Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Rothbard, keynesiánský fiskální stimulus a japonská „ztracená dekáda“

0

V Rothbardově knize America´s Great Depression (str. 42 – 43 e-textu) nalezneme následující výstižný a velmi aktuální výrok, týkající se otázky, nakolik lze predikce ekonomických teorií vyvrátit pomocí empirických pozorování:

„Předpokládejme, že zastánci příslušné teorie navrhují coby lék na hospodářskou depresi jisté specifické opatření.  Vláda následně v souladu s touto teorií aktivně zasáhne. Hospodářská deprese však trvá dále. Kritikové i obhájci této politiky ihned přispěchají se svými konfliktními interpretacemi, proč intervence nepřinesla uspokojivé výsledky. Kritici tvrdí, že neúspěšnost zásahu prokazuje nesprávnost  dotyčné teorie. Obhájci nicméně kontrují: teorie samotná je v pořádku, jenže vláda chybovala tím, že tuto teorii nepřevedla dostatečně razantně do praxe. Navrhují, aby byla přijata výrazně silnější opatření jdoucí týmž směrem.

Podstata problému spočívá v tom, že nemáme k dispozici žádný způsob, jak na základě empirických dat určit, který z těchto protichůdných názorů je pravdivý. Neexistuje žádný empirický „test“, jenž by mohl tuto debatu jednoznačně rozhodnout. Na základě čeho může vláda racionálně posoudit, jaké další kroky podnikne? Je evidentní, že jediná možná cesta, jak lze tento spor rozumně vyřešit, se nachází v oblasti čisté teorie. Nezbývá nám než pečlivě prozkoumat předpoklady rivalitních teorií a ověřit platnost závěrů, které strany sporu z těchto předpokladů  vyvozují.“

V pozn. 6 na str. 43 e-textu Rothbard ještě dodává:

„Totéž však platí i v opačném případě. Kdyby hospodářská recese po přijetí sporného opatření opravdu ustoupila, obhájci by to vnímali jako potvrzení pravdivosti jejich teorie, zatímco kritici by byli přesvědčeni, že oživení přišlo navzdory škodlivým vlivům vládní intervence. Vládní zásah podle nich   situaci naopak zhoršil: nevyhnutelná tržní korekce byla kvůli oné intervenci  bolestnější a trvala déle, než by tomu bylo jinak. Jakým způsobem zjistíme, kdo z nich má pravdu?“

Přesně tato Rothbardova slova se mi vybavila při četbě článku Japan’s Big-Works Stimulus Is Lesson (New York Times, 6. února; nutná registrace). Z článku se mj. dozvíme, že japonská vláda jen v průběhu let 1991-1995 vynaložila 2,1 bilionu dolarů na rozličné veřejné projekty ve snaze fiskálně znovu „nastartovat“ ekonomiku   (což je mimochodem v porovnání s velikostí HDP obou zemí několikanásobně více než kolik plánuje utratit Obamova administrativa).

A výsledek? Japonsko po celé desetiletí trpělo mizerným ekonomickým růstem či stagnací  („ztracená dekáda“). Rozsáhlé vládní „investice“ do infrastruktury byly spojeny s politickými machinacemi, masivním plýtváním a zanechaly po sobě spoustu „mostů, které nikam nevedou“ (bridges to nowhere). Japonsko je v důsledku této fiskální politiky zatíženo nejvyšším veřejným dluhem ze všech ekonomicky vyspělých států (podle citovaného článku  japonský veřejný dluh dosahuje úrovně 180% HDP).

Ti, kdo jsou skeptičtí vůči „fiskální stimulaci“ ve formě masivních veřejných výdajů, pochopitelně hodnotí japonskou zkušenost jako další potvrzení svých názorů. Naproti tomu zastánci těchto fiskálních opatření – jaké překvapení! – hodnotí tatáž fakta radikálně odlišně:

„ti, kdo prosazují „stimulaci“ americké ekonomiky podle keynesiánského receptu, tj. prostřednictvím veřejných výdajů, však říkají, že japonský přístup neselhal kvůli enormnímu plýtvání vzácnými zdroji, nýbrž proto, že v Japonsku „fiskální stimulace“ ve skutečnosti nikdy nebyla aplikována dostatečně intenzivně. Dle jejich soudu se Japonsko dopustilo chyby tím, že místo toho, aby se pokusilo „nastartovat“ ekonomiku jedním velkým nárazem fiskální „šokové terapie“, rozložilo tyto veřejné výdaje do období několika let, čímž jejich účinek rozmělnilo.“

Tady podle mého názoru už končí veškerá legrace. Jak si to vlastně tito „keynesiánci“ představují? Mělo si podle nich tehdy Japonsko jednorázově vypůjčit  kupř. 2 biliony dolarů (pro osvěžení paměti: jde o cifru se 12 nulami!) a poté utratit tuto gigantickou částku ještě týž samý rok?

Připomeňme si na tomto místě moudrá slova, jež na svém blogu napsal Eugene Fama:

  1. Bailouty a „stimulační balíčky“ musí být nějak financovány.
  2. Jsou-li financovány formou dodatečného vládního zadlužení, pak tento dodatečný dluh jde na úkor jiných využití těch samých zdrojů, které občané vládě zapůjčili.
  3. Z toho důvodu platí, že stimulační balíček může zvýšit (agregované) příjmy jen tehdy, pokud usměrní zdroje z méně produktivních dosavadních užití do produktivnějších užití.

Ponechme stranou všechny ostatní problematické stránky výše uvedených návrhů. Nicméně: opravdu si někdo soudný může myslet, že vlády, které reálně existují  a jejichž členy jsou koneckonců obyčejní smrtelníci z masa a kostí, jsou schopny aspoň jakž takž rozumně utratit takové super-mega-gigantické množství peněz během tak extrémně krátkého času a navíc prakticky bez žádné kontroly? Není daleko, daleko pravděpodobnější, že by výsledkem takové snahy bylo totálně kolosální plýtvání, obrovské lobbistické orgie a masová korupce — zkrátka čistá ztráta pro občany?

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply