V reakci na stále hlasitější volání politiků po vyšším zdanění, ožila vČesku myšlenka tzv. rovné daně, jinak řečeno jednotné procentuálnísazby. Cílem je odstranění daňové progrese, tj. rozdílu mezi nízkýmidaňovými sazbami z nižších příjmů a vyššími sazbami z příjmů vyšších.Zároveň je navrhováno odstranění odpočitatelných položek (daňovýchúlev) pro určité skupiny poplatníků z titulu stavebního spoření,penzijního a životního pojištění, hypoték, …., jelikož výpadek příjmůz titulu daňových úlev musí do společné kasy doplnit ostatní,neprivilegovaní občané. Takto prezentovaná rovná daň ale ve skutečnostižádnou rovnou daní není. Každý žák základní školy by nám vysvětlil, že20 procent znamená z jednoho milionu dvěstětisíc, naproti tomu z půlmilionu pouze sto tisíc. Pojem rovná daň nemůže správně znamenat nicjiného, než placení daní všemi občany ve stejné částce, např. 20.000 Kčza rok, a to bez ohledu na celkové příjmy. Rozdílná výše odváděnýchdaní, která vyplývá ze současného progresivního zdanění (i z navrhovanéjednotné procentuální sazby) vede k příkré nerovnosti občanů. Každý znás dostává od státu v podstatě stejný díl služeb policie, armády,soudů a „patří“ mu stejný kousíček tanku, stíhačky, policejního autanebo soudního taláru. Samozřejmě, vláda poskytuje další sociální služby(sociální dávky, podpory v nezaměstnanosti…), které ale spotřebovávajíhlavně méně přispívající lidé. Neměli by proto platit do systému více?Naopak, část občanů, ať již díky svým příjmům nebo na základěpolitického názoru, žádnou pomoc od státu nevyžaduje.
Vynucované přerozdělování není solidaritou. Proč má tedy jeden občanplatit více než druhý? Hlavní důvod prý spočívá v hrozbě sociálníkatastrofy, nutnosti napravit nerovnosti ve společnosti atd. Když sedůkladně zamyslíme, ve skutečnosti se jedná o naplňování komunistickéhosloganu „každému podle jeho potřeb“. Existuje nějaká únosná mírapřerozdělení? Ne a dějiny sociálního státu spolu s zmnožovánísociálních dávek co do objemu i druhu jsou toho důkazem. Potřebujemepřece správný „ohoz“ na baru, zahraniční dovolenou, pěkné auto,barevnou televizi, video, kvalitní alkohol a cigarety. Jinak se začnemebouřit. Vždyť to stejné mají „všichni“ ostatní. V této logicenespoutaných nároků zbývá jenom krůček k tomu, někoho prásknou klackempo hlavě, sebrat mu peněženku, kreditní karty, hodinky a budeme mítstejně dobré alibi jako politici. Vyrovnáváme sociální rozdíly. Vněkterých soudních kauzách se mentálně jednodušší pachatelé těmitoargumenty opravdu obhajují. Ukázkovým případem státem tolerovanéhonásilí jsou squateři. Obsadí cizí majetek (dům) a policie místookamžitého zásahu, za podpory nemalé části veřejnosti, medituje nadtím, proč to udělali a zda mají kde bydlet. V podstatě ale za dnešníhoprávního stavu a regulace nájmů jsou squateři všichni nájemníci.Nejsmutnější je, když někteří bohatci, po vzoru Karla Marxe, chtějíhájit za cizí peníze sociální práva jiných. Nechť tak činí, ale pouzedo výše svého majetku a klidně rozdají všechno co mají.
Protože daňová progrese nemá hlubší ekonomický smysl, odpůrci daňovérovnosti se mohou opřít pouze o ideologii závisti a bezuzdnýpopulismus. V našich podmínkách by prý zavedení rovné daně znamenalozvýšení finanční zátěže pro 40 až 60 procent poplatníků z nízkých astředních příjmových skupin. Celkem bezostyšně se tím přiznává, ževelká část občanů žije na úkor ostatních. Ohánět se v této souvislostidemokratickým rozhodnutí většiny a líčit katastrofické scénářehospodářského úpadku doprovázející odstranění progresivního zdanění,nemá žádný význam. Je to jako obhajovat norimberské rasové zákony tím,že si je většina německého národa přála a jejich zrušením by árijcipřišli o židovský majetek a galerie Třetí říše o ukradená umělecká díla.
Není stát náhodou od toho, aby chránil v duchu obecných zákonnýchpravidel majetek a životy občanů? Zřejmě ne, když např. na dotace dozemědělství, což je také skryté sociální zaopatřování, jde více peněznež na soudnictví. Zcela jistě je úkolem státu vtloukat občanům dohlavy, třeba i obušky, slzným plynem a vodními děly, že mají právopouze na to, co si vydobudou vlastní pílí. Vždyť pro část populace,“dávkaře“ i podnikatele napájené dotacemi, se stalo výhodnější obcházetstranické sekretariáty, demonstrovat a volit socializující politickéstrany, než něco dělat. Progresivní zdanění je pokračování socialismujinými prostředky.
