Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Prodám srdce

0

O jednom medicínském tabu: proč nelze obchodovat s lidskými orgány?

Zatím si toho všímají především zainteresovaní odborníci a pacienti, ale ten jev trvá už několik roků: od druhé poloviny 90. let začal klesat počet transplantací. Platí to pro většinu západních zemí; v České republice se od roku 1997 jejich počet snížil zhruba o 40 %.
Že by byly operace nákladnější než dřív? Ne, provádějí se už padesát let a s vývojem vědy každá technologie zlevňuje. Příčina poklesu je v prostém nedostatku orgánů. A jakkoli to zní cynicky, jde v zásadě o ekonomický problém, takže má i ekonomické řešení.

Jak vytvořit nedostatek

V České republice je dnes registrováno zhruba 1200 lidí, kteří čekají na transplantaci některého orgánu – zejména jde o ledviny, srdce, slinivku, plíce a játra. V roce 2003 se dělalo 551 transplantací, zhruba 80 % se týkalo ledvin (třeba transplantací plic bývá 3–5 do roka). Vzhledem k nedostatku orgánů se přibližně čtvrtina čekatelů své transplantace nedožije. A tento deficit mezi poptávaným a nabízeným množstvím se v poslední době zvětšuje.
Ekonomové toho mnoho nevědí ani neumí, ale něco přece: lehce vytvoří přebytek nebo nedostatek. Chcete přebytek? Jednoduché – úředně stanovte minimální cenu, která bude vyšší než tržní. Chcete nedostatek? Ještě lehčí – stanovte maximální cenu, která bude nižší než tržní. Přesně to se děje na trhu s orgány. Podle transplantačního zákona z roku 2002 lidské tělo a jeho části nesmějí být zdrojem žádného finančního prospěchu nebo jiných výhod, dárce ani jiné osoby nesmějí uplatňovat vůči příjemci žádné nároky, inzerování a reklama za účelem poptávky nebo nabídky tkání a orgánů jsou zakázány, stejně jako obchod s nimi. Fakticky to znamená, že úředně stanovená cena je nula, což je zcela jistě pod hypotetickou cenou tržní, a nutným důsledkem je nedostatek všech orgánů. Navíc transplantační zákon – v souladu s celosvětovým trendem – zpřísnil dosavadní praxi: orgány od zemřelých osob nelze použít, pokud je dotyčný zapsán v centrálním registru těch, kdo nesouhlasí s posmrtným darováním svých orgánů.
Nerovnováhy na trhu umějí ekonomové nejenom vytvářet, ale i odstraňovat, a to deregulací cen. V případě orgánů by šlo o zavedení plateb mezi příjemci a dárci (resp. pozůstalými po dárcích). To je dnes přísně zakázáno. Důvody takového zákazu si zasluhují podrobnější pohled.

Ten trh už existuje

Nejčastější námitka zní, že obchodovat s orgány by znamenalo obchodovat s lidskými životy. Na obchodu s životem ale stojí celý farmaceutický průmysl. Pozastavuje se někdo nad tím, že se obchoduje s vakcínami zachraňujícími lidský život? Nebo že na infekčních odděleních visí reklamní plakáty, jež cestovatele do tropů vybízejí k očkování před japonskou encefalitidou?
Jiná výhrada míří proti tomu, že by šlo o obchod s těly zemřelých. Ale i současné zákony umožňují každému člověku, aby své orgány posmrtně „daroval“ jiné osobě (nebo i za svého života, jde-li o ledvinu). Jediný rozdíl mezi obchodem a tímto „darováním“ je v existenci platby. Odnepaměti lidé sepisují závěti, v nichž rozhodují o svém majetku pro případ smrti; proč by v nich nemohli odkázat i výtěžek z prodeje svého srdce?
Konečně je tu obava, že uvolnění trhu by vedlo k únosům lidí, z nichž by zločinci vyřezávali orgány. Mnozí chudí by se nechali mrzačit i dobrovolně, aby svou ledvinu mohli zpeněžit – zejména v zemích, kde lidský život nemá vysokou cenu a pravděpodobnost policejního zákroku proti mezinárodním gangům je velmi nízká. Tato úvaha zní hrozivě, zvláště je-li doplněna drastickými příklady (transplantační turistika Britů do Indie, únosy chudých Brazilců na soukromé kliniky pracující pro bohaté Američany, prodeje orgánů popravených čínských vězňů…). Jenže v současném systému je motivace pro takové jednání mnohem vyšší. Vzhledem k vysoké poptávce už dnes existuje černý trh, který zaplňuje neexistující nabídku, především pro ty, kdo jsou ochotni zaplatit opravdu velké sumy a nemají (krom korupce) jinou možnost, jak se posunout na pořadníku čekatelů. Například ledvina na černém světovém trhu stojí podle britské BBC kolem 35 tisíc dolarů. Jenže původ i kvalita těchto orgánů mohou být jakékoli – dnes se do obchodu s orgány nepustí žádný seriózní podnikatel, ale jedině skupiny organizovaného zločinu.

Britská rada

Kdyby se dalo s orgány legálně obchodovat, zcela nepochybně by probíhalo více transplantací, a bylo by tedy i více zachráněných životů. Pravda, nejspíš by z toho těžili ti bohatší (byť i chudý by si mohl platit pojistku pro případ transplantace). Z dnešní situace však zase těží ti, kdo mají dobré známosti (byť to samozřejmě všichni lékaři popřou).
Ke stejným závěrům dospěli i britští transplantologové a v květnu 2003 poslali Blairově vládě výzvu, aby legalizovala prodeje lidských orgánů. A mimochodem: pokud by byl obchod s lidskými orgány někomu proti srsti z etických důvodů, nemusel by se ho účastnit – prostě by se zavázal, že bude-li nějaký orgán potřebovat, počká si, až na něj dojde bezplatně řada. Pokud se tedy toho okamžiku dožije.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply