Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Spolek iluzionistů

0

„A co stávka, nebyla?“ ptá se veznámé satirické scénce otec, protřelý odborář, syna po jeho prvním pracovnímdni. Jízlivý tón při debatách o oblíbené kratochvíli odborářů, stávce, je namístě. Známé „právo na stávku“ je právo na násilné jednání, nátlak, donucení,placenou zahálku. K takovému násilí obvykle dochází usoudí-li dostatečněvelký počet pracujících, že se jejich životní podmínky zhoršují a viník jeidentifikován. Jinak řečeno, důvod ke stávce? Ten se stejně jako ve scénce Šimkaa Grossmanna vždycky najde.

Lidé často podléhají iluzím. Obezplatnosti, o všeobecném vlastnictví, o svém vlivu na věci veřejné, osprávných a spravedlivých regulacích. Iluze jsou drahé, dražší a nejdražší, iluzeo moci řídit trh práce patří mezi ty nejdražší. V roli iluzionistů vystupují odborovéorganizace, jež jsou zájmovou skupinou požívající mnoho legislativních výhod,v podstatě jde o prodlouženou ruku státní moci pod maskou neziskovéorganizace. Obsahem této státem posvěcené kartelové dohody zaměstnanců je regulacesmluvní svobody, ceny, nabídky a tedy naprostá deformace trhu práce.

Pasivním přijímáním faktu, žeodbory existují a disponují nemalou mocí zapomínáme na kořeny, z nichž „mzdová“síla odborů vyrostla, a na smysluplnost existence mzdového vydírání odborářů. Filozofiíodborů je převrácená ekonomická logika, že tlak na růst mezd nutí podnikatelezvyšovat produktivitu a je tak zdrojem růstu. Tudíž pouhá machinace se mzdovýmisazbami údajně zajistí hojnější kapitál a nové technologie! Podnikatelé alenečekají na požadavky nějakých odborů, aby případně akumulovali kapitál azvyšovali výkonnost. Selský rozum stačí k poznání, že věci se mají přesněnaopak, akumulace a růst produktivity musí mzdovému růstu nutně předcházet.

Ovšem i za povzbuzování některýchekonomů odbory začaly vynucovat růst mezd. Ten ale zvyšuje mzdovou náročnostvýrob, promítá se sám o sobě do poklesu ekonomické aktivity a růstu nezaměstnanosti.Moc odborů se ukázala jako čertovská, započalo tak hledání ďábla, jenž by čertavyhnal. Tuto roli převzala inflace, další ze „státem poskytovaných služeb“, ježnadměrné reálné mzdy sníží, s čímž odbory nemohou nic dělat, neboť přímý vlivna měnovou politiku naštěstí nemají. Odbory ale nejsou nevšímavé, takže v reakcina růst cen budou požadovat růst mezd, následuje růst cen, a celý proces jezacyklen. Tudíž na privilegia odborů škodících výrobě byl nasazen „lék“, jež výrobámškodí neméně. K čemu je tedy privilegium odborů usměrňovat vývoj mezddobré? Máte pravdu, k ničemu.

Domýšlivá možnost ovlivňovat trhvedla pouze k rozvratu peněžního systému. Ekonom John Hicks nazval novéměnové uspořádání jako „labor standard“, v němž se objem peněz neřídí množstvímkolaterálu ke krytí měny, ale situací na zdeformovaném trhu práce. Je nutné„inflacionovat“, odbory nenechají nominální mzdy klesnout, byť by docházelok jejich reálnému růstu. Odborům můžeme děkovat za vratký měnový systéms nekonečně rostoucími cenami.

Jaké další důsledky má politikaodborů? Dražší cena pracovního vstupu. Minimální mzda, omezená možnostpropouštění, regulace pracovní doby a mnoho dalšího, to vše zvyšuje nákladnostpráce pro zaměstnavatele. A čím vyšší cena, tím nižší poptávka. Výsledek netřebadlouho hledat, nezaměstnanost. Činnost odborů, že způsobuje nezaměstnanost?Ano, je to paradoxní, ustarané sociální výrazy a projevy svádí k dojmu, žeodbory usilují o blaho všech práceschopných. Ve skutečnosti se odbory zajímajípouze o zaměstnané. Nezaměstnaných (bohudík) není tolik, aby byli pro odbory atraktivnímnástrojem svých politik.

Následkům odborářské politikyvšak čelí zaměstnaní i nezaměstnaní společně. Inflačnímu chaosu, drahé pracovnísíle, obtížné zaměstnatelnosti jistých skupin pracovníků, nepružnostem na trhupráce, jež zpomalují hospodářský pokrok a růst blahobytu lidí. Přes zjevnouškodlivost své činnosti odbory stále drze cení zuby a vyhlašují generálnístávky, jako jednoho červnového dne v Česku. Terčem tentokrát prý nejsouzaměstnavatelé, nýbrž vláda (jež však naprostou většinu stávkujících zaměstnává)se svými reformami. Budiž, ale pokud by chtěly odbory smysluplně bojovat zazlepšení životních podmínek (nejen) pracujících, měly by svoji pozornostobrátit na snižování státních zásahů do ekonomiky, vyšší flexibilitu trhu práce.Jenže právě odbory budou první v řadě, kdo bude po větší regulaci volat.

Smysluplnost existence odborů jetedy velmi rozporuplná, což se časem nevyhnutelně projeví. Nejenže odboryprokazatelně nejsou správnou cestou, jak zlepšit životní podmínky pracujících,ale i organizovanost v odborech obecně klesá. A tak nabývá činnost odborů grotesknípodoby, za účast na demonstracích jsou vypláceny finanční odměny, vysocenadsazovány skutečné počty účastníků demonstrací či jsou napadáni „stávkokazi“.Klesající organizovanost v odborech se po hříchu neodráží v síle a vlivuodborů. A tak si odboráři stále mohou brát občany jako rukojmí při„vyjednávání“ o svých požadavcích či se uchylovat k beztrestnému (i fyzickému) násilí.

Původní nezkrácená verze; psáno pro časopis BIZ

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply