Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

O „reklamních plachtách“ a právech majitelů domů

0

Z fasád domů zmizí reklamní plachty

Památkáři z magistrátu se snaží o to, aby plachty s reklamami nezakrývaly fasády historických domů v centru města. Podle ředitele odboru památkové péče Jana Kněžínka počet těchto reklam poslední dobou vzrostl a jsou vesměs nelegální. Vlastníkům budov, na nichž jsou zavěšeny, hrozí pokuta. (čtk)

Tuto krátkou zprávu přineslo páteční pražské vydání Mladé fronty DNES. Co nám o ní může říci stručná ekonomická analýza?

Majitelé domů, v naší zemi tradičně pronásledovaná skupina podnikatelů, si mohou poznamenat další zpochybnění svých vlastnických práv. Opět ze strany státních úředníků, kteří se domnívají, že jsou to oni, kdo rozhoduje nejen o věcech veřejných, ale i o věcech soukromých. „Ale je to opravu soukromá věc,“ namítl by někdo, „když mi majitelé zabraňují dívat se na překrásnou fasádu jejich historického domu?“ Ano, je. Dům je jejich. Stejně je jejich i jeho fasáda a kolemjdoucí nemá žádné právo domáhat se estetického prožitku, vyvolaného pohledem na gotické lomené oblouky či renesanční okenní ostění. Že je nám, uměnímilovným chodcům, toto potěšení běžně dopřáváno ještě neznamená, že na něj máme automatický nárok.

Je krátkozraké obviňovat majitele domů z vyvěšování „reklamních plachet“. Můžeme jim mít za zlé, že se za současné situace, kdy mnozí v restituci získali dům (i historický a v centru metropole) s nevystěhovatelnými nájemníky a regulovaným nájemným, hledají všechny způsoby, jak si vydělat peníze alespoň na nejnutnější opravy? Viníka musíme hledat mezi těmi, kdo nejvíce křičí – tedy mezi úředníky a politiky. Nebýt jich, neměli bychom dnes regulované nájemné a majitelé domů by nemuseli obalovat své domy do reklam. „Dobrá, ale chtějí maximalizovat zisk,“ bylo by možné namítnout, „a proto budou chtít vysoké tržní nájemné a příjmy z reklamy navíc.“ Někteří z nich jistě ano, ovšem svobodný trh má nástroj, jak se vypořádat i s tímto problémem – tolik vysmívanou Smithovu „neviditelnou ruku trhu“, která slaďuje jednotlivé lidské zájmy. Nájemníci, kterým se nebude líbit, že je jejich dům obalen do „reklamní plachty“, se mohou se svým domácím domluvit: buď mi dáte slevu na nájemném (či jinou kompenzaci), nebo se odstěhuji. Nedostanou-li ji, odstěhují se do domu, jehož majitel má pro umění cit a ví, že duševní újmu z domu obaleného reklamou mu nevynahradí sebevětší poplatek od inzerenta. Do uvolněných bytů se nastěhuje někdo, komu reklamy nevadí. A je po problému.

„A co turisté, nepřestanou jezdit do Prahy, když bude celé centrum obalené reklamou?“ Připusťme, že všem turistům vadí reklama. Připusťme také, že kvůli ní přestanou jezdit do Prahy, protože si mohou nalepit plakát na svůj zahradní domek v Texasu či Japonsku a budou mít to samé. Co se stane? Zmizí-li turisté z centra, závratně klesne hodnota tamních nemovitostí a cena za jejich pronajímání. Zároveň zmizí inzerenti, protože nemá smysl dávat reklamu někam, kam nikdo nechodí. Majitelé domů na tom mohou jedině prodělat. To jim zabrání ve výše popsaném chování. A stejný mechanismus udržuje reklamu v centru na úrovni, která je většinou lidí vnímána jako optimální. Není jistě náhodou, že se nikdy v historii nestalo, aby byla centra měst zcela obalena reklamou. A to ani v dobách, kdy nic takového jako státní památková péče neexistovalo. Bohužel se toto „optimum“ obvykle nachází nad tím, co považují za „optimální“ intelektuálové a úředníci magistrátu. A ti tak budou dále hledat způsoby, jak vnucovat všem ostatním své názory a pokutovat je za to, že si odváží myslet něco jiného.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply