Pozor: Americký berňák vás nesleduje jen na sociálních sítích, ale také čte vaše zprávy a maily

0

V minulém týdnu jsem popsal pád jednoho velkého tabu týkajícího se základních lidských práv a svobod, a sice prolomení soukromí amerických daňových poplatníků tamním berním úřadem Internal Revenue Service (IRS). Tato instituce hromadně a systematicky sbírá soukromé informace o konkrétních osobách na jejich účtech sociálních sítí (Facebook a Twitter) a porovnává je s daňovým přiznáním. Proč? Za účelem vyššího výběru daní, samozřejmě (jde o odhalení a potrestání daňových úniků). Toto zjištění mě motivovalo k tomu zjistit ještě více. Opravdu je to se svobodou a soukromím tak špatné? Ne. Je to se mnohem horší!!!

George Orwell, 1984:  “If you want to keep a secret, you must also hide it from yourself.”(„Chcete-li zachovat tajemství, musíte jej skrýt před sebou samým.“)

ACLU a FOIA

Vše podstatné vystihl projekt americké nevládní instituce nazvané American Civil Liberties Union[1] (ACLU), jejímž účelem je bojovat za dodržování práv a svobod v nezkrácené podobě – zkrátka hají práva a svobody, které deklaruje platná americká legislativa. Právníci ACLU se v minulém roce obrátili na americký berní úřad IRS a požadovali informace o možnosti přístupu pracovníků IRS k soukromé korespondenci amerických daňových poplatníků.

 

ACLU totiž pojala podezření, že právo na soukromí v korespondenci (zejm. elektronické) je ze strany IRS systematicky prolamováno, ačkoliv je korespondence v USA chráněna čtvrtým dodatkem americké ústavy. Tato část konstituce americkým občanům zajišťuje právo na ochranu osobní a domovní svobody (v rámci individuality jako takové, v rámci domova, v rámci všech forem korespondence i konsekvencí vyplývajících z této korespondence), čímž Američany brání proti lustrování, prohledávání, podezírání, zatýkání či zabavování majetku, pokud neexistuje konkrétní soudní příkaz vydaný na základě vyšetřování federálních úřadů opravňující k takovému jednání, nebo jiné důvodné podezření, že byl proti americkému lidu spáchán zločin.[2] Čtvrtý dodatek byl navržen spolu s  dalšími devíti změnami ústavy v roce 1789 a přijat v roce 1791 (celý soubor deseti dodatků je označován jako Listina práv – Bill of Rights).

Odpověď na žádost založenou na svobodném přístupu k informacím ve vztahu k veřejnému sektoru[3], kterou právní oddělení ACLU obdrželo letos v první polovině dubna, byla šokující. Z dokumentu o 247 stranách vyplývá, že IRS (konkrétně její Criminal Tax Division Office) „v rámci své investigativní činnosti“ každodenně prolamuje soukromou korespondenci amerických občanů a studuje obsah privátní i firemní komunikace formou SMS zpráv, emailů a dalších typů elektronických komunikačních kanálů.

Jak je to možné? Protože výklad americké legislativy v této oblasti není jednoznačný, jak už to tak bývá.

Americká legislativa a případ US Court vs. Warshak 2010

Je minimálně překvapivé, že krom zmíněného dodatku ústavy z roku 1791 je pro soukromí elektronické komunikace Američanů nejdůležitější zákon z roku 1986 (ano, čtete správně – zákon je starší než pojem „internet“). Electronic Communication Privacy Act (ECPA), který byl potvrzen a upřesněn zákonem nazvaným Stored Communication Act (z roku 2006), rozděluje elektronickou komunikaci na dvě skupiny:

  • Prvním typem komunikace jsou nepřečtené emailové zprávy uložené na serveru emailového providera, které nejsou starší než 180 dní,
  • druhým typem komunikace jsou přečtené zprávy a/nebo zprávy starší než 180 dní.

Toto dělení je důležité, neboť na zjištění obsahu prvního typu korespondence by měla každá vládní instituce vyjma výše uvedených podmínek navíc speciální soudní povolení k přečtení komunikace (povolení soudu), na přečtení druhého typu korespondence toto speciální povolení nepotřebuje.

To však nemění nic na tom, že soukromí amerických občanů stále brání zmíněný čtvrtý dodatek ústavy a k tomuto prolomení soukromí by mělo docházet pouze a jenom v případě podezření ze spáchání trestného činu.

Znamená to, že ačkoliv u přečtených emailů nebo korespondenci starší než 180 dní vláda nepotřebuje souhlas soudu (opravňující přečíst email; jde o podobný dokument, jako je povolení k domovní prohlídce), musí existovat jasný důvod, který vysvětluje, proč to vláda dělá. Takovým důvodem je buď soudem potvrzené podezření ze spáchání trestného činu, které je výsledkem práce federálních úřadů, anebo vyplývá z čestného prohlášení třetí strany, opět řádně ověřeného soudem, jak bylo uvedeno výše.

Tento výklad zákona potvrdil americký soud (US Court of Appeals, Sixth Circuit) v případu United States vs. Warshak z roku 2010. Precedentní rozhodnutí jednoznačně deklaruje, že vládní úřady musí doložit žádost o prolomení soukromé korespondence soudem schváleným podezřením ze spáchání trestného činu, nebo jsou v opačném případě takové důkazy nepřípustné.[4] V případu Warshak americká prokuratura použila jako důkazní materiály právě emaily, které si nechala sledovat od poskytovatele služby (emailový provider) bez tohoto speciálního povolení. Soud rozhodl, že toto sledování bylo nezákonné, čímž efektivně učinil takové důkazy neplatnými.

Praxe IRS

Navzdory tomuto rozhodnutí amerického soudu ze zjištění ACLU vyplývá, že se americký berní úřad IRS řídí vlastním výkladem zákona. Ten je – nepřekvapivě – k soukromí daňových poplatníků nekompromisní v negativním slova smyslu. Z interních materiálů IRS[5], které se ACLU podařilo získat a jsou datovány před případem Warshak, vyplývá, že „Čtvrtý dodatek Ústavy Spojených států amerických nelze aplikovat na elektronickou poštu jako takovou. Čtvrtý dodatek neochraňuje komunikaci uchovávanou v elektronických úložištích, jako jsou emaily uložené na serverech, neboť internetoví uživatelé nemají nárok na to očekávání soukromí u tohoto typu komunikace“, tj. že IRS přistupovala k emailové komunikaci druhého typu (otevřené emaily nebo emaily starší než 180 dní) jako k absolutně volnému statku bez souhlasu soudu.

Zajímavé je podívat se do současnosti. Současnost je možno chápat jako období po prosinci 2010, kdy padlo precedentní rozhodnutí v případu Warshak. ACLU informovala, že z emailové komunikace s pověřeným oddělením IRS z ledna 2011, stejně jako z dokumentu Internal Revenue Manual z března 2011 vyplývá, že: „IRS může získat všechny materiály s výjimkou neotevřených emailů nebo hlasových zpráv uložených u providera ne starších než 180 dní na základě soudního rozhodnutí“. Tedy vše ostatní (informace z otevřených zpráv nebo zpráv starších než 180 dní) IRS získává bez participace soudu.

Tuto domněnku potvrdil i aktuálně účinný dokument „Internal Revenue Manual“, který je určen pro zaměstnance amerického berního úřadu IRS. Stojí v něm přímo, že pro zjištění informací ze soukromé korespondence, která již byla uživatelem přečtena, nebo je starší než 180 dní, není třeba soudního příkazu ani soudního povolení.

Závěr

Jaký je závěr? Můžeme si být jisti tím, že americký berní úřad (IRS) má k výkladu legislativy týkající se soukromí amerických daňových poplatníků velmi specifický přístup. Familiérně řečeno, rozhodně tuto instituci nelze podezírat z důrazu na ochranu práv a svobod zajišťujících soukromí daňových poplatníků. Toto zjištění jen potvrzuje, že v honu za vyšším výběrem daní jsou státy ochotny a schopny udělat cokoliv.


[2] Takovým důvodem mlže být např. čestné prohlášení třetí osoby/strany.
[3] Tzv. FOIA request (Freedom of Information Act)
[4] V US nazýváno jako „probable cause warrant“ – soudní rozhodnutí o tom, že vyšetřování pravděpodobně povede k vznesení obžaloby a soudnímu řízení mezi US a osobou X, a tudíž je zásah do soukromí v zájmu US lidu ospravedlnitelný.

[5] Jedná se o Search Warrant Handbook z roku 2009, Internal Revenue Manual z roku 2009, prezentaci IRS Office of Chief Counsel: Search Warrants z roku 2010.

Autor: Aleš Rod
Foto: cliff1066™

Share.

O autorovi

Komentáře nejsou k dispozici.

Stránky běží v testovacím režimu. Prosím, omluvte případné problémy.