Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

„Osvícená diktatura“ vědců?

0

Odpověď na reakci Petra Šámala na můj článek v E15. [Pozn: Petr Šámal je pracovníkem ÚČL AV ČR a vedoucím redaktorem časopisu Česká literatura.]

I. Co bylo podstatou mého komentáře v E15?

Podstata mého komentáře spočívala v tom, že považuji za morálně pochybné a neseriózní „strašit“ občany tím, že je ohroženo „zpracovávání bibliografických informací“ atd., když se z rozpočtu Ústavu zároveň financuje ledacos, co by většina občanů pravděpodobně nebyla vůbec ochotna dobrovolně financovat. Peníze, z nichž stát dotuje vědu, nepadají zázračně z nebe jako mana. Stát je nejprve musí jiným lidem odebrat formou daní. Nejde přitom o jakousi „charitu“ pro vědce, jejímž účelem by bylo předejít kupř. tomu, aby vědci hromadně umírali hlady a bez přístřeší na ulicích. V takovém případě bychom totiž od příjemce oné dávky žádnou protihodnotu neočekávali. Občané naopak podporují činnost vědců z toho důvodu, že si od takové investice slibují „zlepšení podmínek lidského života“, tj. zvýšení svého subjektivního blahobytu. Jediným smysluplným testem tu může být, zda by reprezentativní vzorek občanů souhlasil s tím, aby daný vědecký výstup byl z jejich peněz financován.

Byl by Matonoha schopen v otevřené diskusi přesvědčit občany o tom, že investice do tvorby textů typu „Lokace centra a periferie v postmoderní diskurzivní formaci“ přinese užitečné a cenné nové poznatky? Nejspíše nikoli (a to ani za předpokladu, že by si občané jeho argumenty pozorně vyslechli a byli prosti jakýchkoli předsudků). Naproti tomu, Petrem Šámalem zmiňované studie věnující se středověké literatuře či barokním legendám by patrně měly podstatně vyšší šanci na to, že občané takový výzkum dobrovolně svými penězi podpoří. Je přitom nutno mít na paměti, že peníze, které vynaložíme na studie detektivek a ženských románů, mají i alternativní použití. Místo toho by mohly být použity třeba na výzkum příčin těch či oněch nemocí, které trápí lidstvo atd. Ideálně bychom měli zvolit takovou alternativu, která přinese největší čistý prospěch. Je docela dobře možné, že kdyby občané měli možnost sami rozhodnout (např. formou daňových asignací), na jaký výzkum jejich „daně“ půjdou, dali by přednost úplně jinému typu a oblast výzkumu než studiím detektivek a ženských románů.

Neobstojí přitom ani výhrada, že kognitivní schopnosti občanů jsou natolik nízké, že nejsou způsobilí skutečnou hloubku Matonohových myšlenek pochopit. I kdyby tomu tak nakrásně bylo, jsou to koneckonců jejich peníze a mají tedy morální právo s nimi nakládat popř. i „iracionálně“. Závažnější námitkou je, že kdyby o financování vědy rozhodovaly „lidové sněmy“, byla by tím silně ohrožena svoboda a nezávislost vědeckého výzkumu. Ano, to je nepochybně pravda. Alternativou však není jakási „osvícená diktatura“ vědců, nýbrž důsledné oddělení státu a vědy. Ostatně, decentralizované a diverzifikované soukromé financování vědy (firmy, individuální dárci a nadace na podporu vědy) garantuje svobodu bádání daleko účinněji, než koncentrované financování ze strany státu.

Protože u vědců automaticky předpokládám otevřenost novým (a pro ně nezvyklým) myšlenkám, odkazuji v tomto směru na vynikající monografie Terence Kealeyho (autor je mimochodem profesí biochemik, nikoli ekonom):

Dále je možno poukázat na díla, která kriticky analyzují státní financování vědy a jeho důsledky:

II. Kritizuje autor něco, co vůbec nezná?

Na závěr mi nezbývá, než se stručně vyjádřit k Šámalovu obvinění, že „kritizuji něco, co vůbec neznám“. Předně musím konstatovat, že v rozporu se Šámalovým tvrzením nemám apriorní předsudky vůči gender studies jako takovým. Tak např. dílo Daniely Tinkové (ta se však tomuto tématu věnuje spíše jen okrajově) nepochybně náleží k vůbec tomu nejlepšímu, co u nás v oblasti historických věd vychází. A tento názor zastávám i navzdory tomu, že je autorka na můj vkus až příliš silně ovlivněna mj. Foucaultem. Gender studies jistě mohou přinést zajímavé poznatky, nezbytnou podmínkou však je, aby byl autor veden snahou co nejvíce se přiblížit pravdě. Přiznávám se ale, že mám a priori silné pochybnosti ohledně analytických schopností (a elementární soudnosti) lidí, kteří berou vážně „feministickou kritiku vědy“ z pera autorek jako jsou Sandra Harding či Donna Haraway (což je bohužel mj. i případ Jana Matonohy).

Avšak zpět k věci. Já jsem samozřejmě kvalitu Matonohových vědeckých článků neposuzoval jen na základě jejich názvu, nýbrž mám (bohužel) bohatou zkušenost s celou řadou textů daného typu již z minulosti. Tyto texty se totiž zpravidla vzájemně podobají jako vejce vejci. Typicky, 70-80 % textu sestává z banalit a slovní vaty, jež jsou ovšem převedeny do svérázného žargonu. Zbytek pak tvoří pozoruhodná, avšak značně sporná tvrzení, která však autoři obvykle nepodepírají vůbec žádnými argumenty. Všudypřítomné odkazy na to, co tam či onde napsali Foucault, Lyotard, Derrida atd., totiž lze za „argument“ považovat jen sotva.

Dodatečně jsem si přečetl čtyři Matonohovy články, abych si ověřil, zda autorovi přece jen nekřivdím. Nekřivdím. Jeho texty vykazují veškeré příznačné rysy tohoto žánru. Setrvávám tedy na stanovisku, že z analytického hlediska mají dotyčné texty pochybnou kvalitu. [Pozn. pro čtenáře: dva Matonohovy články jsou dokonce dostupné online: Literárněvědný text jako diskurz, velké vyprávění a výkon moci? (.pdf) a Feministické epistemologie a kritika vědeckého diskursu (.pdf).]

Co se týče Šámalova „argumentu autoritou“, totiž názorem Matonohových vědeckých kolegů, kteří působí v témže oboru, tak mám po ruce dvě odpovědi. Za prvé, vždy mě fascinuje, když lidé, kteří ve svých dílech mj. zpochybňují „epistémickou privilegovanost“ vědců (resp. vědy), zároveň hájí své dílo tím, že úspěšně prošlo „odbornou rozpravou“ ve vědecké obci. Proč bychom v takovém případě měli na názory vědců vůbec brát zvláštní ohledy? Vždyť přece podle těchto autorů samotných je „vědecký diskurs“ jen jedním z mnoha epistémicky rovnocenných „způsobů výpovědi“ o světě, v němž žijeme?

Navíc, daný „žánr“ se v oblasti literární vědy (teorie) až překvapivě masově rozšířil; není tedy divu, že starší garnitura má tendenci hodnotit dílo svých „intelektuálních klonů“ příznivě. Čtenáře, kteří se chtějí o tomto žánru dozvědět více, odkazuji kupř. na knihu Paula R. Grosse a Normana Levitta Higher Superstition: The Academic Left and Its Quarrels with Science (první vydání z roku 1994, viz též recenzi Henryho H. Bauera). Upozorňuji přitom, že autoři nejsou žádní „ideologicky zaslepení pravicoví komsomolci“, nýbrž se hlásí (podobně jako Alan Sokal) k levici.

*****

Závěrečná poznámka: článek vyvolal celkem živou diskusi na Britských listech, reakci napsali kupř. Jan Čulík, Petr Wagner, Jiří Beránek, Lukáš Borovička, Hynek Bíla.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply