Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Raději vytvářet než přerozdělovat

0

Socialismus zadními vrátky

Právo na svobodné nakládání s majetkem je neustále pošlapávánostovkami omezujících a těžkopádných regulací. Chce-li vláda pomocihospodářskému rozkvětu země, musí se těchto aktivit okamžitě vzdát.

Nová sociálnědemokratická vláda zaujala svá místa a nastalo období, kdykaždý z nových ministrů zveřejňuje své plány, aniž by zatím mělpředstavu o tom, co, kdy a jak se z jeho plánů bude moci uskutečnit.Chceme-li poznat myšlení nové nomenklatury v čisté podobě, pak mámešanci právě teď, předtím než praktické politické ohledy toto „čistémyšlení“ zastřou.

„Způsobíme ekonomický růst“

Aniž by existovalo nějaké jednotné teoretické východiskosociálnědemokratického programu, jedno je jasné. Ústředním motivem celénové politické sestavy je následující – způsobíme ekonomický růst, tzn.my politici metodou komplexního přístupu k problematice daňových úlev astimulů a prostřednictvím cílených dotací perspektivním oblastemekonomiky vyvoláme ekonomický růst. Toto je jedna z nejpošetilejšíchmyšlenek, kterou politici rádi přijímají za svou. Po staletí přicházejípolitičtí avanturisté, aby se snažili přesvědčit širokou veřejnost, žeproblém není v samotné existenci státní svévole v hospodářské oblasti,v zasahování státu do soukromé sféry obchodu a výroby, ale že doposudbyla společnost řízena špatně, a až s nástupem nového politika, kterýví lépe, které je to které perspektivní odvětví, se situace radikálnězmění. Přestože se tento argument opakovaně stává ústředním heslemmnoha volebních kampaní po celém světě, nezískává tím na smysluplnosti.Snad žádná jiná myšlenka nebyla ekonomy tak často zkoumána a opakovaně,ať již z pozic metedologicko-teoretických či empiricko-praktických,vyvrácena.

Není jiné cesty jak získat majetek než tím, že jej člověk sám vyrobísvou prací nebo jej od někoho koupí (získá dobrovolnou směnou) nebo jejpod pohrůžkou násilí od někoho uzme. Je zcela zřejmé, že první dvěsituace (výroba a obchod) jsou ty, které umožňují společnostem tu dělbupráce, která dala vzniknout bezprecedentní míře bohatství, které setěší obyvatelé kapitalistického světa. Třetí způsob získání majetkujsme si zvykli nazývat loupež a ty, kteří ji páchají označujeme zazločince. Je-li tento čin proveden organizovaně a má-li daná skupinamonopol na užití síly na daném území, pak se terminologie mění ahovoříme o zdanění a ony „dobrodince“ nazýváme vládou. Zároveň platí,že první způsob vede k tvorbě bohatství a prosperitě, zatímco druhýpouze k jeho spotřebovávání či mrhání. I tato elementární analýza stačína to, aby z myšlenky „manažovaného“ růstu učinila chiméru. Navrhovanézvyšování daní, ať již je vydáváno za jejich „valorizaci“ (těžko říci,kde se vzala myšlenka, že se daně mají valorizovat), nebo ať jeprováděno nepřímo prostřednictvím zvyšování sociálního pojištěníplaceného zaměstnavatelem nemůže nikdy přispět ke zvýšení blahobytulidí. (Zde se pouze vkrádá myšlenka, který z „pravicových“ politiků přireformě daňového systému způsobil, že se daň začala nazývat„pojištěním“ a že byl celý systém zkonstruován tak, aby nebylo zřejmé,kolik je skutečný obnos vydělaných peněz, který je odváděn, aby byl vestátním rozpočtu promrhán na „vyšší účely“).

„Víme lépe, jak naložit se soukromým majetkem“

Vlády se již jen velmi zřídka uchylují k přímému vyvlastňovánísoukromého majetku (Když už se tak děje, používají zákonný důvod„vyvlastnění ve veřejném zájmu“. Jak může teoretik práva usmířit tentofrapantní zásah do vlastnických vztahů s obecnými principy práva, jezáhadou.) Lidé tedy většinou zůstávají nominálními vlastníky svéhomajetku, ale politici jim pomalu, ale jistě pomocí tisíců způsobůregulací ukrajují z množství alternativ, jak mohou s tímto „svým“majetkem nakládat. Lidé si začínají zvykat na to, že až přes 40% svéhovydělaného příjmu buď nikdy nevidí nebo jej po nějaké době odvádějí doveřejných rozpočtů, aby z nich mohly být financovány tzv. veřejnéstatky, ze kterých většina už není ani „statkem“ natož pak „veřejným“;vydavatelé knih berou jako smutnou skutečnost, že bez náhrady musíodvádět své produkty (knihy) do vyjmenovaných státních knihoven, abyzachovali „kulturní paměť národa“; lidé na venkově si snad anineuvědomují, že jim zákon nedovoluje, aby bez státního schváleníkoupili každé ráno litr mléka od sousedovy krávy nebo pokáceli strom nasvé zahradě, který před pár lety sami zasadili, neboť úředník vínejlépe, co je pro strom dobré; podnikatelé prodávající své produkty sinemohou bez obav stanovit ceny a prodávat své výrobky (přestože jinílidé je za své peníze chtějí kupovat), protože jsou neustále vohrožení, že se dostanou do spárů státního úřadu pro ochranuhospodářské soutěže (už kontradikce v názvu vypovídá mnohé osmysluplnosti této instituce), který je může obvinit z podbízení svýchproduktů (stanoví-li cenu příliš nízko), ze zneužívání svého postavenína trhu (stanoví-li cenu příliš vysoko) nebo z koluze (stanoví-li cenuna úrovni ostatních podnikatelů) – těžko si vybrat, jak „fungováníkonkurenčního trhu“ neohrozit.

Úředník v konání obecného dobra jde tak daleko, že brání lidem, aby svépeníze utráceli za zboží, jehož majitelé se jej rozhodli prodávat vestáncích, neboť je to „nekulturní“ a „neetické“. Volání po zpřísněnífytosanitárních norem je pouze skrytou formou podpory jinýchpodnikatelů a snahou státní moci nastolit dle názoru expertů jedinýsprávný způsob života, standard kultury a etiky. Vypočítávat omezenínakládání se soukromým majetkem, ať již nabývá formy standardů kvality(včetně např.školství), hygienických norem, evropské harmonizace nebopřímé surové regulace cen (bydlení, energie, léky, atd.), licencováníprodeje (lékárny, ap.) nebo explicitní zákaz prodeje (některé drogy,některé chemikálie, atd.) nutí vždy lidi dělat věci, které by jinaknedělali, a přestože by došlo ke svobodné směně (z definice výhodné provšechny zúčastněné), stát nutí lidi, aby jednali proti svému zájmu.Státní regulace tedy způsobuje, že někteří tratí a někteří získávají,což pouze dokazuje, že stát tyto regulace vykonává pouze pod zástěrkou„veřejného (rozuměj všeobecného) blaha“ a že tedy tato argumentace jelživá. Tím ovšem problém nekončí. Má-li státní regulace plnit svůj úkol(např. zajistit regulací cenovou dostupnost bytů), pak má-li býtzachována alespoň současná nabídka daného produktu (např. bytů), musítuto regulaci stát doplnit další regulací (regulací množství, neboťjinak se nabídka daného produktu, jehož cena je regulovaná budesnižovat) a následně ještě další regulací (regulací cen vstupů, např.cen energií) atd. atd. Jak nejpůsobivěji ukázal Ludwig von Mises,státní intervencionismus je neudržitelný systém, protože má-li býtregulace „úspěšná“, nutně vede k regulaci cen i vyráběného množství vcelé ekonomice (t.j. socialismu) nebo tento systém musí být opuštěn, apak jde o návrat k ekonomice laissez faire – kapitalismu. Není třetícesty. Politika třetí cesty vede k socialismu.

„Uvidíte, co vše lze zdanit“

Jak bylo možné opakovaně slyšet, sociálnědemokratičtí ministřipřicházejí opakovaně s „inovativními“ návrhy nových daní. Všichnisamozřejmě dobře vědí, jak konat „veřejné blaho“ – vždyť není nicušlechtilejšího, než investovat do školství, zdravotnictví, vědy avýzkumu, infrastruktury, pomoci chudým a starým, podpořit oba programystátní televize a všech 7 programů státního rozhlasu (zaplať pánbůh, žese vláda stará o to, aby o rozvoj obyčejných lidí bylo ve všech směrechpostaráno, kdo by jinak do éteru vysílal?), atd. bez omezení. „Konánídobra“ nemá hranic. Problém ovšem je, že všechno toto „dobro“ něcostojí a vláda jej chce konat za cizí peníze (což u vlády vlastně aninepřekvapuje). Ministr financí tedy najednou „překvapivě“ zjistil, žezdroje jsou omezené – vzácné zdroje a neomezené potřeby jsou obecnécharakteristiky základního ekonomického rozhodování. Řešení? „Rozumnězvýšíme“ stávající zdanění, popřípadě zdaníme to, co ještě zdaňovánonebylo. A nejlépe zdaníme ještě jednou to, co zbylo po zdaněním prvním- např. majetek – základní nepřítel sociálnědemokratického vidění„spravedlivé“ společnosti. Daň z nemovitostí je údajně „nepochopitelně“nízká (měřeno výší poplatku ze psa v Praze jde dle jednoho zmístopředsedů vlády o zvláště do očí bijící případ). Problém je v tom,že ona nemovitost byla koupena za již zdaněný důchod, tzn. že by nemělobýt nic divného na tom, kdyby se již žádná další daň neplatila. Optikasociálních demokratů je ale odlišná. Ti chtějí naopak majitele bytů apozemků vyššími daněmi „motivovat“ (více by se hodilo říci trestat),aby své byty soustavně obývali, resp. aby na svých pozemcích stavěli apouze nečekali, až cena stoupne. Investice do pozemků se jednodušenehodí sociálnědemokratickému standardu morálky (zároveň by se všichni,kdo si koupili nebo zdědili pozemky a nemají peníze nebo prostěnechtějí začít stavět, měli připravit, že kvůli „zkvalitnění fungovánítrhů s byty“ zaplatí vyšší daň, a proto možná stavět nezačnou nikdy).Tento perverzní způsob uvažování nacházíme v téměř každém vyjádřenínových správců přebujelého státního aparátu.

„Jenom ne divoký kapitalismus“

Stalo se módou hovořit o příčinách ne příliš dynamického vývoje českéhohospodářství. Jedni hovoří i nepříznivém vlivu makroekonomické vnějšínerovnováhy (Těžko si představit důvod, proč je většina makroekonomůposedlá právě touto veličinou a proč právě deficit obchodní bilance vevýši nad X% měřeno k další pochybné makroveličině, kterou je HDP, jepovažován za špatný. Pochopitelná – i když stejně pochybená – je snahasoučasného premiéra uplatnit svou numerickou dovednost a sdělit širokéveřejnosti, že deficit obchodní bilance na obyvatele přenásobený čtyřmipředstavuje dluh domácností, což má svědčit o špatné hospodářsképolitice předchozích vlád.). Druzí hovoří jeden týden o příliš vysokéma druhý týden o příliš nízkém kursu měny, který se nechová tak, jak bydle ekonomických fundamentů měl, a tak jeden týden kurs ohrožuje českéexportéry a druhý týden znemožňuje „boj“ ČNB s inflací. Třetí hovoří opříliš restriktivní politice centrální banky.

Chce-li se někdo skutečně zasadit o to, jak přinést prosperitu proširoký okruh lidí v této zemi, pak měl ponechat měření makroagregátůtěm institucím, které v něm spatřují smysl své existence, a soustředitsvé úsilí na deregulaci hospodářství, na odstranění vlády z těchoblastí, kde nemá co dělat. Má-li pružně fungovat trh práce, nezajistíto investice do infrastruktury a dotace na zajištění dopravníobslužnosti, ale musí docházet ke vzniku nových pracovních míst vsoukromém sektoru (které nemůže „tvořit“ vláda, ačkoli to v mnohapřípadech tvrdí). Novým firmám, které zaměstnají dnešní nezaměstnané,nejlépe pomůže zjednodušení procedur, které dnes v důsledku vládníchzásahů brání snadnému vzniku firem a jsou pro mnohé nepřekonatelné.Snadný vznik firem, odstranění regulace „bezpečnosti práce“ apovinnosti zaměstnávat zdravotně postižené, odstranění nákladnéhosystému sociálního zabezpečení, zrušení (a nikoli zvýšení) minimálnímzdy, otevření našeho trhu imigraci (a nikoli uzavírání hranic předvším „nečeským“) a samozřejmě výrazné snížení (nebo nejlépe zrušení)daní. Bohatství je důležité vytvořit, nikoli přerozdělit. Přestože sivšichni každý den stěžují na státní byrokracii, většina vidí východiskov lepším „managementu“ společnosti. Teoreticky a prakticky bylomnohokrát ukázáno, že „stát blahobytu“ není reformovatelný. Chceme-liprosperitu, je třeba jej zrušit a vrátit se k respektování soukroméhomajetku a k ekonomice svobodného podnikání – laissez faire.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply