Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Park, kam nikdo nejezdí

0

Našel by se asi jen málokdo, komu by byl osud africké divočiny zcelalhostejný. Nicméně je pozoruhodné, jak relativně málo soustředěnépozornosti je věnováno krizi, kterou prochází v Africe systém státníchrezervací.

Sčítání zvěře v Národním parku Virunga v Demokratické republice Kongonedávno ukázalo smutnou skutečnost: žije tu 629 hrochů, přitom v 70.letech minulého století jich bylo kolem třiceti tisíc. Jejich počet setedy snížil o 98 %.

Příklad válkou poznamenané Virungy je sice otřesný, není však zcelaneobvyklý. Dokonce ani ve státních parcích, v nichž k ozbrojenýmstřetům nedocházelo, kde však schází respekt k vlastnictví, neexistujezáruka, že se přírodě skutečně dostane ochrany. O osudu rozsáhlých ačasto biologicky nejcennějších území tu rozhodují dočasní správci –armádní generálové, politici nebo management parků – a ti nemají žádnoupovinnost poskytovat jakékoli, natožpak kvalitní služby.

Neznamená to, že státní parky nemohou vůbec fungovat. Osobní zájmyrozhodujících aktérů někdy vedou k uspokojivým výsledkům: managementparků chrání přírodu, neboť to pokládá za obecně prospěšné. Politiciusilují o maximalizaci státních příjmů, od nichž se do značné míryodvíjí i jejich osobní blahobyt – a příjmy přinášejí do státní pokladnyzahraniční turisté, návštěvníci parků. Tento mechanismus příliš dobřenefunguje v zemích západní Afriky či v oblasti Konžské pánve, kdepříjmy z turistiky nikdy nenabyly (pro politiky) příliš velkéhovýznamu. Naopak v jižní a východní Africe se osobní zájmy dočasnýchsprávců mohou shodovat se snahou o proenvironmentální plánování.

Zaplaťte si letadlo

Jako určitý indikátor přínosnosti parků lze použít údaje o počtu lidí,kteří za rok určitou rezervaci navštívili, a měli tak užitek z pobytu vafrické divočině. Národní park Katavi se rozkládá v západní Tanzanii napoměrně rozsáhlém území 4471 km2 a patří k nejpozoruhodnějším lokalitámv Africe. Najdeme tu početné populace slonů, hrochů a kaferskýchbuvolů. Zvěř je v Katavi dobře chráněna.

Potenciál parku se nicméně daří využít hanebně málo. Vláda nedokázalavybudovat spolehlivou dopravní infrastrukturu, firmy přivážejícíturisty do Katavi musí využívat malá osobní letadla. Když v roce 2005zahynuli čtyři turisté na palubě Cesny C206 znamenalo to pokles ročnínávštěvnosti o více než čtyři procenta. Území, jehož rozloha více neždevětkrát přesahuje plochu Prahy, totiž ročně navštíví méně než 100turistů.

Je to v podstatě totéž, jako kdybyste vlastnili nejmodernější továrnuna výrobu velmi žádaného zboží, ale váš laxní management nechal drtivouvětšinu výrobní kapacity ležet ladem. Tušíme, že v realitě podnikání byvlastníci vedení podniku co nejdříve vyměnili. Problém systému státníchparků však je, že takový park žádné skutečné vlastníky (kromě „všechobčanů země“) vlastně nemá.

A mnohdy je situace ještě mnohem horší než v Katavi. V době voleb sepolitici přestávají starat o to, aby park zůstal parkem. V zápaluvolebního boje mohou svým sympatizantům výměnou za voličskou podporupřislíbit půdu i v těch nejcennějších státních rezervacích. Jindynabízejí zrušení nebo zmírnění státní ochrany určitého území výměnou zahlasy.

Důkazy nalezneme například v oblasti Amboseli v Keni. Najdeme tu síťpřirozených napajedel, u nichž se koncentruje zvěř. V pozadí se rýsujesilueta Kilimandžára. Jde o jednu z nejatraktivnějších destinacíkeňského turistického ruchu. Amboseli je ojedinělá rezervace, kteránavíc přináší vládě i značné devizové a daňové příjmy.

Když se však mělo v Keni na podzim roku 2005 konat důležité referendumo změně ústavy, rozhodl prezident Mwai Kibaki, který novou ústavupodporoval, o tom, že Národní park Amboseli bude zrušen. Místnímu kmeniMasajů předal kontrolu nad využitím zdrojů uvnitř parku. Podle opoziceto udělal kvůli jejich hlasům. Ochránci životního prostředí se nyníobávají zkázy zranitelného ekosystému.

Keňa má ostatně s příliš štědrými politiky neblahé zkušenosti i zdřívějška: Už několikeré volby přinášely v posledních letech postupnouzkázu porostům ve státní lesní rezervaci na svazích Mount Kenya; lesybyly přeměněny na zemědělskou půdu.

Nosorožci místo ovcí

Podobné případy by měly být zřetelným varováním, že státní ochranapřírody. Mají tedy státní parky vůbec nějakou alternativu? Ano, mají.Ve srovnání se státními rezervacemi sice soukromé parky pokrývají jenmalou rozlohu, významem však svoji plochu výrazně převyšují. Důležitouroli hrají například v ochraně některých ohrožených druhů antilop nebonosorožců. Podnikatelé v minulosti dokázali rozpoznat, že se určitýdruh stává vzácným, ohroženým, a tudíž atraktivním pro turisty. Začalizvířata ohroženého druhu nakupovat a tím je chránit, což jim zároveňpřinášelo zisk.

Národní parky často ochraňují ekosystémy jen zčásti či vůbec. Napříkladstatusu národního parku se těší jen zlomek ekosystému řeky Luangwa vZambii či masajských plání v oblasti Tarangire v Tanzanii. Podnikateléby přitom mohli nechráněná území s cennými biotopy vykoupit a využítpro ekoturistiku. Rozpoznali by totiž, že se jim to vyplatí.

Příklad, že soukromé parky mohou fungovat, najdeme třeba v provinciiVýchodní Kapsko v Jihoafrické republice. Podnikatelé tu od roku 1991koupili 14 zemědělských farem, odstranili ploty oddělující jejichpozemky a rekultivovali pastviny poničené dobytkem. Poté vypustili pěttisíc kusů divokých zvířat, která tu dříve žila. Tímto způsobem vzniklarozsáhlá chráněná oblast Shamwari.

Proč je privátních parků relativně málo? Soukromé rezervace z trhuvytlačuje dotovaný systém státních parků. Podmínkou jejich existencejsou také alespoň základní standardy instituce vlastnictví. Soukromérezervace proto v minulosti vznikaly především na jihu kontinentu vJihoafrické republice, Namibii, v Zimbabwe a ve východoafrické Keni.Avšak stejně rychle, jak soukromé parky vznikají, dojde-li k uvolněníšroubů regulace, dochází opět k jejich zániku, omezí-li se v dané zemiklima svobody. Vidíme to například v Zimbabwe, ale i v Namibii aJihoafrické republice. V Zimbabwe byly soukromé (ale i státní)rezervace vypleněny (více o Zimbabwe v rámečku).

Politická nestabilita, která zasáhla tak zničujícím způsobem Zimbabwe,hraje důležitou roli. Podnikatelé nemají v mnoha afrických zemíchpříliš velkou chuť investovat do aktiv, které v případě politické krizenemohou z Afriky převést někam jinam. V zájmu ochrany přírody všakzbývá jen doufat, že osud soukromých parků není zcela zpečetěn.

Smutný osud Mugabeho slonů

Zvlášť tragický příklad nešetrného vztahu k přírodě najdeme v Zimbabwe.Politický teror tu rozvrátil dříve prosperující tržní ekonomiku,zavládl nedostatek potravin. Vláda jej „řešila“ pozoruhodným způsobem:policie a armáda zorganizovaly „operaci nyama“ – oficiální pytláckévýpravy na území státních přírodních parků a rezervací. Deset slonůbylo zastřeleno jen proto, aby se jejich masem mohli občerstvitúčastníci oslavy 25. výročí převzetí moci vládnoucí stranou Zimbabwe.Vojenská letadla prý přepravovala zastřelená zvířata a ministrživotního prostředí si pochvaloval spolupráci s armádou. Spojenecprezidenta Mugabeho získal jednu z nejhodnotnějších rezervací v zemijako loveckou honitbu pro své hosty. Ve středověku bychom asi řekli, žeji dostal v léno. Rezervace je přitom domovem takzvaného prezidentskéhostáda asi pěti stovek slonů, kterému v roce 1991 sám mugabe udělilzvláštní status prezidentské ochrany. Ještě nedávno přitom Zimbabwepatřilo k zemím s relativně nejlepší ochranou přírody na kontinentu.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply