Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Proč lidé volí komunisty?

0

Luca Ferrini

Nedávno jsem se účastnilkonference v Praze, což byla moje první návštěva v postkomunistické zemi,nepočítaje krátkou zastávku v Berlíně v roce 1991, kdy jsem byl ještě přílišmladý, abych dokázal ohodnotit, co jsem viděl kolem sebe.

Praha je dnes nádhernýmměstem, jedním z nejkrásnějších v celé Evropě. Procházeje jejími ulicemi jsemsi představoval, jak tyto ulice mohly vypadat před několika lety, když ještěkomunisté drželi moc ve svých rukou. Tyto domy rozličných pastelových barevmohly jen stěží před dvaceti lety vypadat stejně. Pražané mi říkali, že jejichměsto bylo velmi šedé. Lidé byli chudě oblečení a smutní.

Život bez svobody v područíkomunistického režimu je jen polovičním životem. Pražané si to jistě pamatují.Jistě se poučili. Proč se potom stane, že velké procento populace podporujenávrat zpět ke komunismu?

Při rozmluvě s ŠimonemBižem, bývalým členem Mises institutu a jedním z organizátorů konference, jsemse dozvěděl, že komunistická strana měla v posledních volbách více než 20%podporu. Dnes je druhou největší politickou stranou ve státě. Věděl jsem, žekomunistické strany mají ve východní Evropě stále ještě velkou sílu a značnoupodporu voličů.

Přesto mi to připadá velmizvláštní a hledám vysvětlení. Proč někdo touží po zotročování? Proč lidé stálepodporují komunistické strany?

U nás v Itálii také existujekomunistická strana. Její celé jméno zní Rifondazione Comunista tj.„Znovuzaložená komunistická strana“. Tradičně získává okolo 6% volebních hlasů.Ve skutečnosti má komunistické strany mnoho států, třeba AustrálieRakouskoBangladéšBrazílieKanada a další. Dokonce i Spojené státy mají komunistickou stranu (vlastně dvě).

Můžeme spekulovat, že lidé,kteří dnes v Itálii volí komunisty, nemají žádné zkušenosti s totalitnímstátem. Lidé se honí jenom za nějakými fantasmagoriemi, nebo následují nějakéhorádoby-intelektuálského guru. Možná, že jsou komunističtí voliči příliš mladínebo naopak příliš staří na to, aby porozuměli důsledkům svého chování. Užívajísi relativně vysoké svobody naší země, kde hlasování pro komunisty znamenárebelii. Kdyby věděli, co komunismus skutečně znamená, pravděpodobně by změnilinázor.

Tento jednoduchý pohled navěc v Praze není možný. Lidé zde velmi dobře vědí, co je komunismus. Zažiliničivou sílu nerespektování soukromého vlastnictví ve jménu blahobytu.Komunismus znamená popření všech svobod. Tito lidé žili čtyřicet let toutonoční můrou a teprve nedávno se probudili.

Tak proč komunistům stálevěří více než 20% všech Čechů? Co je hnací silou k hlasování prokomunistické strany v postkomunistických i ostatních zemích?

Zodpovědnost

Existuje mnoho možnýchvysvětlení, ale nejpravděpodobnější je to, že pro některé lidi je vidina toho,že budou sociálně zabezpečeni, přitažlivější, než zodpovědnost, která plyne zesvobody.

Věřit v právo na osobnívlastnictví a ve svobodnou společnost znamená přijmout velkou zodpovědnost: coby měl dělat stát můžete udělat sami, nebo ve spolupráci s někým dalším,ale ne kolektivně. Povinnost padá na jednotlivce a každý je za své jednánízodpovědný. Jestliže uděláte chybu, zaplatíte za ni. Jestliže budete úspěšní,budete odměněni a budete si moci svobodně vybrat, jak se svým úspěchemnaložíte.

V kontrastu s tím rozpínánístátní moci vždy znamená útok na odpovědnost jednotlivce. Pod komunistickýmrežimem je zodpovědnost sama za sebe omezena. Čím víc se vláda tlačí do životůobčanů, tím méně lidé cítí zodpovědnost za své chování. Politici, bankéřistátní banky a soudci se nezodpovídají za své přestupky. Jsou nedotknutelní,žijí v imunitě, která je chrání před obviňováním z následků jejich chování běhemjejich funkčního období.

To samé platí pro politickéúředníky, chirurgy státních nemocnic, pro učitele veřejných škol, atd. Zavšechny chyby způsobené státními zaměstnanci většinou platí někdo jiný. Jsou todaňoví poplatníci, lidé poslaní neprávem do vězení, lidé zabití ve státníchnemocnicích, obyvatelé Iráku, atd. Nejen lidé, kteří si soukromě vydělávajísvoje vlastní peníze, jsou v rámci státu plně odpovědní. Firmy jsouzaplétány do stále větších a větších záchranných sítí státu, čímž se, ve snazeo přežití, stávají stále více a více závislými na veřejné pomoci. Velkéfirmy lobují za dotace, cla a další typy pomoci. Banky a velké podniky, jakonapříklad letecké společnosti, doufají, že budou uznány státem za příliš velké,než aby byly ponechány svému osudu („too big to fail“).

Jednotlivci jsou stále méněa méně zodpovědní. V Evropě vyrostlo mnoho lidí s představou, že jim státněco dluží: práci, péči o zdraví, bezplatné vzdělávání, dovolenou, štěstí azáchranu z beznaděje. Lidé jsou vedeni k tomu, aby věřili, že se stát vždypostará o jejich problémy a utiší jejich nespokojenost. Lidé jsou nucenivěřit, že ať se stane cokoli (ztratí práci, onemocní, začnou býtdeprimovaní), je tu stát, který jim pomůže.

Zvrácený výsledek toho všehoje, že lidé již víc nenesou zodpovědnost za své vlastní chování. Toto všechnomůže být vysvětleno skrze koncept morálního hazardu. Funguje to takto: na jednéstraně zodpovědnost stáních zaměstnanců je přenesena na ty, kteří jsouovlivněni jejich rozhodnutími (mezi jinými na daňové poplatníky); na stranědruhé daňoví poplatníci také požadují po státu převzetí jejich vlastníodpovědnosti.

Vše, co jsem dosud popisoval,bylo uspořádání v demokratické zemi. Představme si teď stejnou situaci zakomunismu. V tomto případě neexistuje žádné přesunutí zodpovědnostiz jedné skupiny na druhou. Koncept odpovědnosti je jednoduše opuštěn.Neexistuje žádné soukromé vlastnictví, tudíž je vše závislé na státu. Žádnýjednotlivec není za nic zodpovědný.

Pokud byly komunistické nebodemokratické vlády u moci po několik dekád, je velmi těžké vrátit se znovu kesvobodě. Lidé si zvykli na záchranné sítě, na přenechání své vlastníodpovědnosti státu. Proces přerodu společnosti musí být nutně velmi náročný.Nevíme, jak může vypadat proces transformace od společnosti, kde jsoujednotlivci odpovědni sami za sebe jen částečně (v demokratickém uspořádání) kespolečnosti, kde nese jednotlivec plnou odpovědnost sám za své chování (ve zcelaliberálním uspořádání společnosti), protože to dosud nikdy nebylo realizováno.

Státy východní Evropy alenedávno zažily posun od společnosti, kde jednotlivec nedisponoval žádnouodpovědností (za komunistického režimu) ke společnosti, kde je jednotlivecjiž částečně zodpovědný za svoje chování (v demokratickém uspořádání).Z těchto příkladů víme, že není možné člověka naučit zodpovědnosti ze dnena den. Čím více společnost ztratí kontakt s mechanismem příčiny a nutnéhonásledku, tím více škemrá o ponechání odpovědnosti na bedrech státu. Tentopožadavek může být důvodem, proč komunisti stále získávají hlasy.

Není snadné žít svobodně,když si už jednou lidé zvykli na otroctví. Vzpomínám na film (nemůžu si vybavitjeho jméno) o lidech, kteří byli po 40 letech propuštěni z vězení. Jejichznovuzačlenění se do svobodného světa, kde ostatní očekávají, že budetezodpovědní za to, co děláte, nebylo lehké. Stejně  tak, když jste žili 40 let pod komunistickounadvládou, je cesta zpět nepředstavitelně těžká.

Návrat od demokratické kesvobodné společnosti je stejně obtížný.

Není již podstatné argumentovattím, že svobodná společnost daleko víc prosperuje. Mnoho lidí dnes říká, žeprosperita není to samé jako štěstí, a tak se nabízí otázka, jaký je rozdílmezi prosperitou a štěstím. Je zajisté pravdivé, že stale víc a víc lidí vzápadních zemích trpí takovými problémy, jako jsou deprese a různé formymentálních potíží, problémy s přijímáním potravy (anorexie a bulimie), atd. Nemámsice žádné statistiky, kterými bych to dokázal, ale pravděpodobně je procentolidí trpících depresí ve Spojených státech, Švédsku a Itálii vyšší než vNigérii a Indii.

Prosperita vlastně nemusíbýt zdrojem depresí. Spíše jím bude státem vyvolávaná závislost. Většina lidív západních státech se narodila relativně bohatá. Chodili do školy do 18, anižby museli pracovat; potom šli pravděpodobně na vysokou, kterou ukončili díkystátním penězům. Pravděpodobně si najdou práci (a konečně získají úplnoukontrolu nad vlastním životem) ve věku 25-26 let. Je známo, že v Itáliimladí lidé žijí se svými rodiči déle, odkládajíce čas, kdy budou muset převzítkontrolu nad vlastními životy do svých rukou. Jestliže nemusíte být sami zasebe odpovědní do 25 let, je už velmi těžké tento zlozvyk změnit.

Stejně tak lidé, kteří senarodili v bohatých rodinách, nedokáží docenit obtížnost tvorby bohatství. Čímstarší jsou, tím více pak mohou pociťovat břemeno neodpovědnosti za svébohatství. Čím jsou rodiče bohatší a čím štědřeji jsou sami podporováni státem,tím je pro ně obtížnější vést své děti k zodpovědnosti. Toto je problém,který není tolik rozšířený v chudých státech.

Demokratický intervencionalistickýstát omezuje naši schopnost být přirozeně šťastnými tím, že z nás odnímázodpovědnost za naše chování a prohlubuje závislý způsob života. Většina lidí sitento fakt neuvědomuje, ale všichni jsme jím ovlivňováni ve svém myšlení. V sociálně-demokratickýchzemích jsou lidé frustrováni z toho, že nežijí životy nad kterými by samiměli plnou kontrolu. Pracují, aby odvedli polovinu svého výdělku státu, a zaplatilitak sny a omyly někoho jiného; ve stejnou chvíli však žádají, aby jejichvlastní sny a omyly byly zaplaceny ostatními. Tyto frustrující podmínky životapatří mezi příčiny rostoucího počtu lidí trpících depresemi v zemích, kde státhraje hlavní roli.

Stát tak sám vytvořilpsychologické podmínky, které zapříčiňují, že část populace sní o světě, kdestát dělá vše, stará se o všechny a drží každého v permanentní infantilnízávislosti. Čím více stát do fungování společnosti zasahuje, tím více korumpujemysl člověka a kulturu.

Komunismus si můžemepředstavit jako druh prodlouženého pobytu ve stále zaopatřeném domově po bokumaminky a tatínka, kde jsou všechny věci a potřeby zajištěny někým jinýmnež námi samotnými. Komunismus znamená nikdy nemuset opustit rodné hnízdo.

Pravda o komunismu a státnímplánování vůbec je však taková, že nevede k bezpečí a štěstí – k příjemnýmvzpomínkám na život pod ochranou našich rodičů – ale k nařizování a zakazování,k šedivému stagnujícímu světu, postrádajícímu jakoukoli tvořivost a krásu, kesvětu vypadajícímu jako Praha za starých časů a ne v současných dnech svéslávy. Nechť se nikdy nevracíme zpět!

anglickéhooriginálu přeložila Michaela Viková

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.