Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Potravinová výstraha

0

Spotřebitelé mají oči na šťopkách, ceny potravin rostou. Mnohým se u regálů zvýší tlak, ovšem zároveň si z růstu cen mohou přečíst vzkaz. Vždyť ceny jsou nositeli informací! Co je to za vzkaz? Proč nám spotřeba potravin vytáhne z peněženek více peněz?

V říjnu 2007 vzrostly spotřebitelské ceny meziročně o 4 %, rekordy trhají mléko (nárůst o 40 %), máslo (35,3 %) či mouka (41,1 %). Vinit z růstu cen obchodníky měnící cenovky by byl pláč na špatném hrobě, obchodníci vesměs pouze reagují na podněty. Vysílačem těchto impulsů může být jednak trh, a jednak politika. Rozeznat čistě tržní signály bývá obtížné, politika se dnes vměšuje prakticky do všech trhů a usměrňuje je k obrazu svému, jako trh s potravinami. Je to smutné zjištění plné zklamání, že v „polistopadové“ demontáži politické moci se nám nepodařilo dojít zase tak daleko. Ceny potravin jsou toho reálným důkazem.

Česká republika naskočila na zpáteční vlak do světa centralizace, nyní pod hlavičkou Evropské unie. Evropští (ale i čeští) politici deformují nabídkovou stranu trhu s potravinami naprosto zničujícím způsobem. Přikazují maximální objemy výroby, za „nadprodukci“ trestají, omezují vstup zahraniční konkurenci, či dokonce platí z peněz daňových poplatníků zemědělcům za to, že svoji půdu neosejí a nenabízí spotřebitelům příliš svých produktů! Vítr je zaset. Není-li takto znetvořená nabídková strana ochotna či schopna reagovat na rostoucí poptávku (třeba kvůli kvótám), trh vyrovná cena. Spotřebitelé si prostě připlatí. Výpadek nabídky zase nemůže být nahrazen třeba dovozem (vzpomeňme „ochranná“ cla).

Nejde „pouze“ o kvóty či cla, i další byrokratické akty ženou ceny potravin vzhůru. Politikům se úspěšně daří občany strašit představou o hrozící ekologické katastrofě, které se lze vyhnout samozřejmě jen vhodnou regulací. Politika strachu (předmluva ke knize Politická ekonomie strachu) funguje, potraviny jsou spotřebovávány jako doplněk pohonných hmot, namísto jejich využívání ke konzumaci a nasycení základních lidských potřeb. Výroba tzv. biopaliv omezila nabídku obilovin, např. v USA auta polykají třetinu americké úrody kukuřice. Vyššími cenami potravin si kupujeme nejistý výsledek údajného zmírnění globálního oteplování díky nižším emisím CO2.

Následkem na první pohled možná záslužných snah byrokratů máme k dispozici méně a dražších potravin. Cesta do pekel dobrými úmysly opět lemována jest. Až tváří v tvář reálným problémům si snad ekonadšenci a ochranáři z řad politiků a především voliči uvědomí faleš vyvolávaných panik a hlavně nákladnost politických „řešení“. Nutno poznamenat, že cenami potravin nic nekončí. Rostou ku příkladu i ceny samotné půdy, neboť vyšší ceny produktů samozřejmě lákají do odvětví další výrobce, kteří zvyšují poptávku po výrobních faktorech. Úřední tlak na růst cen má i další podobu, plně se projevují účinky nadměrné emise peněz, jež sama o sobě také tlačí na růst cen.

Můžeme vystopovat i souběh dalších faktorů, které se pod růst cen podepsaly. Úroda nebyla z nejlepších, své si k cenám říká i sílící poptávka po potravinách v asijských ekonomikách. S těmito faktory příliš nenaděláme, zodpovědnost z plánovačů však v žádném případě nesnímají. Regulacemi znetvořený trh není schopen pružně reagovat na události, cena a nabídka jsou závislé na (ne)schopnostech regulátora. A být závislý v potravinové situaci na úřednících s motivací „čím hůře, tím lépe (pro vlastní moc)“ je děsivé. Politické plánování společnosti vždy přináší obrovské náklady, nyní je neseme i v podobě rostoucích cen potravin. Jinak řečeno – sklízíme bouři.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.