Schodek veřejných rozpočtů musí vláda uhradit. Uhradit jej může pouze půjčkou od občanů či firem. Státní půjčka není ničím jiným než odloženou daní. Vláda zadlužuje stát, protože nemá odvahu zvýšit daně. Chybějící finanční prostředky by si mohla obstarat přímo zvýšením daní. Ekonomický dopad státní půjčky a rostoucí daně je na občana stejný. V obou případech je musí občan zaplatit. Zbývá mu tedy méně příjmu, jenž za svou práci či ze svého vlastnictví pobírá.
Často slyšíme argumenty, že rozpočtový deficit umožní financovat investice např. do síťových odvětví jako jsou dálnice, železnice, telekomunikace, jejichž rozvoj bude přínosem pro občany a soukromý sektor ekonomiky. Často uváděné efekty ve formě zvýšení rychlosti, prostupnosti, bezpečnosti a komfortu dopravních cest, snížení ekologické zátěže jsou nezpochybnitelné. Ve svém souhrnu dokonce mohou znamenat snížení nákladů jak pro občany, tak i pro soukromé společnosti. Výše zmíněný uživatelský komfort a snížené budoucí náklady však daňoví poplatníci prostřednictvím různých forem daní a odvodů platí. V současnosti prostřednictvím daňových srážek a v budoucnosti v rámci veřejných rozpočtů prostřednictvím dluhové služby. Vláda, která rozhoduje o investicích, nenese za svá rozhodnutí stejná rizika jako kterýkoli soukromý investor, který se zadluží. Ten musí splácet své dluhy ze svých příjmů. Vláda platí své dluhy ze současných a budoucích daňových příjmů od občanů a firem.
V podmínkách transformujícího se českého hospodářství by deficitní financování mělo jednoznačně negativní důsledky. Zpomalilo by restrukturalizaci podniků, protože by změkčilo jejich rozpočtové omezení. Zvýšila by se poptávka vlády po zboží a službách. Firmy by se ucházely o vládní zakázky. Lze předpokládat, že ve vládou vypsaných tendrech by byly úspěšné především velké domácí firmy. Velké proto, že mají dostatek prostředků na efektivní lobování, které je pro úspěch ve vládních tendrech ve větší či menší míře v jednotlivých zemích světa nezbytné. Díky rostoucím vládním výdajům a určitému zvýhodnění domácích výrobců by se mohla dočasně a pouze přechodně zlepšit hospodářská situace tzv. částečně privatizovaných podniků. Napomohlo by to šíření iluze o nepotřebnosti jejich další privatizace, což by odsunulo řešení základních strukturálních problémů našeho hospodářství do budoucna.
Dále by se zvýšily už tak vysoké úrokové sazby, protože by se zvýšila konkurence na trhu úspor. Právě tam vláda získává dočasně volné finanční prostředky. Za právo jimi disponovat musí platit úrok. Protože sama tento úrok neplatí, nýbrž jej platí daňoví poplatníci, může si dovolit nabídnout věřitelům vyšší úrokovou sazbu než ostatní podnikatelské subjekty. Tím dochází k růstu úrokových sazeb a jejich výše činí úvěr nedostupným soukromým podnikatelským subjektům. Vysoký úrok zatíží jejich náklady takovým způsobem, že očekávaný výnos z uvažované investice bude pro jejich rozhodnutí nedostatečný. Takovým způsobem státní investice vytlačují soukromé investice. Z tohoto hlediska je jejich vliv na ekonomický růst nejednoznačný. Zároveň by rostoucí vládní poptávka zvýšila míru inflace, která by ještě více zamlžila ekonomickou realitu, zkomplikovala investiční rozhodování ekonomických subjektů a znehodnotila současné úspory.
