Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Nové a lepší veřejné zakázky?

0

Nižší limity pro soutěžení i pro zveřejňování, vyšší transparentnost, méně korupce. V souvislosti s veřejnými zakázkami se jedná o jedna z nejskloňovanějších slovních spojení poslední doby. Veřejné zakázky hýbou politickým světem, veřejností i odborníky a staly se doslova módním tématem. Odhady, kolik peněz mizí ze státní kasy tím, že existuje korupce a neefektivita ve veřejné správě, se pohybují v řádech od desítek do stovek miliard korun ročně. Je takříkajíc veřejným tajemstvím, že korupce ukousává významnou část veřejných prostředků.

Faktem je, že současný trend velí jedno – snižování stropů pro soutěžení i zveřejňování zakázek včetně související dokumentace, zvyšování míry poskytování informací veřejnosti a další zpřísnění jak kontrolních mechanismů, tak i regulatorních pravidel při zadávání zakázek. Rozklikávací rozpočty jsou dalším ze současných trendů – Semily jsou toho ukázkovým příkladem a pilotním projektem, Praha se jím chce brzy stát také.

Když se na celou věc podíváme optikou občana této země, pak není skoro o čem diskutovat. Je na místě, aby člověk měl maximální kontrolu nad tím, jak jsou veřejné prostředky vynakládány, neboť pocházejí z velké části právě z daní. K tomu, aby občan tuto kontrolu měl, je přitom potřeba, aby disponoval maximem informací o tom, co se s těmito prostředky děje a co a za kolik stát nakupuje. Kontrola veřejnosti (a tím myslím jak občany, tak např. i média) je v tomto případě důležitá, protože vytváří určitý, ne nevýznamný tlak na efektivitu. A ačkoliv se z pohledu veřejného sektoru často jedná o poměrně značně zatěžující činnosti, když musí obhajovat a zodpovídat dotazy na veřejné zakázky, implicitně se jedná o nástroj motivace vedoucí k vyšší kvalitě zakázek.

Dále – čím dál, tím nižší limity týkající se povinnosti zakázky soutěžit, a ne je jen tak někomu od stolu přidělit, rovněž zmenšují prostor pro různé „kamarádčofty“a další podobné záležitosti, kdy jsou veřejné prostředky utráceny ne zrovna nejefektivnějším způsobem. Na druhou stranu tento princip znemožňuje chování, které je na trhu zcela běžné a osvědčené. Představme si situaci, kdy má podnikatel dlouhodobé a velmi pozitivní vztahy se svým dodavatelem. V tomto vztahu funguje dlouhými léty prověřená důvěra a podnikatel ví, že dodavatel vždy dodrží, co slíbí, a je na něj spoleh. Ačkoliv není na celém trhu dodavatel úplně nejlevnější, podnikatel s ním spolupracuje i nadále, protože znalost toho, že se jedná o zcela prověřeného, spolehlivého a předvídatelného partnera, vysoce převáží o něco nižší cenu neznámého potenciálního dodavatele (risk obchodování s ním a zjištění informací o něm představují pro našeho podnikatele další náklady). Takovéto situace nastávají a nejsou zdaleka výjimkou. Ve veřejném sektoru je tento princip novými regulacemi dále potlačován, což vyplývá z rizika zneužití, které se v minulosti mnohokrát potvrdilo. Regulace v tomto případě směřuje k co nejvýznamnější minimalizaci možnosti subjektivní volby zadavatele.

Zkusme se teď na veřejné zakázky podívat trochu jinak. Proces zadávání zakázek je poměrně složitou záležitostí, která rozhodně není triviální a existuje při ní mnoho oblastí, kde lze pochybit a provinit se tak proti zákonu (mám na mysli pochybení neúmyslné). Pokud je toto pochybení odhaleno, pak zákon o veřejných zakázkách umožňuje uložit zadavateli vysoké pokuty. Kdokoli z nás se v životě setkal s veřejnými zakázkami, ať přímo nebo jako pouhý pozorovatel, dá mi jistě za pravdu, že celý proces je velmi komplikovaný a těžkopádný (nadlimitní veřejné zakázky jsou běžně zadávány a soutěženy několik měsíců). Tím, že je zadávání takto náročné, s sebou tato aktivita pochopitelně nese vysoké náklady – v podobě potřeby kvalifikované pracovní síly, časové zátěže nebo explicitně vynaložených nákladů na zajištění zakázek prostřednictvím externího dodavatele, který na sebe bere značná rizika.

Tím, že dojde k již zmíněnému zpřísnění kontroly, dalšímu růstu náročnosti zadávání zakázek a snížení limitů stanovených pro soutěžení a zveřejňování, dojde ruku v ruce i ke zvýšení nákladnosti realizace těchto zakázek. Jak známo, už nějakou dobu je jedním ze základních stavebních kamenů ekonomické vědy princip marginality. V tomto případě je tedy v souladu s tímto principem evidentní, že s každou další jednotkou, o kterou zvýšíme transparentnost (snížíme limit pro zveřejňování informací o veřejné zakázce a povinnost soutěžení zakázky), dojde k nárůstu nákladů s tím spojených. Stejně tak dochází k tomu samému tím, že se pravidla pro zadávání zakázek stávají náročnějšími a pro aplikaci obtížněji realizovatelnými.

Pokud to prostě a jednoduše shrnu – proces zadávání veřejných zakázek se na jednu stranu stane po zavedení nových pravidel transparentnějším, objektivnějším a měl by být lépe dozorován, na druhou stranu bude toto pozitivum „vyváženo“ podstatně vyšší cenou za samotnou zakázku a díky všem takovýmto chvályhodným opatřením státní správa v konečném důsledku opět jen nabobtná. Z koláče veřejných prostředků bude ukousnuta daleko větší část než dnes na realizaci veřejných zakázek samu o sobě. U některých úřadů či samospráv může mít tato změna tak zásadní dopady, že poklesne jejich schopnost plnit své „běžné“ úkoly. Jedinou činností, která je bude nadmíru zaměstnávat, bude totiž samotná příprava a realizace zakázek. Zcela jistě tak poklesne objem veřejných zakázek (protože na ně zbude méně prostředků).

Opatření zaměřená na zprůhlednění zakázek tak mohou být v určitých případech kontraproduktivní a jejich majoritním efektem může být částečné ochromení veřejné správy, pokud jde o plnění základních úkolů. Přitom je otázkou, zda nově nastavená pravidla budou účinná při potírání korupčního chování a zda vůbec dojde k rozeznatelnému snížení míry korupce (tedy zda se nenajdou další cestičky, jak vše obejít). Veřejné zakázky by měly optimálně splňovat toto: proces realizace by měl být co nejjednodušší (s co nejnižšími náklady) a současně by měl být co nejtransparentnější. Je jasné, že se v drtivé většině případů jedná o protichůdné cíle. Bylo by umění najít řešení, které by umožňovalo maximálně se oběma těmto cílům přiblížit.

Bezpochyby nejjednodušší a nejefektivnější cestou, jak snížit alespoň absolutní rozsah korupce, je omezit objem finančních prostředků, které protékají skrze veřejný sektor, a nevykonávat prostřednictvím tohoto sektoru služby, které může lépe a levněji obstarat trh.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply