Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Skromný stát neznamená chudý stát

0

Větší přerozdělování není zárukou větší sociálnosti

Ekonomická role státu (vlády) se ve dvacátém století zvětšuje praktickynepřetržitě. Ekonomové se sice stále přou, jak nejlépe tento růststátní kontroly nad hospodářstvím měřit, nicméně samotné zvětšovánírole státu nezpochybňuje nikdo. Jedním z nejpřesnějších měřítek je paksledování podílu vládních výdajů na celkovém hrubém domácím produktudané země (HDP) v delším časovém období. Vliv státu na ekonomiku setotiž v uplynulém století nezvyšoval rovnoměrně.

Budulínek stát

Zatímco v roce 1870 činil v 17 ekonomickyvyspělých státech Evropy a Severní Ameriky podíl státních výdajů na HDPv průměru jen 8,3 % a do I. světové války se prakticky nezměnil(dosahoval 9,1 %), po válce to bylo 15,4 % a v období tzv. hospodářskékrize před II. světovou válkou dokonce 18,3 %. Po válce se pak úroveňstátních výdajů stabilizovala okolo 25 % HDP. Za zhruba 90 let se tedypodíl státu zvýšil o 17 %, a to především díky dvěma světovým válkám.Za dalších dvacet let (v šedesátých a sedmdesátých letech), tedy vobdobí bezprecedentního míru snad s výjimkou války ve Vietnamu, se všakmnohé změnilo. Vliv státu na ekonomiku se téměř zdvojnásobil, kdyžstátní výdaje vzrostly až na 43 % HDP. Zpomalení tohoto trendu přineslateprve osmdesátá a devadesátá léta, takže v roce 1994 dosáhly vládnívýdaje „pouhých“ 47 % HDP. Růst státních výdajů se soustřeďovalpředevším do oblasti sociálních transferů obyvatelstvu a dotací,jejichž podíl vzrostl z 8 % v roce 1960 na 23 % HDP v roce 1990. Takžednes v západním vyspělém světě nejsou výjimkou země, kde vládaspotřebovává více než polovinu veškerého národního produktu (ve Švédsku60 %, v Norsku, Holandsku, Itálii a Francii okolo 55 %, v Rakousku aNěmecku okolo 50 %, i u nás je tato míra okolo 50 %, započteme-livýdaje zdravotního pojištění).

Zatímco v tom, že vládní výdaje se zvyšují, panuje shoda, nanásledcích tohoto stavu se ekonomové stále nemohou shodnout. Většinasice již dnes uznává, že vyšší státní zásahy do ekonomiky vedou k nižšíefektivnosti a dlouhodobě i k nižšímu ekonomickému růstu a vyššínezaměstnanosti, rozšířený je však i názor, že vyšší státní výdajevýznamně napomáhají tzv. sociálnímu rozvoji, tj. vedou k lepšímuškolství, k lepšímu zdravotnictví a i k menším rozdílům v příjmech.(Naposledy tuto filozofii hájil například francouzský prezident J.Chirac na červnovém summitu G7 v Denveru, když tvrdil, že Francie sizvolila vlastní ekonomický model, který má své výhody, a nehodlánásledovat ani britský, ani americký příklad.) Je tomu však skutečnětak? Splňuje sociální stát to, co si od něj veřejnost i politicislibují? Na základě údajů Světové banky a z práce dvou ekonomomůMezinárodního měnového fondu V. Tanziho a L. Schuknechta dnes již známealespoň částečnou odpověď na tuto otázku.

Co znamená utrácet

Od roku 1960, kdy byl především v západníEvropě vybudován tzv. „welfare state“, neboli stát blahobytu, siekonomové i politici kladou otázku, jaké si to vyžádalo ekonomickénáklady a o jaký blahobyt vlastně jde. K lepšímu pochopení je všaktřeba nejprve rozvinuté země rozdělit na tři skupiny: země s „malouvládou“, tj. země, kde stát vydává maximálně 35 % HDP (jde například oAustrálii, Spojené státy, Velkou Británii, Japonsko a Švýcarsko), nazemě se „středně velkou vládou“ (Německo, Francie, Rakousko, Irsko,Nový Zéland) a na země s „velkou vládou“, rozdělující více než 50 % HDP(Belgie, Itálie, Holandsko, Norsko a Švédsko). Toto rozdělení námpomůže ilustrovat hlavní důsledky zvyšování vládních výdajů.

Role státu se sice zvětšovala ve všech těchto skupinách států, ales rozdílnou dynamikou. U zemí s „malou vládou“ vzrostly výdaje meziroky 1960 a 1990 z 23 % HDP na 35 %, když nejvíce rostly sociálnívýdaje (o více než 3 % HDP). V prostřední skupině zemí vzrostly výdajestátu z 29 % na 44 % — nejrychleji opět v oblasti sociální, kde sevýdaje zvýšily o 6 %. Konečně skupina zemí s „velkou vládou“ zažila inejvětší dynamiku výdajů: z průměru 31 % v roce 1960 až na 55 % v roce1990. Jen sociální výdaje přitom spotřebovávaly v roce 1990 o 8 % HDPvíce než v roce 1960.

Větší výdělky, větší daně

Co z toho plyne, není těžké odvodit:země s větším podílem státu na ekonomice dosahují menšího růstu. Vzemích s „velkou vládou“ roste HDP o 0,7 % ročně pomaleji než vestátech s „malou vládou“. Tento rozdíl za 5 let znamená ztrátu 4 % HDPv neprospěch první skupiny. Za 10 let pak tyto země přijdou o celých 9% HDP a za 15 let již o více než 22 % HDP!

Zatímco u inflace a u míry investic jsou rozdíly mezi zeměmiminimální (i když je zajímavá vyšší míra inflace u zemí s „malouvládou“, způsobená především krátkou etapou inflace ve Velké Britániikoncem 80. let), země s „malou vládou“ dosahují podstatně lepšíchvýsledků v úrovni nezaměstnanosti (v průměru o 2 %). Tento rozdíl se odroku 1990 ještě zvýraznil a dnes je ve skupině zemí s „velkou vládou“nezaměstnanost dokonce o více než 3 % vyšší než v zemích s malým vlivemstátu na ekonomiku.

Dalším zajímavým údajem je mnohem rychlejší růst tzv. šedé,nezdaněné ekonomiky v zemích s „velkou vládou“ — dnes je již více než10 % HDP vytvářeno mimo oficiální ekonomiku, což představuje více neždvojnásobek stavu z roku 1960. Jde o přirozenou reakci na vysoké daňovésazby a ukazuje to slepou uličku neúměrného růstu vládních výdajů: čímvíce státy vydělávají, tím vyšší daně na své občany uvalují, čímž sevyplácí vyhýbat se daním, a to stát vede k zavádění vyšších daní proty, kteří je ještě platí.

Paradox sociálního státu

Zajímavé je rovněž srovnání hlavníchměřitelných sociálních ukazatelů. Ve zdravotních a vzdělanostníchcharakteristikách jsou rozdíly zanedbatelné (nižší podíl studentů nastředních školách si navíc země s „malou vládou“ více než vynahrazujípodstatně vyšším podílem studentů vysokých škol). Jediným rozdílnýmukazatelem je relativně vyšší podíl 40 % nejchudších obyvatel nacelkových příjmech, který v zemích s „velkou vládou“ dosahuje 24 %celkových příjmů obyvatel, zatímco u zemí s „malou vládou“ je o 3 %nižší. Vzhledem k tomu, že 21 % příjmů v rychleji rostoucí ekonomiceznamená za několik let více než 24 % příjmů při pomalejším růstu, lzeale jen těžko argumentovat, že země s „velkou vládou“ se dlouhodobělépe starají o chudší část svých obyvatel. Země, které rozdělujíprostřednictvím vlády menší objem peněz, totiž dosahují jednoznačnělepších ekonomických výsledků, přičemž nelze říci, že by zaostávaly vsociálních ukazatelích.

Uvedená fakta znamenají jediné: většina zemí si v posledníchdekádách dobrovolně vybrala cestu k ekonomické stagnaci, aniž byviditelně získávala na sociálním poli. Od osmdesátých let si tutoskutečnost uvědomuje nejen čím dál více ekonomů, ale naštěstí taképolitiků a v některých zemích se již podařilo trend rostoucích státníchvýdajů obrátit. Tyto země dnes slouží jako příklad pro ostatní aukazují i transformujícím se státům střední Evropy, jako je ČR, žecesta k úspěchu nevede přes rostoucí státní ingerence, ale naopak přesjejich omezení.

Odvaha se vyplácí

Nejradikálnějším reformátorem v oblastiveřejných financí bylo v 80. letech Chile. Během jediné dekády se mupodařilo snížit podíl vládních výdajů z úrovně přes 34 % HDP nanecelých 22 %, tj. o více než jednu třetinu. Podstatným způsobem sesamozřejmě snížily i sociální transfery a dotace, které klesly z 21 %HDP na 11 %. V Chile se však také podařilo snížit tzv. vládní spotřebu,především výdaje na mzdy vládních úředníků. Rozhodující roli sehrálapenzijní reforma, která přenesla financování starobních důchodů najednotlivé občany a soukromé penzijní fondy. Tato reforma měla ipodstatný vliv na výkonnost chilské ekonomiky a je dnes považována zavzorový příklad reformy. Dalším rozhodujícím momentem byla ráznáprivatizace nejen výrobních podniků, ale i sociálního systému azdravotnictví. Chilská ekonomika na toto uvolnění zareagovala a odpoloviny 80. let dosahuje ročního přírůstku 5-7 % HDP. Chile je dnesjasně nejbohatší a nejrozvinutější zemí Latinské Ameriky.

Obdobným vývojem jako Chile prošel i Nový Zéland. Ještě v polovině80. let byl považován za „nemocného muže“ světové ekonomiky a chudéhopříbuzného Austrálie. V roce 1988 však vláda zahájila rychlou arazantní reformu, která během 6 let (!) snížila vládní výdaje z 46 % na36 % HDP. Podobně jako v případě Chile byly razantněji sníženy sociálnívýdaje, které klesly z 25 % HDP na 13 %. Univerzální dávky bylynahrazeny sociální sítí pro potřebné, naprosto se změnil rozpočtovýproces (každý nový vládní výdaj musí projít oponenturou, stejně jako vsoukromé firmě) a proběhla privatizace.

Konečně Irská republika dokázala, že radikální změna je možná i vEvropě. Během posledních deseti let klesl podíl vládních výdajů na HDPv Irsku z 53 % na 43 %, při poklesu sociálních transferů z 31 % na 23 %HDP. Irsko, které tradičně patřilo k nejchudším státům Evropy, dnesdosahuje úrovně srovnatelné s průměrem HDP Evropské unie, snižuje svojezadlužení a patří k nejoblíbenějším zemím pro zahraniční investice.

Je tedy vidět, že cesta ze slepé uličky státu blahobytu existuje aže je možné změnit dlouhodobý trend a omezit vládní přerozdělování. (Kprvním odvážlivcům se dnes přidávají Argentina, Peru, Španělsko ačástečně i Velká Británie.) Problém však spočívá v tom, že zvyšovatstátní výdaje je snadné a většinou i populární, zatímco jejichomezování vyvolává všude na světě velký odpor zájmových skupin, kterési dokážou na svoji stranu získávat i veřejnost. Nadějí pro všechnyreformátory však musí být fakt, že země, které uskutečnily radikálníreformu vládních výdajů a snížily jejich podíl na HDP o 10 %, zažívajíekonomický boom a přitom jejich sociální systémy nepracují o nic hůřenež v zemích s podstatně vyššími vládními výdaji.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply