Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Obama recesi nezastavil. Změní to volby?

0

Američané dali ve volbách do Kongresu najevo, že jejich nadšení z prezidenta Obamy vyprchalo. Nepochybně k tomu přispěla i jeho hospodářská politika.

Obamova administrativa reagovala na finanční krizi nevídanou rozpočtovou expanzí. Ve snaze „stimulovat“ ekonomiku hospodařila vloni s deficitem ve výši desetiny HDP. Federální dluh je na dobré cestě k psychologické hranici 100% HDP. Takové tempo zadlužování USA zažily naposledy za 2. světové války.

Zdánlivě vláda slaví úspěchy. HDP ve třetím čtvrtletí rostl meziročním tempem 2 procenta. „Vidíte, my jsme to říkali. Stačí, když stát dost utrácí a ekonomika se postaví na nohy,“ jásají mediálně známí keynesiánci jako Paul Krugman či Joseph Stiglitz.

Problém je ovšem v samotném použití HDP jako ukazatele ekonomického růstu. HDP může odrážet skutečný růst, který plyne z úspor a investic. Může ale také odrážet plýtvání, které se v budoucnu vymstí. Dnešní USA jsou bohužel spíše druhý případ.

Hrubý domácí produkt je součtem výdajů spotřebitelů, firem a vlády za zboží a služby. Pokud vláda najednou začne více utrácet, na HDP se to bezprostředně projeví. „Stimulaci ekonomiky“ ale musí vláda nějak financovat. Jelikož jsou daně nepopulární, dělá to většinou pomocí dluhu. Půjčí si od investorů na kapitálovém trhu. Jenže tyto peníze si potom už nemohou půjčit podnikatelé. Tedy ti, kdo investují do výroby a vytvářejí skutečná pracovní místa, ne umělou zaměstnanost.

Když si vláda půjčuje na to, aby urychleně zvýšila výdaje v ekonomice (jak radí keynesiánci), projídáme zdroje, které jsme mohli investovat. O to budeme zítra chudší. Má nám být útěchou, že jsme si dočasně zvýšili „HDP“?

Recese v USA ve smyslu HDP „oficiálně“ skončila už v červnu 2009. Pokud se však podíváme za pozlátko HDP, zjistíme, že hospodářský pokles v USA ve skutečnosti neskončil. Za rok od konce recese soukromý sektor v USA ztratil (!) přes 350 tisíc pracovních míst. V minulosti naopak ekonomika po konci recese již rychle tvořila nová pracovní místa.

Proč tomu tak je? Vysvětlení je nasnadě, jenže zastánci vládních zásahů je nechtějí slyšet: vláda ekonomiku svojí domnělou záchranou stahuje ke dnu. Vysává rekordní sumy z kapitálových trhů a vydává je na projekty připravené vládními byrokraty.

Myšlenka, že stát musí v recesi utrácet, aby vyhladil křivku hospodářského cyklu, je v ekonomii hluboce zakořeněná. A je také hluboce mylná. Není sebemenší důvod domnívat se, že recese by se bez vládních zásahů proměnila v bezvýchodnou depresi. Během recese se napravují chybné investice provedené během předchozí bubliny, ekonomika hledá novou rovnováhu. Vláda tento proces pouze komplikuje.

Rekordně nízké úrokové sazby udržované centrální bankou Fed mají údajně podporovat dostupnost úvěrů a tedy i růst HDP. Opět se ale se nabízí otázka, jestli jde o zdravý ekonomický růst anebo jen o „doping“ se všemi nežádoucími účinky. Problém USA byl právě ten, že uměle nízké sazby odrazovaly Američany od úspor. Investice podnikatelů nebyly financovány skutečnými úsporami lidí, ale především měnovou expanzí podporovanou centrální bankou. Pokud rekordně nízké úrokové sazby v předchozích letech nafoukly realitní bublinu, k čemu povedou nyní? Je možné recesi vyléčit pomocí stejného receptu, který ji způsobil?

V kostce: prezident Obama ruku v ruce s Fedem „stimulovali“ nejvíce, a dopadlo to nejhůře. Ještě nikdy v novodobé historii nebyly keynesiánské omyly tak zřejmé. Máme nyní šanci uvědomit si ničivý vliv vládních výdajů na ekonomiku a drasticky je zredukovat. Otázkou je, jestli to republikáni dokáží pochopit.

Článek byl ve zkrácené verzi publikován v týdeníku Ekonom, 45/2010.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply