Zde naleznete původní a editorsky neupravenou a nekrácenou verzi rozhovoru autora v Hospodarskych novinach bez ruzných „vylepšení“ ve formě stupidních podnadpisů, na jejichž nesmyslnost jsem HN a jejich editory nekolikrát upozornil… ale marnost nad marnost. (MZ)
HN: Co způsobilo nedávný propad na burzách? Byla to neschopnost jednotlivých států splácet dluhy nebo něco jiného?
Je těžké říct, co bylo tím posledním spouštěčem, ale není to podstatné. Pravou příčinnou je to, že inflační politiku nelze provádět do nekonečna. V posledních dvaceti letech docházelo k rozsáhlé expanzivní měnové politice americké centrální banky. Přilévala do ekonomiky stále více a více peněz. Takové „přilévání“ vede k tomu, že se mění relativní ceny v ekonomice a zejména klesají úrokové sazby. Navíc se na nějakou dobu zdá, že je zároveň vyšší poptávka po spotřebních statcích a zároveň vyšší poptávka po investičních statcích. Jenomže v ekonomice není dostatek úspor všechny investiční výdaje financovat. Dříve nebo později to lidé a investoři zjistí a dojde ke korekci. A ceny aktiv poklesnou. Zároveň klesne poptávka – jak po spotřebních statcích, tak po investicích. Mnoho jich zůstane nedokončených – a tento pokles poptávky i cen aktiv je tím, co se ve statistikách projevuje jako recese nebo krize. Problémem je tak velké množství peněz v ekonomice a vysoké ceny aktiv. Jenomže zároveň s poklesem jejich hodnoty dochází k tomu, že investiční společnosti, penzijní fondy, banky a další instituce se dostávají do ztrát – jejich vlastní kapitál je totiž vzhledem k celkovému objemu aktiv velmi malý. A tak centrální banky – vlastní vinou – stojí mezi Scylou a Charybdou – pokud nenasypou další peníze do ekonomiky, pokles cen aktiv dostane finanční sektor do velkých problémů. Ovšem právě velké množství peněz je vlastním zdrojem problémů. Je to, jako kdybyste se snažili hořící benzínovou stanici hasit benzínem. Bohužel zejména americká centrální banka benzínem hasí už více než dvacet let.
HN: Příliš velké množství peněz v ekonomice by se ale mělo projevit v inflaci. Proč se inflaci v USA pohybuje jen kolem dvou procent?
Samozřejmě, je ale otázkou, jak inflaci měřit. Přebytek peněz se projevil na cenách aktiv. Vy mluvíte o indexu spotřebitelských cen, ale spotřebitelský trh jen část ekonomiky. Důvod, proč se inflace neprojevila na spotřebním koši je asi relativně liberalizovaný zahraniční obchod USA. Jde o dovozy levného zboží zejména asi z Číny, jejíž měna byla až do roku 2005 uměle navázána na dolar, čímž se znehodnocování dolaru u čínských výrobců přímo neprojevovalo. Dalším důvodem je vývoz americké měny do zahraničí. Pro mnoho investorů se prostě vyplatí realizovat kurzové ztráty za cenu dlouhodobého vlastnictví amerických aktiv – jiné alternativy jsou pro ně mnohem horší. Kdyby dlouhodobě nerostlo množství peněz v ekonomice, je otázkou, zda by na trhu spotřebních statků ceny neklesaly.
HN: Většina ekonomů ale tvrdí, že deflace je horší než inflace, že vede k omezení spotřeby, výroby a ke krizím.
Nevím, proč si většina ekonomů myslí, že deflace je horší než inflace. Pokud deflace není vytvořena uměle centrální bankou, proč by pokles cen měl být špatný? Naopak existují i ekonomové (byť jsou ve značné menšině), kteří tvrdí, že deflace je známkou dobře fungující ekonomiky. Pokud ekonomika roste, je to tím, že roste produktivita a že se vyrábí stále levněji. Pokud by množství peněz bylo zhruba stejné, logicky by klesaly ceny.
HN: Proč si tedy většina ekonomů myslí, že deflace je špatná?
Ekonomové, aniž si to uvědomují, hodně čerpají z historie. Jevově platí, že s hospodářské krize jsou spojeny s poklesem cen a hodnot aktiv, což má svůj důvod v tom, že zdrojem krizí jsou inflační politiky vlád a dnes centrálních bank. Bez vhodné teorie se rychle vytvoří zkratka – deflace = krize. Ale deflace není příčinou krizí – tou je naopak inflace. Navíc v mnoha ekonomech je emociálně usazeno Keynesiánství – bez ohledu na to, zda si to přiznávají nebo ne. Myslí si podvědomě, že lze „vyměnit“ vyšší inflaci za vyšší nezaměstnanost – to ale nelze. I moje babička, která měla jen základní vzdělání, by zřejmě nebyla schopna uvěřit tomu, že jenom tím, že se natiskne dodatečně několik papírků (tedy peněz), je možné zlepšit hospodářskou situaci. A musíte mít za sebou mnoho let ekonomického vzdělávání na to, abyste zdravý rozum ztratili a tvrdili opak.
HN: Může nedávný pád cen na burzách pokračovat a jak hluboko?
Kdybych to věděl, spekuluji s akciemi a pravěpodobně teď sedím na Havaji a užívám si… Při začátku Velké deprese, na „černý čtvrtek 1929“, klesla burza asi o 12 procent. A pak začala růst. Všichni si mysleli, že je pokles překonán. Pak přišel další propad a další mírný růst. A tak to pokračovalo tři roky. Nakonec byla hodnota aktiv zlomkem hodnoty předkrizové. Burzovní index Dow Jones se dostal na předkrizové hodnoty až v roce 1953. I to se může opakovat, byť je to nepravděpodobné. Nebude to ale zítra, zvláště pokud centrální banky začnou do ekonomiky opět nalévat peníze, což se ostatně již nyní opětovně děje.
HN: Prominentní ekonomové jako nobelista Paul Krugman radí americké centrální bance použít monetární expanzi a státu utrácet, aby posílily růst ekonomiky.
O vlivu peněz jsme se už bavili, nechápu, jak je možné tvrdit, že když stát zmenší výdaje, tak tím sníží hospodářský růst a naopak.
HN: Tvrdí se, že když stát vydává peníze, stimuluje výrobu a spotřebu. Není to tak?
Dobře, stát třeba přestane vydávat 100 miliard. Co se stane? Buď zůstane 100 miliard občanům, kterým by to normálně sebral na daních a ti to vydají na svoje nákupy. Kde je pak ztráta? Dnes, kdy státy mají velké deficity, by to fungovalotak, že si stát by si prostě na kapitálových trzích nepůjčil těch 100 miliard. A ty by zbyly pro soukromníky, kteří si na něco půjčí. Kde vidíte ztrátu? Takové uvažování je opravdu jen zastydlý Keynes a neužívání selského rozumu.
HN: Jak se vyrovnat s předlužením jednotlivých států?
Vyspělé země byly v historii mnohokrát v podobných nebo horších situacích. Obvykle po válkách. Velká Británie po napoleonských válkách měla dluh přes 200 procent HDP. Británie ale rychle rostla a dokázala jej za sto let splatit. A nikoliv znehodnocením dluhu inflací. Dnes není potenciál k tomu, aby ekonomiky rostly stejným tempem jako tehdy Británie. Ne proto, že by byly příliš bohaté a nemohly růst dál, ale proto, že jsou přeregulované a to je brzdí. Navíc na rozdíl od tehdejší Británie roste jejich dluh stále dál. To je hlavní problém.
HN: Jak zastavit růst dluhů?
Pro spoustu lidí je pokračování současného modelu výhodné – především pro politiky a na ně napojené zájmové skupiny. Politici se ale nezmění, dokud se nezmění jejich voliči. Přibylo lidí, voličů, kteří dostávají peníze od státu a dokud bude nějaká šance, že velký sociální stát lze udržet i za cenu rostoucích dluhů, budou na tom trvat. Aby se to změnilo, musí dojít k nějakému krachu a katarzi.
HN: Proč prominentní ekonomové radí dál si půjčovat a sypat do ekonomiky peníze? Jsou to přece experti, ne masa voličů.
Posledních šedesát let makroekonomie je z velké části omyl. Došlo k systémovému selhání ekonomů. Ekonomové jsou totiž také lidé. Většina ekonomického výzkumu je placena vládami, regulačními úřady a centrálními bankami. Mlčky se předpokládá, že něco chtějí slyšet. Když výsledkem výzkumu je, že svoji práci dělají úplně špatně a nejlepší by bylo je zrušit, není to ono. Chtějí slyšet, jak svoji současnou práci vylepšit. Ekonomové, kteří to říkají, dostávají granty, mají profesury a sedí v dozorčích radách firem. Jsou to hvězdy. Jít proti proudu se nevyplatí.
