Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Pomýlená ekonomická rétorika

0

Odmítnutí euroústavy ssebou údajně nese i signál pro Evropskou centrální banku (ECB). Ta by prý mělavíce dělat pro hospodářský růst. Vyslovili se tak mj. prezident Eurochambers(sdružení evropských obchodních aprůmyslových komor) Christoph Leitl, ale i OECD či neměcký ministr hospodářstvíClement. Takové apely však z úst kritiků ECB slyšíme už poměrně dlouho. Opakujístále dokola zásadní ekonomický mýtus.

Do 70.let minulého stoletívládla v ekonomii tzv.keynesiánská škola. Její zásadní teorií byla Phillipsovakřivka, podle které existuje substituovatelnost mezi nezaměstnaností a inflací.Čím nižší máme nezaměstnanost, tím vyšší musí být inflace. Přeneseně, čím vyššírůst, tím vyšší inflace. Toto dogma bylo vyvráceno nejen teoreticky, ale iempiricky právě v 70.letech, kdy Spojené státy trpěly stagflací, vysokou mírouinflace i nezaměstnanosti.

Ekonomická rétorika odpůrcůECB však stojí na tomto vyvráceném ekonomickém omylu. Je nám předkládáno, žeECB musí opustit svou slepou politiku sledování nízké inflace a snížit svouklíčovou úrokovou sazbu (ta je přitom extrémně nízká, 2 procenta). Tím bypodnítila ekonomický růst. Ekonomický růst se měří pomocí hrubého domácíhoproduktu (HDP). To je však veličina, která je přinejmenším problematická aspíše než hospodářský růst odráží zvýšení množství peněz v oběhu. Meziekonomickým růstem a mírou inflace není žádný příčinný či vzájemný vztah.Ekonomického růstu můžeme dosáhnout jen prohlubováním tvorby kapitálu, tedyinvesticemi. Inflace je čistě peněžní jev a jde zcela na vrub centrální banky.Tím, že centrální banka pustí do oběhu pomocí nižší úrokové míry více peněznepřivodí ekonomický růst, ale hospodářský cyklus. V konečném důsledku inflacia recesi. Skutečný hospodářský růst má, spíše než kvantitativní, povahukvalitativní a plyne z nárůstu úspor, které jsou použitý na krytí vyššíchinvestic. Navíc, kdyby nízké úrokové míry byly receptem na hospodářský růst,stačilo by, aby je centrální banka snížila na minimum a žili bychom všichni vblahobytu. Tak tomu není. Situace v EU připomíná 90.léta v Japonsku, kde vládapoužila na obnovení hospodářského růstu klasické keynesiánské doktríny,expanzivní měnovou a fiskální (státní výdaje) politiku. Díky těmto politikámJaponsko dodnes ekonomicky stagnuje a není schopné rychlejšího ekonomickéhorozvoje.

Tato problematika také úzcesouvisí s tím, co je úroková míra. Podle kritiků ECB je to něco s čím lze bezproblémů manipulovat a dosáhnout tím zvolené hospodářské cíle, tedy ekonomickýrůst nebo míru inflace. Úroková míra je cena, která koordinuje trhy v čase. Nazákladě ní se vytváří taková výrobní struktura, která je žádaná ekonomickýmisubjekty. Manipulace úrokovou mírou vede ke stejně zhoubným ekonomickýmdůsledkům jako regulace jakýchkoli jiných cen.

Hospodářské problémy EvropskéUnie musíme hledat jinde. Je to neustálý nárůst státních intervencí. EvropskáUnie by se měla soustředit na odstranění nadměrných regulací, zejména na trhupráce. Jednotlivé státy EU, obzvláště Francie a Německo, musí reformovat svédaňové a sociální systémy a výrazně snížit svůj vliv na ekonomiku. Léčbaekonomických neduhů pomocí neustálého nárůstu vládních aktivit je z pohleduekonomické teorie pomýlená. Důsledky této léčby vidíme všichni.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply