Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

On ještě žije?

0

Ronald Coase: Nositel Nobelovy ceny, jehož práce změnila svět k lepšímu, se dožívá devětadevadesáti let

Je velmi pravděpodobné, že délka života není příliš ovlivněna tím, zda člověk získá, nebo nezíská Nobelovu cenu. Ovšem naopak to možná neplatí, neboť k tomu, aby někdo získal Nobelovu cenu, se této pocty musí především dožít. Jen velmi málo oceněných je mladších než 60 let. Obvyklý věk pro cenu je spíše přes 70 let. Když americký ekonom britského původu Ronald Coase v roce 1991 získal Nobelovu cenu za ekonomii, bylo mu necelých 81 let. Mnoho jeho kolegů si v té chvíli povzdechlo: „Ten ještě žije?“ A nebyl to údiv zcela bezdůvodný. První článek – Teorie firmy – za který Coase Nobelovu cenu získal, totiž napsal v roce 1932 jako svoji bakalářskou práci! Se skromností a humorem sobě vlastním tento článek, který změnil pojetí firmy v ekonomické teorii – byť ne asi natolik, jak by Coase sám chtěl, a který byl nakonec publikován v roce 1937, před několika týdny označil za „poněkud slabý a velmi jednoduchý“. Ne, nedošlo k omylu – Ronald Coase je stále ještě mezi námi a 28. prosince 2009 se dožívá neuvěřitelných 99 let. A je nejstarším žijícím nositelem jakékoliv Nobelovy ceny.

Sice trochu nedoslýchá a na konference jej musí vozit na vozíku, ale jinak je stále duševně svěží a rád sleduje dění okolo sebe. Důkazem byla nedávná konference na University of Chicago, kde se sešla (za jeho účasti k oslavě jeho narozenin a zároveň k oslavě 50 let od vydání jeho excelentního článku „The FCC“) mimořádná skupina vynikajících ekonomů, mezi nimž nechyběli ani další nositelé Nobelovy ceny za ekonomii (Becker, North, Smith), kteří jsou sice již pokročilého věku (kolem 80 let), ovšem oproti Coasovi jsou stále ještě „junáci“. Zmíněný článek „The FCC“ byl opravdu přelomem, jehož dopad dodnes dennodenně pociťuje kolem 4,6 miliardy lidí po celém světě. Nevěříte?

Opravdu velmi zajímavá chyba

V době, kdy Coase studoval americkou a britskou regulaci telekomunikačního sektoru, řešily regulační orgány poměrně zoufale zásadní problém – množství elektromagnetického spektra k dispozici pro vysílání televize a jiné aplikace nikdy nedostačovalo poptávce. Coasova odpověď na tento problém byla extrémně jednoduchá – převis poptávky existuje proto, že cena za nedostatkový statek (část využitelného spektra) je nulová. Stačí, když se pro rozdělení práv k elektromagnetickému spektru použije aukční mechanismus, který cenu určí a uměle vytvořený nedostatek zmizí. Ostatně je to právě cenový mechanismus, který tržní ekonomika využívá k řešení problému vzácnosti a nedostatku, neboť jakýkoliv statek je vzácný. A nejenom to, Coase tvrdil, že právě státní regulace a faktické centrální plánování v rámci spektra vedlo k výslednému chaosu a k jeho neoptimálnímu využívání.

Článek, ačkoliv vyšel teprve 30 let po znárodnění elektromagnetického spektra, vyvolal senzaci – ale spíše negativní. I ekonomové totiž byli přesvědčeni, že Coase se při svých úvahách dopustil chyby, neboť nebral v úvahu externality. Na námitku editora, že v článku je chyba, odpověděl Coase: „Pokud je tam chyba, pak je velmi zajímavá. Proto byste měl ten článek publikovat.“ Stalo se a Coase dostal pozvání z University of Chicago, kde ekonomové jako Friedman a Stigler (oba později dostali Nobelovu cenu) nemohli pochopit, jak tak dobrý ekonom jako Coase mohl udělat takovou chybu. Následná návštěva Coase v Chicagu již patří do ekonomických legend. Ve večerní seanci v domě Aarona Directora (švagr Miltona Friedmana) to byl Coase, který přesvědčil ostatní, že se mýlí. Z účastníků tohoto semináře dnes žije jediný – Coase. Director poté nabídl Coasovi, aby svoji teorii externalit a jejich řešení znovu vysvětlil v novém článku pro jím nově založený časopis – Journal of Law and Economics. V roce 1960 tak spatřil světlo světa dodnes nejcitovanější článek v dějinách ekonomické teorie „The Problem of Social Costs“. V tomto článku Coase vysvětloval, že efekty působící na třetí strany transakcí jsou vždy vzájemné a že neexistuje pouze jednosměrné působení (tj. že strana A škodí B), jak předpokládala tehdejší ekonomická teorie. Stejně tak dovozoval, že za určitých předpokladů nemá rozložení vlastnických práv vliv na celkový ekonomický výstup, pokud je možné tato práva volně směňovat a jsou dobře definována.

K ideálu máme daleko, ale je za co děkovat

Tato úvaha vstoupila do ekonomické teorie jako tzv. Coasův teorém, se kterým se setkají všichni studenti ekonomie, ať už se pohybují v téměř jakékoliv oblasti – od životního prostředí k právu. A ve světě se s tímto teorémem setkávají v základních kurzech také právníci. Coase ovšem pokračoval dále a zvažoval i situace, kdy předpoklady jeho teorému splněny nejsou – tj. pokud zejména existují transakční náklady. V takové situaci samozřejmě rozvržení práv vliv na výsledný produkt má. Ovšem na rozdíl od svých předchůdců vždy tvrdil, že snaha o regulaci, případně zdanění pro vyřešení externalit, by měla být až tím opravdu posledním východiskem, když vše ostatní selže, neboť tržní instituce mají neuvěřitelnou schopnost problémy řešit – neboli snižovat transakční náklady. Jednou z těchto cest je třeba existence formálních trhů nebo firem, jejichž podstatu popsal o třicet let dříve ve své bakalářské práci.

Publikací článku „The Problem of Social Costs“ přesvědčil Coase své kolegy – nikoliv však regulátory. O dva roky později, když představoval svůj návrh provádět aukce americké regulační komisi pro telekomunikace (FCC), byla reakce jednoho z komisařů: „To, co jste zde napsal, to je vtip?“ Podle svých slov nevěděl Coase, jak odpovědět. Coasův návrh byl schován do šuplíku a Randova nadace, která jeho výzkum v této oblasti podporovala, jej ani nepublikovala, neboť by tím mohla ohrozit své financování od Kongresu. Jeden z oponentů Coasovy zprávy napsal: „Neznám žádnou zemi na světě – kromě několika zkorumpovaných banánových republik v Latinské Americe -, kdy by byl rozprodej spektra vážně navrhovaný.“ A dva komisaři FCC si ještě přisadili: „To spíše velikonoční zajíček vyhraje Velkou pardubickou.“

Asi si měli vsadit na toho zajíčka. Od konce 80. let jsou aukce na prodej částí elektromagnetického spektra běžnou součástí praxe regulačních orgánů, a to prakticky ve všech zemích – od Nového Zélandu přes Indii, Evropu až do Ameriky. Celkové výnosy z aukcí se těžko odhadují, ale jistě obnáší přes 100 miliard dolarů pro státy. A řádově mnohem více pro zákazníky! Spolu s aukcemi totiž přišlo i uvolnění podmínek licencí, a zejména jejich větší počet. A nové služby změnily svět. Jestliže ve vyspělých zemích mobilní telefony daly lidem jenom další z mnoha možností, jak komunikovat, tak v rozvojových zemích to nejčastěji byla první možnost. Ke Coasovu ideálu rozprodeje spektra bez licenčních podmínek a omezení máme ještě daleko, ale jen malé navrtání přehrady regulace spustilo změny, které změnily svět. A k lepšímu.

Za všechny, kdo dnes užívají mobilní telefon, proto pane Coasi: Vše nejlepší k narozeninám.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.