Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut

Proč jsem liberálním demokratem

0

V MF Dnes vyšel 2. ledna 2019 článek od analytičky Institutu Václava Klause (IVK) Hany Lipovské s názvem Proč nejsem liberálem. Článek je dalším pokračováním útoku IVK proti liberální demokracii, který trvá již téměř dva roky.

Prvním výstřelem byl článek Ladislava Jakla On nám někdo v tichosti přepsal ústavu? a tento útok dále pokračoval manifestem a seminářem IVK, k tématu se tedy vyjádřili snad již téměř všichni analytici IVK včetně samotného prezidenta Klause. Jakkoliv si Václava Klause a jeho institutu vážím a považuji řadu jeho analytiků za nositele bystrých myslí s brilantními postřehy, nemohu souhlasit s tímto nepochopením termínu liberální demokracie a s vymezováním se proti němu. (Na původní Jaklův článek jsem již reagoval zde, tento článek je mírně pozměněnou verzí tehdejší repliky. Ale opakování je matka moudrosti.)

Lipovská ve svém článku kritizuje tu oprávněně, tu méně Evropskou unii a její politiky a uvádí: „Zatímco demokracie je vládou lidu, liberální demokracie je nadvládou zájmových skupin bezskrupulózně prosazujících zájmy části proti celku.“

Odpovědí na nářky IVK je dnes již klasický příspěvek Fareeda Zakarii z časopisu Foreign Affairs. Fareed Zakaria, americký novinář, pyšnící se titulem Ph.D. z politologie na Harvardu pod vedením Samuela Huntingtona, napsal již v roce 1997 článek Vzestup neliberální demokracie (The Rise of Illiberal Democracy, pdf zde). Zakaria se v něm, jak název napovídá, zabývá zneklidňujícím nárůstem zemí, které jsou sice demokratické nebo demokratizující se, avšak chybí v nich ústavní liberalismus, slovíčko ústavní bych podtrhl.

Zakaria píše: „Téměř po století se na Západě pojmem demokracie myslela liberální demokracie – politický systém značený nejen svobodnými a spravedlivými volbami, ale také vládou práva, rozdělením státní moci a ochranou základních svobod slova, sdružování, vyznání a majetku. Ve skutečnosti tento druhý balíček svobod – který můžeme nazvat ústavním liberalismem – je teoreticky a historicky odlišný od demokracie.“ (zvýraznění v originále)

Zakaria uvádí: „Demokracie [je]proces vybírání vlády. […] Ústavní liberalismus, na druhé straně, nepopisuje proceduru výběru vlády, nýbrž cíle vlády,“ a v průběhu celého článku dává spoustu příkladů zemí, které jsou sice demokratické, avšak jsou to demokratické tyranie. Za všechny zmiňme několik příkladů: „Íránský parlament – volený svobodněji než většina na středním východě – uvaluje tvrdé restrikce na vyjadřování, sdružování a dokonce oblékání. […] Samozřejmě existuje spektrum neliberální demokracie, od mírných přestupců jako Argentina k téměř-tyraniím jako Kazachstán a Bělorusko.“ Pro českého čtenáře není bez povšimnutí, že hned na první straně je za příklad neliberální demokracie uvedeno Slovensko, pod tehdejším autokratem Vladimírem Mečiarem, a že naopak Česká republika je zmíněna jako explicitní příklad liberální demokracie. Už v roce 1997, paní Lipovská!

Ústavní liberalismus vychází z tradic, se kterými začali již staří Řekové a Římané. Tyto tradice kladou důraz na svobodu jednotlivce. A slouží k obraně jednotlivce před státem. Aby se zajistila ochrana těchto svobod před tyranskou většinou, jsou do ústav vepsány omezení toho, co může vláda ve jménu většiny učinit. Důležitými postavami této státoprávní tradice jsou básník John Milton, jurista William Blackstone, státníci Thomas Jefferson a James Madison nebo filozofové jako Thomas Hobbes, John Locke a Adam Smith. Povětšinou snad osobnosti, o kterých IVK vždy mluvil s úctou a od kterých se inspirovala i filozofie celého institutu.

Magna Carta, Ústava Spojených států nebo Helsinská deklarace a koneckonců i naše Ústava s Listinou základních práv a svobod jsou výrazem ústavního liberalismu.

Zakaria si taktéž správně všímá, že ústavní liberalismus vede k demokracii, avšak demokracie sama k ústavnímu liberalismu nevede. A pokládá zásadní otázku: Žili byste raději v Haiti, neliberální demokracii, nebo v Hongkongu, liberální autokracii? V Hongkongu neexistují v podstatě žádné demokratické procesy, avšak Hong Kong je nejen na papíře jednou z nejsvobodnějších zemí světa, a díky tomu také hospodářsky nebývale prospívá. „Absence svobodných a spravedlivých voleb by měla být vnímána jako jedna z chyb, nikoliv jako definice tyranie.“

James Madison vysvětloval v Listech federalistů, že nebezpečí útlaku v demokracii pochází od většiny komunity. Tocqueville varoval před „tyranií většiny“ a psal: „Samotnou esencí demokratické vlády je absolutní suverenita většiny.“

Můžeme si samozřejmě myslet, že výraz liberální demokracie nebo ústavní liberalismus není vhodný, neboť svádí k tomu, aby si jej přisvojovali moderní liberálové (kteří požadují stát blahobytu, jak píše sám Zakaria) a aby jej jejich ideoví odpůrci jako Hana Lipovská nesprávně odmítali. Otcové zakladatelé Spojených států stejně jako Immanuel Kant používali výraz republika a samotná Ústava USA ani jednou nezmiňuje slovo demokracie. Republika pro ně znamenala republikánský způsob vlády, tedy vládu s omezenými pravomocemi a se silnou ochranou individuálních práv, nakonec artikulovaných v prvních deseti dodatcích americké ústavy.

Rozumím lidem z IVK, že je matoucí, pokud se slovo liberální používá v tolika různých významech: Někdo může chtít liberalismus v hospodářské politice, někdo v sociálních otázkách, někdo třeba v tom, jak vychovává svoje děti, nebo jak jeho zaměstnavatel kontroluje docházku zaměstnanců. O tom, že liberální demokracie ale nepředepisuje jeden politický směr, svědčí i absence pojmů typu konzervativní demokracie nebo zelená demokracie.

My v Liberálním institutu prosazujeme liberalismus v ekonomické i v sociální sféře, stejně tak jsme velkými zastánci liberální demokracie – avšak nikoliv demokracie bezbřehé. K tomu, zda má firma mít liberální nebo přísný režim, se nevyjadřujeme. Ne všechna použití slova liberalismus jsou si rovna. A i když se hrdě hlásíme k jednotné intelektuální tradici, jež nám dala jak ústavní liberalismus, tak hospodářský a sociální liberalismus, uznáváme, že v liberální demokracii občas vítězí politické strany, jež sice respektují ústavní liberalismus, ale tam, kde jim ústava nechává volnost, prosazují tu více sociálně demokratické hodnoty, tu více konzervativní hodnoty.

Zakaria dále píše: „Filozofie za Ústavou USA, tedy strach z akumulované moci, je stejně relevantní dnes jako v roce 1789.“ A můžeme dodat, že dnes je možná ještě relevantnější než v roce 1997, kdy Zakaria tento článek psal. Slovensko se sice vzpamatovalo z mečiarismu, avšak Polsko a Maďarsko se ocitly pod vládou autokratů, Česko pod ni směřuje velkou rychlostí.

„Co je význačné na americkém systému není to, jak je demokratický, ale to, jak je nedemokratický, když uvaluje omezení na volitelské většiny.“ A to je právě problém našeho ústavního systému. V 90. letech nebyla politická vůle prosadit silnou ochranu proti vůli většiny, LZPS je poměrně slabá, nesouhlas Senátu nebo prezidenta s návrhem zákona je pro vládní koalici lehce překonatelný a ani kvalifikovaná většina pro změnu Ústavy není příliš vysoká. Jiná situace byla, když měl otěže moci v rukou ústavní liberál Václav Klaus – i když by se sám za politického liberála třeba neoznačil – a něco jiného je, když se k moci dostane Andrej Babiš, byť ten by se za politického liberála označil bez okolků. Ústavním liberálem však není.

Zakaria uzavírá: „Největším nebezpečím, které představuje neliberální demokracie – kromě nebezpečí vůči vlastnímu lidu – je to, že zdiskredituje liberální demokracii samotnou a uvrhne stín na demokratický způsob vlády. […] Poslední takovou periodou zklamání byla v Evropě meziválečná léta, a příležitosti se uchopili demagogové, z nichž mnozí byli nejdříve populární a dokonce zvolení.“

Zůstaňme tedy bdělí, aby si pojem liberální demokracie nepřisvojila pouze jedna ideologická skupina. V tom má Hana Lipovská a zbytek IVK velkou pravdu. Ale neodmítejme tento důležitý pojem, riskujeme totiž, že příští Andrej Babiš už nebude rétoricky bojovat jenom s korupcí a neschopnými politiky, ale přímo s demokracií a ústavními limity, které máme. Tak jako turecký prezident Erdoğan.

Pokud chce paní Lipovská a IVK kritizovat nesmyslné politiky Evropské unie a vůbec celý princip, na kterém je EU založena, má v Liberálním institutu podporu. Trvání EU na tom, že její členské státy jsou demokraciemi s ústavním liberalismem, však není věc hodná kritiky. Proti neliberálním demokratům bychom totiž měli vystupovat společně, ať už se nám EU líbí, nebo ne.

Upravená verze článku vyšla 19. ledna 2019 v MF Dnes pod názvem Proč jsem liberální demokrat.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. Pracuje jako asistent v politické skupině EFDD v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.