Novým fenoménem české energetiky se pomalu, ale jistě stávají solární elektrárny. Kdo by se chtěl radovat, že je to dobrá zpráva – protože energie ze slunce je přece „zadarmo“ – bude krutě zklamán. Je to bohužel zpráva zdrcující. A účty za tohle naprosté selhání regulátorů budeme platit všichni ještě hodně dlouho. A budou hodně vysoké. Pravděpodobně žádné odvětví u nás nezažilo v posledních dvou letech takový boom, jako fotovoltaické elektrárny. Jestliže koncem roku 2007 bylo na našem území asi 250 malých fotovoltaických provozoven s celkovým výkonem 3,4 MW (prakticky se jednalo pouze o instalace na domech, nikoliv o elektrárny), již o rok později se jejich počet vyhoupl na 1200 a výkon se dokonce více než zpatnáctinásobil na kulatých 55 MW. Koncem loňského roku už celkový instalovaný výkon těchto zdrojů nabobtnal do neuvěřitelných 411 MW. Nejsme ovšem zdaleka u konce: momentálně jsou v přípravě na připojení k distribučním soustavám další fotovoltaické zdroje o výkonu více než 2000 MW. Tohle číslo již teď představuje kapacitu, která svojí velikostí překoná oba temelínské reaktory a dál vesele roste. Ačkoliv se zcela jistě nezrealizují všechny plánované projekty, i pouhá jejich polovina představuje finanční katastrofu, která je svou velikostí schopná předčít i zmíněný Temelín – a to řádově.
„Dobročinnost“, z níž se nelze vyvléci
Nechme protentokrát stranou (nikoli nepodstatnou) otázku, jakým doplňkem české krajiny jsou hektary fotovoltaických panelů. Soustřeďme se pouze na peníze, které mají tu výhodu, že je lze přesně spočítat. Pokud by v Česku do konce roku stály fotovoltaické zdroje o instalovaném výkonu 1000 MW – což je spíše konzervativní odhad – lze očekávat roční dodávku elektřiny z těchto elektráren ve výši přibližně 1 TWh. V relativních číslech to představuje tedy něco přes zhruba půldruhého procenta celkové zdejší poptávky po elektřině. Průměrná výkupní cena pro energii z těchto zdrojů bude v té době činit něco přes 12 korun za kilowatthodinu (bez DPH). A celkové náklady na výkup by dosáhly zhruba 12 miliard korun ročně. To je suma, která při současných cenách vystačí na nákup zhruba 9 TWh elektřiny na volném trhu. Srozumitelně shrnuto: za nákup elektřiny pokrývající půldruhého procenta poptávky, bychom utratili částku, která by stačila na nákup 15 % veškeré u nás spotřebované elektřiny. A to ještě není vše. I kdyby se už žádný další solární zdroj nepostavil, na finanční průšvih je stejně zaděláno. Podle stávající právní úpravy totiž mají být zmiňované výkupní ceny – každý rok zvyšované podle indexu cen průmyslových výrobců – vypláceny majitelům a provozovatelům slunečních elektráren po následujících dvacet let. Pokud tedy bude průměrný růst indexu 3 %, pak celková suma vyplacená v Česku během dvaceti let za výrobu elektřiny ze slunce bude činit nějakých 320 miliard korun. To jsou bratru nějaké dva Temelíny. A budeme-li porovnávat ještě dál, pak za stejných dvacet let vyrobí zmíněné solární elektrárny zhruba 19 TWh energie, neboť účinnost fotovoltaických panelů v čase sice velmi mírně, ale přesto klesá. Přičemž třebaže Temelín zatím zdaleka nedosáhl provozní spolehlivosti, jakou by si ČEZ představoval, dodává ročně nějakých 13 TWh. Tedy ještě jednou lapidárně: i nespolehlivý Temelín vyrobí za rok a půl tolik elektřiny, co 1000 MW solárních elektráren za dvacet let. A do třetice ještě jedno srovnání – jestliže kvůli výstavbě Temelína stoupla v 90. letech cena asi o 3 až 4 haléře za kWh (a dnes již vliv výstavby Temelína na cenu elektřiny neexituje vůbec), pak případných 1000 MW instalovaného výkonu fotovoltaických elektráren přidá k ceně elektřiny asi pět až šestkrát více – kolem 20 haléřů. Ale ještě není všem špatným zprávám konec. Z této povinné štědrosti se není možné vyvléci – neboť povinnosti stanovené zákonem a slíbené investorům jsou soudně a arbitrážně vynutitelné. Stávající podoba zákona – a stávající výkupní ceny pro nově otevřené fotovoltaické elektrárny – bude platit do konce roku. Můžeme tak už jenom doufat (a modlit se), aby celkový instalovaný sluneční výkon byl nakonec co nejnižší. Bohužel je však vysoce pravděpodobný spíš opak – je reálné, že koncem roku 2010 bude dosaženo hranice 1500 MW. Výše uváděná čísla v takovém případě bude samozřejmě třeba zvýšit o polovinu. Aby špatných zpráv nebylo málo, dodejme ještě, že při těchto úvahách jsme zatím vůbec nebrali v potaz, jaký vliv budou mít fotovoltaické elektrárny na stabilitu soustavy. Vyrábějí totiž samozřejmě pouze tehdy, svítí-li slunce, takže bude nutné vynaložit řádově miliardy korun do zajištění záložních zdrojů.
Vykupuju, vykupuješ, vykupujeme
Zodpovědnost za tuto finanční katastrofu, která se na nás řítí, nesou nerozdílně tři skupiny institucí – orgány EU (které schválily Směrnici 2001/77/EC); čeští poslanci a senátoři (kteří schválili Zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie); a zejména Energetický regulační úřad (který mezi roky 2006 – 2007 prakticky zdvojnásobil výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických elektráren). Právě posledně jmenovaná změna spolu s poklesem investičních nákladů a v kombinaci se zákonným ustanovením, že výkupní ceny pro nové zdroje mezi jednotlivými lety nemohou poklesnout o více než 5 %, způsobily neuvěřitelný boom ve výstavbě, který nyní vrcholí. Prakticky nikdo ze zúčastněných nebude pravděpodobně nikdy pohnán k odpovědnosti – a to i když alespoň někteří z nich mají na podpoře výkupu i vlastní hmotný zájem. To nejhorší nakonec: Pokud hlavní motivací celého povinného výkupu bylo snížit množství emisí CO2, pak lze říci jediné – k témuž cíli by vedlo mnoho jiných a hlavně podstatně levnějších cest. Pokud by výroba ve fotovoltaických elektrárnách nahradila pouze elektřinu z těch uhelných, pak produkce 1 TWh znamená úsporu v průměru 1 milionu tun hnědého uhlí. Neboli znamená zhruba úsporu 1,7 milionu tun oxidu uhličitého ročně. V přepočtu by tak úspora jedné tuny CO2 při téhle politice vyšla na zhruba zhruba 7 tisíc korun (přibližně 270 euro). Už prostý pohled na tržní ceny ovšem ukazuje, že taková suma převyšuje současnou cenu jedné povolenky, která reprezentuje jednu tunu oxidu uhličitého, asi tak dvacetkrát. Jinými slovy: za stejné peníze lze nakoupit dvacet povolenek – a těch pak nikdy nevyužít. A nejenom, že by tyto peníze vystačily na zakoupení dvacetkrát většího množství povolenek, znamenalo by to totiž zároveň, že by putovaly k těm, kdo umí snížit produkci CO2 nejlevněji. Což – jak se ukazuje – majitelé a provozovatelé slunečních elektráren jaksi nejsou.
Reakce senátora Tomáše Jirsy
9. února 2010 zveřejnily HN reakci senátora Tomáše Jirsy na výše uvedený článek. Na tomto místě jej přetiskuji nikoliv proto, že jsem byl v jeho úvodu pochválen, ale proto, že se v něm nacházejí zajímavé citace z Parlamentních debat při schvalování Z8kona č. 180/2005 Sb., který byl na počátku popsaného „zeleného neštěstí“. (MZ)
Text reakce/dopisu:
„Miroslav Zajíček, jak se dá od vysokoškolského učitele očekávat, správně analyzoval obludnosti, do nichž se dostala výroba elektřiny z fotovoltaických elektráren. A správně popsal, kdo je zodpovědný za tuto nadcházející katastrofu: Evropská unie, český parlament a Energetický regulační úřad.
Podíváme-li se na hlasování o tomto zákonu v Poslanecké sněmovně (180/2005), zákon prohlasovala koalice ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL s pomocí KSČM. ODS byla kompletně proti. V Senátu, kde v tu dobu vládní koalice neměla většinu, nás tehdejší ekologický expert ODS Bedřich Moldan (dnes TOP 09) přesvědčoval, abychom pro zákon hlasovali: „… myslím si, že je to signál, který je velmi důležitý. A proto jsem já osobně přesvědčen, že bychom tento zákon měli schválit…“ Podařilo se mu přemluvit část senátorů ODS a s pomocí hlasů z ostatních klubů byl zákon schválen. Již tehdy ale například senátor Kubera argumentoval, že „… je to velký byznys. Svým dětem a vnukům zajišťujeme, že budou platit o 1000 až 3000 více za elektřinu. Ptám se, proč tady chceme dát jistým investorům jistotu a proč jiným investorům tuto jistotu danou zákonem dát nechceme?…“ (Citace jsou ze stenozáznamů dostupných na internetu.)
Problematika fotovoltaických elektráren je pouze dalším střípkem v mozaice, v níž hlasatelé zelené energie či boje proti globálnímu oteplování podléhají svodům byznysu a pod praporem ušlechtilých cílů a záchrany planety křiví svobodný trh, přičemž se jejich teorie mnohdy ukazují jako naprosto mylné.“
