Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Převrat v české energetice

0

Spor mezi ČEZ a Czech Coal může mít pro zemi nečekané důsledky

Vývoj české energetiky lze v posledních dvaceti letech rozdělit na několik časových úseků, které jsou odděleny zásadními zlomy – a za jeden z nich lze považovat i rok 2009. Po prvních transformačních letech, kdy se rozdělily původní všeobjímající České energetické závody, se někdy v roce 1994 ustálila podoba českého energetického trhu, ve kterém sice ve výrobě elektřiny dominoval ČEZ, ale postupně svoje pozice ztrácel. Tehdy nezávislé regionální distribuční společnosti dělaly totiž vše proto, aby se ze své závislosti na ČEZu zbavily – zejména tím, že podporovaly vznik nových zdrojů na svém území. Tato strategie nakonec přinesla ovoce v tom smyslu, že tržní podíl ČEZu poklesl z 80% v roce 1996 na cca 65% v roce 2000. A spolu s poklesem tržního podílu klesaly i zisky. Z tehdy rekordních skoro 17 mld. Kč v roce 1993 na necelé tři miliardy v roce 1999.

Nicméně přelom tisíciletí znamenal pro energetiku dramatickou změnu – nejprve došlo k otevření německého trhu v roce 1999 (a postupně ostatních dalších trhů na západ i na východ od našich hranic), což umožnilo stát se ČEZu po EdF největším vývozcem elektřiny v Evropě, v roce 2001 došlo konečně ke spuštění Temelína a nakonec v roce 2003 pohltil ČEZ pět z osmi do té doby nezávislých distribučních společností a s tím odešla většina tehdejších zahraničních investorů z české energetiky. A začala platit jiná pravidla. Jestliže v 90. letech byly ceny na českém trhu regulovány a udržovaly si jistou lokální cenovou samostatnost, pak od roku 2002 se cenotvorným trhem stal trh německý. Cenový vývoj v Čechách nejprve za tím německým pokluhával podle toho, jak byly každý podzim vypisovány aukce na prodej elektřiny ze strany ČEZu nebo ostatních výrobců, ale nástupu tzv. brokerských platforem a zejména od vzniku Energetické burzy v roce 2007 jsou ceny mezi Čechami a Německem svázány pupeční šňůrou.

Rozdíl mezi oběma dobami byl také v tom, že v prvním období byl elektřiny v Evropě přebytek a králem byl ten, kdo měl zákazníky, v tom druhém to bylo zcela naopak. S růstem poptávky a omezeným růstem nabídky se situace obrátila a králem byl ten, kdo má zdroje – a zákazníky mohl získat přímými dodávkami. Tato doba skončila rokem 2008. Lze směle říci, že 2009 je počátkem dalšího transformačního období české energetiky. Prapříčinu této počínající tranformace lze vysledovat v prudkém poklesu cen v roce 2008, vyvolaným dopadem Finanční krize na poptávku po elektřině v Evropě.

Posviťme si na ně

Finanční krize provázená prudkým a nečekaným pádem cen elektřiny vyvolala sérii reakcí, které ve svém součtu nenechají v české energetice kámen na kameni. Nejprve smetla ty obchodníky s elektřinou, kteří jej prováděli až příliš amatérsky. V Čechách se stal téměř příslověčným pád největšího nezávislého obchodníka s elektřinou – Moravia Energo – na počátku roku 2009.

V důsledku finanční krize nastala v různých formách druhá vlna stahování zahraničních vlastníků z Čech. Bristká International Power vyhlásila tendr na prodej svých aktiv v ČR – tedy zejména Elektráren Opatovice a jejich podílu v Pražské energetice. O celý balík se strhla ne příliš rytířská bitva, kdy na jedné straně stála skupina Czech Coal vlastnící Mosteckou uhelnou. Na straně druhé a té úspěšnější stála velmi účelová koalice polostátního ČEZu, finančníků z J&T a francouzské Dalkie. Sama Dalkia se ostatně stala také obětí snahy vlastníků vytýhnout co možná nejvíce peněz ze svých zahraničních dceřiných společností. Nejenom že musela vyplatit francouzským majitelům vysoké dividendy, ale na prováděné operace při dělení získaného koláče, musela získat peníze odpordejí části svých aktiv i části sebe do rukou ČEZu. Jaký bude cílový stav lze jen dohadovat, ale základní kontury jsou jasné. ČEZ si podrží nejstarší část elektrárny Mělník, J&T, resp. Energetický a průmyslový holding, si podrží Elektrárny Opatovice a Dalkia získá rozvody a zdroje tepla v Praze. Otázkou je, kolik ještě bude muset Dalkie vydat ze svého majetku, aby získala Prahu a kde přesně povedou dělící čáry, mezi jednotlivými kusy. V nějaké formě bude také muset dojít k dohodě s vlastníkem většiny Pražské teplárenské – tedy s německou EnBW. Stejně tak mohou tyto změny značně pozměnit investiční plán ČEZu – není totiž důvod, proč by měl ČEZ stavět plynovou eletrárnu v Úžině, pokud ji již bude mít v Trmicích o podobných parametrech.

A právě tato transakce vyvolala prozatím poslední dramatickou změnu českého prostředí – první přímý zásah evropských regulačních úředníků do českého energetického trhu (nepřímo evropské regulace ovlivňují český trh již nejméně deset let). Koncem listopadu minulého roku vtrhla do úřadoven ČEZu, EPH a Severočeských dolů ekipa evropských úředníků – ne nadarmo se pro tyto přepadovky vžil mezi podnikateli název „dawn raids“ (nájezdy za úsvitu). Ať už byl za celou akcí kdokoliv – v každém případě mine cíl. Celé obvinění stojí totiž na velmi chatrných nohou. Podle neoficiálních informací se úředníci měli zaměřit zejména na tři otázky: 1. ČEZ, SD a EPH údajně deformují český trh s hnědým uhlím, neboť prý účtují rozdílné ceny některým zákazníkům; 2. ČEZ prý blokuje konkurenci při výstavbě nových uhelných elektráren, 3. ČEZ a EPH údajně manipulují ceny elektřiny. A ve všech případech bude velmi těžké prokázat „vinu“ zmíněných společností. U cen silové elektřiny je zjevné, že český cenový vývoj kopíruje téměř přesně vývoj cen v Německu a dosavadní značná průchodnost přeshraniičních kapacit v podstatě blokuje možnost lokálního cenového vývoje odtrženého od vývoje cen v Německu. Prozatím žádná epizoda z posledních několika let nenaznačila, že by k nějaké cenové manipulaci došlo.

Co se týká druhého obvinění o blokaci kapacit pro výstavbu uhelných elektráren, pak jeho nejzajímavějším momentem není to, zda tak ČEZ či EPH činí nebo nečiní, ale to, zda je taková blokace vůbec možná. A to závisí nikoliv na ČEZu, nýbrž na společnosti ČEPS do jejíchž sítí by případný nový uhelný zdroj byl napojen, resp. na pravidlech, které nastaví pro blokaci kapacit pro budoucí zdroje a také na jejím investičním plánu. Pokud by tak kdokoliv v ČR mohl učinit pak by se jednalo pouze o využití existujících a regulátorem schválených pravidel provozu přenosové soustavy. A cesta k případné nápravě (pokud by byla zapotřebí) vede zcela jinudy, než vyšetřováním tržních subjektů – stačí změnit pravidla hry.

Co se týče deformace českého trhu s hnědým uhlím, pak Severočeské doly vyprodukují ročbě cca 22 mil. tun uhlí ročně bez výraznějších výkyvů v produkci. Podíl na trhu vytěženého hnědého uhlí v ČR se tak pohybuje kolem 45%. Ovšem z tohoto množství jde cca 17 mil. tun tedy skoro 80% do elektráren ČEZ, tedy do elektráren mateřské společnosti, které jsou z větší části pánevní. Faktický trh pro ostatní poptávající je tak mnohem menší – místo celkových vytěžených 47 mil. tun se jedná o cca 25 mil. tun uhlí. A na tomto trhu dominuje jiný subjekt – společnost Czech Coal s 60% podílem. Celá tato otázka však souvisí zejména s problémem zcela jiným – tj. zda dojde k prolomení těžebních limitů. K jejich prolomení dojde v každém případě – ovšem je otázkou, kdo bude sbírat plody tohoto kroku – zda Czech Coal nebo ČEZ, pokud by došlo na uvažovanou výměnu dolu ČSA za Elektrárnu Počerady – a kolik za toto prolomení a komu bude muset vítěz zaplatit.

A vítězem se stává…

Evropské vyšetřování se potáhne dlouho – mluví se o 12 měsících – a je otázkou, v čí prospěch nakonec celá kauza bude sloužit. Jakmile totiž je džin vyšetřování vypuštěn, pak není vůbec jisté, jaký bude jeho konec. Zvláště v situaci, kdy víme, že mezi zahájením vyšětřování a jeho předpokládaným koncem se celá EK změní. V mezidobí se bude také rozhodovat asi i největší zakázce v historii české energetiky – o doavateli pro případnou výstavbu dalších jaerných bloků společnosti ČEZ (za předpokladu, že se vůbec budou stavět). Zájemci jsou totiž tři – jeden evropský (Areva) a dva „z jiného světa“ (ruský Atomstrojexport a americký Westinghouse). Z těchto tří má z hlediska referencí nejhorší pozici právě francouzská Areva. Nabízí projekt tzv. evropského tlakovodního reaktoru (EPR 3), který se v současnosti staví na dvou místech – ve Finsku v elektrárně Olkiluoto 3 a ve Francii pro EdF v elektrárně Flamaville 3. Případ finské elektrárny Olkiluioto 3 měl být exemplární ukázkou soukromé investice do jaderného bloku, která měla být provedena včas a za předem dohodnuté peníze. Měl být referencí pro expanzi na poli nových jaderných reaktorů pro dodavatelské konsorcium Areva – Siemens. Výsledkem je totální debakl. Pokud původně měla být doba výstavby 4 roky (elektrárna měla být spuštěna v květnu 2009) a náklady jsou smluvně fixovány na cca 3 mld. Euro, pak po více než čtyřech letech výstavby nabral celý projekt tři roky zpoždění (spuštění se předpokládá v červnu 2012) a několik jednu a půl miliardy dodatečných nákladů, způsobil rozkol v rámci dodavatelského konzorcia Areva-Siemens a nakonec došlo ke vzájemným podáním žalob mezi dodavatelckým konzorciem a investorem. V případě Flamaville existují pouhé spekulace a dohady, avšak projekt, který se prozatím nachází ve fázi stavebních dodávek (byl zahájen v prosinci 2007) je podle nich již asi o 20% prodražen a příslušně prodloužena doba výstavby. Přesto je ze strany evropských úřadů projekt EPR považován za klíč k tzv. energetické nezávislosti a tyto úřady v čele s Komisí provedou i nemožné, aby je prosadily alespoň v rámci členských zemí. Výsledek řízení s ČEZem a případná dohoda mezi ním a Komisí může zahrnovat i tuto otázku. To že úvaha o nepřímé „podpoře“ evropského zájemce není úplně zcestná dokazuje celá historie EK jako de facto nejvyššího regulačního orgánu Evropské unie. Kdykoliv mohla, tak podpořila evropské producenty jak výrobků nebo služeb, tak technologií – od mobilních telefonů, kde de facto monopolizoala technologii GSM až po Airbus. Navíc EK měla mnohem více příležitostí se blíže podívat na českou energetiku a z lepších důvodů a doposud tak neučinila. Samozřejmě není možné vyloučit náhodu, ale ty se zpravidla v obchodech za miliardy Euro nestávají.

Vzrušující nový svět

Rok 2009 lze tedy plným právem označit za první rok již třetí vlny transformace v české energetice, jejíž výsledek není o nic méně jasný, než výsledek předchozích dvou. Ale v té dnešní lze vysledovat podstatné změny oproti předchozím „transformačním“ mezihrám. V obou předchozích případech byla vláda tím klíčovým hybatelem změn – na počátku 90. let privatizovala (nedůsledně) energetiku, aby ji počátkem tohoto desetiletí opět napůl znárodnila. Nyní se vláda dostává do vleku toho, co se děje na trhu a zejména v Evropě. Energetický regulační úřad i vláda již v podstatě ztratily jakoukoliv možnost přímo ovlivňovat ceny silové elektřiny a z větší části i schopnost rozumět, co se vlastně na trhu s elektřinou (a v rostoucí míře i na trhu s plynem) děje. Roky 2008 a 2009 definitivně prolomily jakékoliv bariéry mezi trhem s elektřinou a trhy s ostatními komoditami. Obchodování s elektřinou dnes mnohem více připomíná finanční trh, než cokoliv jiného. To regulátoři – nejenom ti čeští – těžko vstřebávají. V každém případě je to svět, ve kterém se bude česká energetika pohybovat v následujících několika letech – evropský, jak v tom dobrém slova smyslu (prosazování tržních principů do obchodování a standardizace prostředí), tak v tom špatném (nesmyslné ingerence regulárotů a zejména až fantasmagoricky rostoucí ekologické požadavky). Svět, ve kterém návyky a zkušenosti z minulosti, nemusí vůbec platit. Máme se tedy na co těšit.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply