Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Přednašeč práva vs. „inflace legislativy“

0

Jak známo, během dvacátého století nevídaným způsobem narostl počet a rozsah státních zákonů, regulací, příkazů a zákazů.  Co se týče USA,  zajímavé údaje uvádí Robert C. Ellickson (str. 105).  V roce 1928 sestávala neanotovaná verze federální sbírky zákonů (The United States Code) z dvou tlustých svazků o celkové šířce 6 palců (palec = 2,54 cm). V roce 1988 se (neanotovaná) Sbírka skládala již ze 29 svazků o souhrnné šířce šest stop (stopa = 0,305 m). Během šedesáti let se tedy sbírka zákonů nafoukla dvanáctinásobně. Titul 42 Sbírky (jenž původně obsahoval předpisy z oblasti ochrany veřejného zdraví, později též z oblasti sociální podpory) „zhutněl“ z pouhých 12 stran v r. 1928 na 5 227 stran v roce 1988. Ještě výraznější byl růst objemu federálních regulací: federální věstník (Federal Register) měl v roce 1936 2 411 stran, v roce 1961 již 15 000 stran  a konečně v roce 1991 67 716 stran.

„Inflace“ legislativy se však ani zdaleka netýká jen federální zákonů a regulací: tentýž trend vykazují i právní předpisy jednotlivých amerických států, ba i municipalit. Tak např. na začátku 20. století sestávala anotovaná sbírka kalifornských předpisů ze čtyř svazků o celkové tloušťce devíti palců. Na konci 20. století tatáž sbírka narostla téměř o padesátinásobek: na 29 svazků o celkové šířce 36 stop. Podobně tomu bylo i u právních předpisů místní samosprávy. Příkladem budiž New Haven, jenž se mezi lety 1800 a 1900 změnil z obce o 5 500 obyvatelích v menší průmyslové město o 108 000 obyvatelích. Navzdory prudkému růstu hustoty populace a průmyslové výroby se sbírka městských předpisů v tomto období zvětšila „jen“ o 170 stran. Naopak v průběhu 20. století, kdy obyvatelstvo New Havenu vzrostlo pouze o 20 % , se tamější sbírka nafoukla o dalších 1 100 stran.

Zajímavý pohled na to, jakým způsobem „nadprodukci norem“ řešila skandinávská společenství ve středověku, přináší Michal Bobek na blogu Jiné právo:

Veřejné (každoroční) předčítání platného práva bylo tradicí v germánských společnostech; pouze ve skandinávských zemích však byl tento úřad institucionalizován jako úřad vládní. „Přednašeč práva“ (staro-švédsky „laghma?er“, norsky „lagmann“, islandsky „lög(sögu)ma?r“) přednášel na každoročním setkání všech svobodných můžu (thing, Al?ing) veškeré platné právo. Co opomněl, neplatilo. Tímto postupem docházelo k přirozené redukci obsoletních, ale i nepotřebných předpisů. Dokud muselo být veškeré platné právo předčítáno a znovu a znovu opakováno proto, aby bylo považováno za platné, jakékoliv megalomanské legislativní projekty byly odsouzeny ke zkáze; nikdo nebyl schopen si natolik detailní právní regulaci pamatovat. Tento princip platil do značné míry i ve společnosti středověké a to až do okamžiku vzniku novodobých úředních věstníků jako nosičů právní normy a z toho plynoucích principů formální publicity právní normy. Oddělením formální publikace od reálné znalosti právní úpravy se tak otevřely dveře do 20. století a k nebývalé legislativní aktivitě.

 

V době, kdy i uznávaní specialisté na správní právo znají obsah jen zlomku předpisů z tohoto oboru, a to ještě v přibližné podobě, bychom se nepochybně dočkali velmi výrazné redukce legislativy, a to ať již by byl „přednašečem práva“ ustanoven kdokoli.

 

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply