit, tedy těm, kdo mají peníze uloženy ve formě určitého aktiva. Obvykle je tímto aktivem něco hmotného – budova nebo auto. Jindy stačí bankám dobrá myšlenka – investují do vašeho tvůrčího potenciálu, i když tato investice je řádově mnohem rizikovější než v prvním případě. Problém rozvojových zemí je však v tom, že většina obyvatel nemá žádné hmotné aktivum, kterým by mohla ručit, a míra rizika je tak vysoká, že konzervativní banky dávají ruce pryč od úvěrů, které jsou „zajištěny“ pouze dobrou myšlenkou. To ovšem není překvapivé a není to ani věc, nad kterou bychom se měli pohoršovat. Banky nejsou dobročinné organizace a nemají právo v takové míře hazardovat s majetkem svých klientů. Pokud však není kreativní potenciál obyvatel příslušných zemí omezován, nastupují na místo velkých bank „sociální podnikatelé“ (social entrepreneurs) jako je Yunus. Ti rozjíždějí projekty, jež mají jak obchodní, tak také filantropickou složku. Proto jsou ochotni vstoupit do většího rizika než běžné banky. Yunus začal ze svého půjčovat drobné částky chudým, kteří přišli s dobrým nápadem, aniž by od nich požadoval jakékoli ručení. Dokonce předem prohlásil, že ani nebude právně vymáhat nesplacené úvěry. Cenou za podstupování zvýšeného rizika byla vyšší míra nesplacených úvěrů. Protože však měl jeho projekt výsledky (v podobě snížení míry chudoby v dané oblasti), podařilo se mu od dárců získat prostředky na krytí těchto zvýšených nákladů. Od roku 1995 je Grameen Bank zcela finančně soběstačná a již tyto dodatečné prostředky od dárců nepřijímá. Do dnešního dne poskytla úvěry 6,6 milionu osob (97 % klientů jsou ženy) v celkové hodnotě 5,72 miliard USD.

Sociální podnikatelé, stejně jako „běžní“ podnikatelé, také hledají mezery na trhu – v Yunusově případě byla touto mezerou pomoc chudým v Bangladéši a dělání pravého opaku toho, co dělají všechny ostatní banky. To ovšem nestačí – každý z nás má nějakou představu o tom, jaké jsou největší problémy našeho světa. Sociální podnikatelé tak musí, opět stejně jako jejich tržní protějšky, především najít způsob jejich řešení.

Problém jakékoli pomoci a hlavní kámen úrazu pro všechny, kteří chtějí někomu pomáhat, spočívá v tom, co Henry Hazlitt ve své knize Pokoření chudoby (Conquest of Poverty) nazývá „dilematem pomoci“: tím, že někomu pomůžete, oslabíte jeho motivaci k tomu, aby si pomohl sám. V dlouhodobém horizontu tak vaše dobře míněná pomoc může naopak uškodit, protože se na ní příjemce stane závislým. Sociální podnikatelé tak musí uspět především v tom, jakým způsobem motivovat ty, kterým pomáhají. Yunus a mnozí jiní toto dilema vyřešili. Grameen Bank vyžaduje od příjemců úvěrů, aby byli členy pětičlenné skupiny, ostatní členové této skupiny však nejsou odpovědní za to, když její člen úvěr nesplácí. Členové skupiny, stejně jako zástupci banky, pouze dohlíží na to, zda se příjemce úvěru „chová zodpovědným způsobem, aby se nedostal do problémů při splácení“. Klienti banky se navíc stávají jejími spolumajiteli a mohou se tak podílet na rozhodování o tom, kam budou směřovat prostředky, které bance vrátí. Tento mechanismus postačuje k tomu, aby banka uchovala vysokou míru návratnosti úvěrů (uvádí, že dosahuje 98,85 %) a dokonce v rozvojové pomoci trumfnula i bangladéšskou vládu – úroky z úvěrů poskytovaných Grameen Bank jsou nižší než úroky, které jsou věřitelům účtovány v obdobných, vládou provozovaných mikroúvěrových programech. Dobré finanční výsledky navíc umožnily bance zahájit speciální program pro znevýhodněné žadatele, kterým úrok odpouští zcela, či začít poskytovat stipendia a nabalit na své fungování celou řadu dalších rozvojových aktivit.

Jak vidíme, právě v oblasti „dilematu pomoci“ vyniká hlavní rozdíl mezi soukromým a veřejným sektorem. Yunus na začátku investoval své vlastní peníze, svoji energii a své jméno do toho, aby pomohl jiným. Politici na všech úrovních, generálním tajemníkem OSN počínaje a starostou Dolní Lhoty konče, rozdávají peníze někoho jiného. Proto nepřekvapí, že pomoc přicházející z politické sféry se často k těm, kterým má pomáhat, ani nedostane. Zůstane za nehty úředníků, zkorumpovaných vlád či diktátorů třetího světa. Yunus našel v podobě mikroúvěrů způsob, jak dilema překonat, a právem mu za to náleží jedno z nejvyšších ocenění, které může obyvatel naší planety získat.

Nobelův výbor při udílení ceny konstatoval, že „trvalý mír nemůže být dosažen dokud velké skupiny populace nenajdou cestu jak se vymanit z chudoby. Mikroúvěry jsou jednou z těchto cest.“ Je potěšitelné, že si vlivní našeho světa začínají uvědomovat význam správně použitých ekonomických nástrojů při odstraňování chudoby. Možná je to první krok k tomu, aby docenili význam svobodné lidské iniciativy, neomezované vládními zásahy, a svobodných trhů, šířících prosperitu v mnohem větší míře, než je schopna Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, a to i přes obrovské prostředky daňových poplatníků celého světa, jež mají tyto dvě instituce k dispozici. Problém totiž neleží v objemu zdrojů. Africe, Asii ani Jižní Americe nepomůže nalije-li do nich zbytek světa neomezené množství peněz. Problém je v motivaci příjemců a v rozeznání toho, kdo pomoc smysluplně využije, a kdo ji prohýří. Na tomto poli soukromý sektor nad vládami celého světa vždy zvítězí na celé čáře.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply