Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Pár slov k případu Tommyho Robinsona

0

Tommy Robinson byl zavřen na 13 měsíců za to, že zdánlivě vykonával svoje právo na svobodu slova. Cítím potřebu vyjádřit se, už jenom proto, že o svobodě slova přednáším.

TL;DR: Svoboda slova je v Británii téměř neexistující. Reporting restrictions na omezenou dobu mají ale základ v rozumné politice, a i když jsou možná neefektivní, zrovna ony nedělají z Británie stát bez možnosti říkat svůj názor.

Zaprvé bych chtěl pochválit předsedu Svobodných Tomáše Pajonka, že si vzal na bedra trochu toho lawsplainingu a na webu Svobodných publikoval článek, který protiřečí dříve publikovanému článku jednoho alt-right člena jeho strany. Jak znám ze své bohaté osobní zkušenosti, říci jasný názor není v politice populární, říci jasný názor proti alt-right ortodoxii vám pak přinese celkem dost hatemailů. No a taky je tu zajímavý paradox, že předseda strany, která chce regulace rušit a chce co nejméně státních zásahů (tedy aspoň její liberální křídlo), se zastává právní mašinérie, která uvěznila člověka.

Co si z toho máme odnést?

Jak říkám na svých přednáškách – svoboda slova neznamená říkat (i) cokoliv, (ii) kdykoliv, (iii) kdekoliv a (iv) kýmkoliv. Zrovna soudní případy a budovy soudů obecně jsou do značné míry omezené v tom, co kdo a v jaký okamžik smí říkat, jinak se se zlou potáže. Např. pod přísahou nesmíte lhát, nebo obžalovaný nemůže říkat totéž, co jeho obhájce, vystavoval by se tím riziku sebeinkriminace. Každý si může myslet, že – řečeno s fotbalovými klasiky – soudce je vůl, ale nikdo mu to nemůže říkat v soudní síni, nebo bude potrestán za pohrdání soudem. V USA stejně jako ve Velké Británii se nesmí v budově soudu natáčet. A co udělal Tommy Robinson? Natáčel v budově soudu, i když byl upozorněn, že se to nesmí.

Úplně zvláštní pravidla se týkají poroty. To je pro nás Čechy neznámý prvek, známe jej jenom z filmů a seriálů. Zda jsou lepší porotní soudy, soudy samosoudcem nebo soudy panelem soudců (nebo dokonce kombinací jako v Itálii) je složitá otázka, která zaměstnává právní teoretiky po celém světě a určitě ji dnes nevyřešíme.

Zásadním problémem porotních soudů je však tzv. „contaminated jury pool“ a „jury tampering“. K prvému dochází bohužel velmi často tím, že policie oznámí dopadení podezřelého na tiskové konferenci doprovázené perp-walkem, kdy jde obviněný v poutech před kamerami do policejního auta, a policie potom oznámí, že dopadla pachatele a co všechno potvrzuje, že je skutečným pachatelem. Média pak ochotně všechno odvysílají. Teprve poté se vybírá porota, povětšinou z lidí, kteří se dívají na televizi a čtou noviny, takže těmto zprávám samozřejmě nemohou uniknout. Obhajoba má pak velmi těžkou úlohu vysvětlovat předpojaté porotě, že to všechno vlastně mohlo být jinak.

Velká Británie se brání kontaminaci porot mj. tím, že v některých případech a na omezenou dobu soudce uvaluje tzv. „reporting restrictions“. Jak můžeme vidět, cíl tohoto omezení je naprosto legitimní, je to cíl, který je nejdůležitější zásadou všech liberálů – jde o to, aby mohlo být učiněno zadost spravedlnosti tím, že poskytuje obžalovaným právo na spravedlivý proces. Tuto regulaci tak musíme posuzovat s ohledem na tento velmi vznešený a důležitý cíl.

K ovlivňování již vybrané poroty může docházet různými způsoby, např. podplácením, diskutováním s porotcem o případu mimo soudní řízení atp. Např. tedy, když jako Tommy Robinson halekáte porotě přímo před soudem do obličeje, že obžalovaní jsou vinni.

Zda jsou reporting restrictions účinné, zda jsou nadužívané, zda jsou vhodné pro dobu Facebooku a Twitteru a zda je to nejméně restriktivní politika, kterou se má dosáhnout požadovaného cíle, to jsou zásadní otázky, které si musí vyřešit Britové. Ptal jsem se amerických právníků, kteří se věnují trestnímu právu a prvnímu dodatku, a z jejich vyjádření jsem pochopil, že v USA by nejspíše Tommy Robinson problémům nečelil, avšak mohl by.

Já sám jakožto velký zastánce svobody slova nemám úplně jasno v tom, zda a příp. jak se má regulovat kontaminování budoucích porotců ze strany běžných občanů. Ze strany policie mu jde zamezit jednoduše tak, že se policii zakáže dělat výše zmíněné PR akce.

Nicméně, i kdybych byl přesvědčen, že britská omezení jsou příliš velkým zásahem do práva na svobodu projevu, nepřipadá mi jako naprosto nesmyslná a neohbajitelná tato politika, kdy se po omezenou dobu – dokud probíhá soudní řízení – nesmí reportovat určité věci, a to jednak za účelem ovlivňování současné poroty a jednak za účelem budoucích porot v souvisejících případech (kde je např. 50 obviněných a nevejdou se do jednoho soudního případu).

Tvrdit, že Británie absolutně nerespektuje svobodu slova, je poměrně nekontroverzní vyjádření. Případů, které toto tvrzení dokládají, jsou mraky. Ve své poslední přednášce jsem např. zmiňoval případ hraběte Dankuly a dával ho do protikladu k tomu, že v USA můžete říkat daleko, daleko horší věci a nesmíte být za svůj projev postiženi.

Ano, Británie nerespektuje svobodu slova a zaslouží si za to být dennodenně pranýřována. Případ Tommyho Robinsona je ale asi nejhorším případem, který si lze vybrat k ilustraci tohoto britského problému, protože ať se na to dívám zleva zprava, nepřipadají mi tato omezení jako zjevně neopodstatněná. Řeči o tom, že v Británii je „dikatura jako za komunistů, ani nemůžete říct svůj názor“, jsou do jisté míry pravda. Ale ne v tomto případě.

Jak správně ukazuje britský pravicový bloger Guido Fawkes, Tommy Robinson věděl, co dělá:

Pokud by byl Tommy Robinson odsouzen za to, kdyby někde v teple svého domova blogoval, že „všichni muslimové jsou pedofilové“, byl by to krásný příklad toho, že žije v zemi bez svobody slova. Takový názor totiž musí být chráněn, jakkoliv jde o názor stupidní a hodný nejvyššího opovržení. To však nebyl tento případ, jak byl soudcem explicitně upozorněn.

A že byl Tommy Robinson odsouzen ve stejný den, jako spáchal onen „contempt of court“? To je zcela standardní praxe, naopak k údivu by bylo, kdyby nebyl odsouzen ve stejný den. Tzv. contempt proceedings totiž nevyžadují porotu. Je otázka, nakolik je tato praxe ústavní, ale skutečností je, že v USA i v Británii odsuzuje za contempt soudce sám.

Dává to i jistý smysl. Představte si situaci, kdy prezident vydá protiústavní nařízení nevpouštět do země cizince a imigrační úředník na letišti se tímto nařízením řídí. Někdo, kdo má aktivní legitimaci zpochybnit toto nařízení uspěje u soudu – soud prohlásí nařízení za neplatné pro rozpor s ústavou. Co když ale úředník dál nevpouští cizince? V tom případě žádáte soud o „contempt order“. Zřejmě by se dalo vymyslet i jiné řešení, avšak čekat na to, až proběhne porotní řízení (což v žádném případě nemůže proběhnout ani v řádu dní, natož hodin), by bylo evidentně neúměrně zdlouhavé bezrozporné situaci, kdy úředník odporuje jasnému soudnímu nálezu.

Závěrem se sluší říct, že hrátky Tommyho Robinsona a podobných aktivistů mohou velmi pravděpodobně skončit tak, že soud dojde k tomu, že porota byla nezákonně ovlivňována, nezbyde mu, než vyhlásit tzv. „mistrial“, což povede k tomu, že ti obžalovaní odsouzeni nebudou. Činnost Tommyho Robinsona je tak kontraproduktivní! (Pokud jeho činností není pouze zvyšovat si čtenost, pak by mu naopak mistrial hrál výborně do karet.)

A spiknutí britského establishmentu, že se o této kauze nebude informovat? Reporting restrictions v kauze Tommyho Robinsona byly ukončeny na žádost mainstreamových médií.

And here’s to you, Mr. Robinson…

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. Pracuje jako asistent v politické skupině EFDD v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.