Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Příliš drahá bezplatnost

0

Stínový ministr školství Jiří Havel obvinil komentátora hospodářského deníku z nepřesností a chybné logiky v otázce zavedení školného na vysokých školách. V touze obhájit své pozice však nabízí bývalý vicepremiér pro ekonomiku argumenty podivné.

Bývá zvykem, že argumentace politiků je prorostlá průměry, poměry, nařčeními z neznalostí či nesprávnosti interpretace skutečných dat oponentem. Ani stínový ministr nešel jinou cestou. Zajímavá je však zejména logika argumentu protřelého státního úředníka proti zavedení školného. Ale pěkně popořadě. Absolventi vysokých škol disponují s na trhu práce více ceněnými znalostmi a schopnosti, obecně proto pobírají vyšší mzdy, byť to u mnoha z nich platit nemusí. Tisíce vysokoškoláků se stávají státními zaměstnanci[1] (učitelé, doktoři, právníci, stavaři, ekonomové, statistici, aj.) či rovnou odchází do zahraničí.

Rozdělení mezd u vysokoškolsky vzdělaných lidí je proto výrazně variabilní a průměr není zrovna dobrým vodítkem. Vezmeme-li jako vodítko medián, vysokoškolák pobírá cca dvakrát tolik co pracovník se základní školou. Rozdíl v počtu osob se ve prospěch vysokoškolsky vzdělaných podstatně zvýrazňuje až v příjmovém pásmu hrubé měsíční mzdy od 40 tisíc výše, do té doby je zastoupení prakticky totožné či s vysokou převahou zaměstnanců s nižším vzděláním. V absolutním počtu jde v případě vysokoškoláků se mzdou nad 40 tisíc řádově o pár desítek tisíc pracovníků. Ti z vysokoškolského vzdělání tedy skutečně výrazně získali a měli by tedy financovat ze svých mezd vysoké školství pro své následovníky.

V systému „vzdělání zdarma“ absolventi opouštějí vzdělávací ústav s jakýmsi dluhem vůči společnosti za možnost vystudovat „zdarma“. A tento dluh je nutno splatit. Docházíme tedy k tomu, že státem provozované vzdělání není zdarma, jak zní oblíbený politický mýtus z programových letáčků. Tato iluze bezplatnosti je ve skutečnosti velmi drahá. V pozadí jsou platby daní, kvanta úřadů, davy úředníků, zdrojů spolykaných na pouhou přerozdělovací agendu a realizaci nákupů v oblasti vzdělání. Vzdělání je sice chápáno jako investice, ale kalkulace se touto iluzí bezplatnosti vytrácí.

Rozhodnu-li se zainvestovat do svého vzdělání, pak podle svých možností obětuji příjem, který bych pobíral, v případě školného obětuji buď své úspory[2] či zmenším své příjmy v budoucnu splátkami půjčky, jejíž pomocí své současné vzdělávání nyní zafinancuji. Vše směním za možnost získat v budoucnu vyšší příjem z titulu své vyšší ceny na trhu práce. „Po absolventovi školy … chceme, aby pracoval, založil rodinu, měl děti a platil hypotéku. Pokud mu v tomto období naběhne placení odloženého školného, nečekejme, že zajásá,“ odmítá však Havel financování školného formou půjčky. Těžko říci za koho Jiří Havel vlastně mluví, především ale krátce srovnejme obě alternativy.

Stínový ministr tedy odmítá placení školného ve formě splátek půjčky po dokončení vysoké školy. Místo systému přímých plateb obhajuje systém, kde také platíte školné, také po dokončení školy, jen ve formě daní. Jaký je v tom rozdíl? Je jich mnoho. Vedle zmíněné byrokratické náročnosti a omezování svobody jednotlivce v rozhodování o jím vydělaných penězích je jedním z nich také absence motivace vyjít „dlužníkovi“ vstříc. Daně začnou krátit váš příjem ihned po nástupu do zaměstnání, splátky půjček by však bylo možné o nějakou dobu odložit, než absolvent plně dokončí svůj přerod ze studenta v zaměstnance a dosáhne určitého příjmu. Podstatný rozdíl je tedy v motivaci a přístupu obou systémů směrem ke spotřebiteli vzdělání.

Krátký pokus o analýzu se snažil ukázat, že přestože vysokoškoláci vyšších mezd dosahují, neexistuje vazba mezi financováním vysokých škol[3] a daňovými odvody vysokoškoláků z jejich vyšších příjmů. Sami by na ufinancování vysokých škol velmi těžko stačili. Na vysoké školy se tedy v současné době skládají všichni a jedna skupina tak vydělává na druhé. Školné by jednak přesunulo finanční zátěž na skutečné spotřebitele daných služeb a přispělo k vyšší transparentnosti, vytvořilo prostor pro snížení vysoké daňové zátěže, v mnoha směrech studenty motivovalo a zkvalitnilo výuku. Na straně druhé by také vytvořilo tlak na výběr zaměstnání odpovídajícím způsobem zaplaceného, aby kompenzovalo vynaložené náklady, což by jistě neblaze dopadlo právě na státní správu.


[1] Jejich klasifikace mezi vysokopříjmové je tedy velmi sporná.

[2] Pokud nějaké mám, alternativně úspory rodičů.

[3] Např. v roce 2004 jen na neinvestičních dotacích činila částka dotací 19 miliard.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply