Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Odboráři všech zemí …

0

Co odbory v podstatě činí? Neustálezvyšují cenu práce. Namátkou z českého zákoníkupráce: zaměstnavatel bez souhlasuodborů nemůže propustit odboráře, upravit zaměstnancům pracovní dobu, musíkonzultovat pracovní tempo, organizaci práce, náhrady škod způsobenýchzaměstnancem, a mnoho dalšího. S těmito a mnoha dalšími privilegii cena práceroste, a je dále zvyšována hlavní zbraní odborů, mzdovými negociacemi a právemna stávku, při které si odboráři vynucují mzdový růst v  případě, že zaměstnavatelklade příliš velký odpor.

Zatímco odboráři se spřátelenýmipolitiky mohou oslavovat růst mezd a restartování zdánlivé sociálníspravedlnosti, nutí jen nervózně přešlapovat nezaměstnaný dav, jenž byakceptoval výměnou za možnost zaměstnání i mzdy nižší. Jenže ti mají smůlu, zaměstnavatelé totiž nemohouvyplatit více než utrží. Kvůli privilegiím svých spoluobčanů na ně nezbylo,musí se spokojit buď s milodary sociálních systémů financovaných daněmi,což může být pro některé spíše šancí na vytoužený životní styl, či utéct načerný trh práce a podstupovat riziko trestu za nezákonný způsob obživy.

Nezaměstnaní ale nejsou jedinýmioběťmi privilegovaných skupin odborářů, ušetřeni nejsou ani třeba (sebe)zaměstnaní,proč? Aby politika privilegovaných odborů nevedla k příliš vysoké nezaměstnanostizačali ekonomové dumat nad řešením. Politicky nejlíbivější nabídl lord Keynes,inflaci. Léčebný účinek sice inflace neukázala, ale privilegia odborů azacyklenost celého procesu již měnu v rukou státu  ponechaly. Důsledkem politiky odborů vespolupráci s inflacionisty z řad politiků a centrálních bankéřů jsou takstále rostoucí ceny.

Ovšem odborářská politika přirozeněnezvyšuje ceny pouze odborářům, nýbrž ukrajuje reálné bohatství celéspolečnosti. A protože si učenliví odboráři samozřejmě svoje mzdy inflací snižovatnenechají, ve svém „koordinačním vzorci“ formujícím mzdové požadavky na inflacipamatují (inflace + produktivita).Koordinační vzorec leccos prozrazuje. Rostou-li spotřební ceny odborářůpomaleji než oficiální inflace, pak úpravou mezd o inflaci dojdek faktickému růstu reálných mezd. Stejně tak v případě pomalejšíhorůstu cen produkce daného výrobce. Již pouze touto snahou o udržení reálnýchmezd tak může docházet k jejich růstu[1].

Kompenzací cenového růstu alepožadavky odborů nekončí, zbývá přinejmenším produktivita. Požadavky na mzdovýrůst na základě růstu produktivity si odbory vlastně nárokují podíl na výsledkuprocesu, jenž je podmíněn hlavně investiční a inovační činností zaměstnavatelů,jenž jsou zase podmíněny schopností uspokojit poptávku, ziskovostí výrob.Rostoucí mzdová náročnost výrob ovšem zisky snižuje, zmenšuje tak zdroje prorealizaci investic, technologického pokroku a tedy růstu produktivity.Pracovníci jsou ve výsledku pro zaměstnavatele „dražší“ než by byli nasvobodných trzích bez politické síly odborů.

Absence donucení sloužící jednéskupině na úkor ostatních by přispěla nejen k rychlejšímu pokroku, ale i k vyššímprůměrným reálným mzdám. Jenže, kdo či co zaručí, že mzdy na svobodných trzíchbudou růst? Jak by mohly být mzdy na svobodném trhu dostatečně vysoké, kdyžnebudou mít pracovníci moc donutit zaměstnavatele vyšší mzdy vyplácet? Rostoucíproduktivita přeci neznamená automaticky růst mezd, podnikatelé budou skrblit! Připusťmetedy, že se nominální mzdy nemění, zůstávají stabilní. Životní standard přestoporoste. Těžko bychom totiž hledali na svobodných trzích cosi jako záměrné znehodnocováníkupní síly peněz měnovou autoritou, inflaci.

Růst produktivity je vlastně růstobjemu dostupného zboží či služeb, proto můžeme očekávat spíše dlouhodoboutendenci nikoli růstu, ale k poklesu cenové hladiny. Deflací charakterizující zdravouekonomiku by poté mzdy reálně rostly. A to prakticky nezávisle na vůlizaměstnavatelů! Škoda, investiční činnost je požadavky odborů tlumena, trestemza politiku odborů je nezaměstnanost, rozvrácený původní měnový systém,znehodnocování peněz měnovou regulací, ale i prezentování vztahuzaměstnanec-zaměstnavatel jako neustálý konflikt a boj. Přirozeně, vždyťkonflikt a boj jsou obživou odborářů.

S odborovým svazem na věčné časy?

Snad nikoli, ale k obratu seneschyluje. Nedávné tahanice o růst mezd v největší tuzemské automobilce avšeobecné radostné tanečky odborů spíše ukazují na jejich rostoucí kuráž. Nenídivu, propojení politiky a zájmových skupin funguje v případě odborů takdokonale, že odboráři mají své zastoupení v nejvyšších zákonodárných orgánech,ovlivňují tvorby zákonů, v nichž logicky mají plejádu práv a udílejízaměstnavatelům mnoho povinností. Odbory však reagují na změny politickýchkolbišť a nezapomínají uplatňovat svůj vliv ani v orgánech Evropské unie, kdemají zastoupení prostřednictvím Evropské odborové konfederace (EOK).

Je tedy šance na změnu? Nahlédněmedo „odborářského“ dokumentu. V informačním Internímzpravodaji ČMKOS 03/2006, který prezentuje rezoluci Výkonného výboru právě EOKse lze dočíst, že: Přestožebyla ekonomická situace obtížná a přes nátlak některých vlád a vydíráníněkterých zaměstnavatelů, kteří žádají snižování mezd výměnou za sliby, ženepřemístí výrobu, se odbory snažily mít trend zpomalování mzdového růstu podkontrolou. Většina odborových organizací dosáhla mzdového růstu většího nežinflace, což umožnilo, že nedošlo ke snížení kupní síly mezd.“ Poselství lorda Keynese prostě dospělo dostavu, v němž je zaměstnavatel nepřítel s nímž se nelze na dobrovolněakceptovatelných podmínkách dohodnout. Musíte donucovat a vyhrožovat.

Že je zákonná úprava trhu práce citelnou překážkou růstu blahobytu si patrněodboráři jakž takž uvědomují. „EOK senezříká pružnosti, ale jedině s tím, že bude předmětem vyjednávání.“ Že byzáblesk naději? Nepropadejme ji, na jiném místě zmíněného textu je nesmiřitelnýapel: „…EOK vyzývá své členskéorganizace, aby během kolektivního vyjednávání v roce 2006 věnovaly mimořádnoupozornost nadměrné flexibilitě (pružnosti) trhu práce a snažily se ji omezovatči kompenzovat.“ A jsme tam, kde jsme byli. Vyslovená obava nad „znepokojivě vysokým“ počtempracujících, kteří „mají nejistézaměstnání“ je jen další smutnou kulisou jedné z nejtragičtějších „moderních“her, politice odborů.

Nad domnělými úspěchy při mzdových negociacích není tedy proč jásat. Zákonitostia mechanismy lidské společnosti jsou totiž spojeny s negativními důsledky představujícímitresty za jejichnerespektování a narušování. Tresty však nedopadnou plně na pachatele, rozprostřouse především na bedra neprivilegované části společnosti. Nezaměstnanost,inflace, pomalejší růst blahobytu, nižší reálných mzdy nízkopříjmových asebezaměstnaných, plýtvání, konflikty, omezená svoboda jednotlivce, to jsou jenněkteré trpké plody odborářských praktik. Další napínavá sklizeň nyní čeká sousední  Německo. Není lépe se podivnéhointelektuálního dědictví první poloviny 20. století vzdát?


[1] Stejně jako v následujícímpřípadě produktivity lze tuto diskuzi zobecnit na reálnost a relevanci dat, nanichž nejen odboráři stavějí. Více např. v Bagus: Should productivity NormDetermine Wages?

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply