Snaha politiků přistřihnout křídla obchodním řetězcům je už českým evergreenem. Navenek se regulace tváří, že chtějí jen zabránit řetězcům, aby „zneužívaly svou tržní sílu“. Zákonodárci chtějí pomoci hlavně domácím zemědělcům a výrobcům potravin. Ti si stěžují, že řetězce kupují jejich produkty za „příliš nízké ceny“. Chápu, že tlak řetězců na to, aby udržovali co nejnižší ceny, není potravinářům příjemný. Ale řetězce vystupují ve vztahu k potravinářům jako „zástupci“ zájmů spotřebitelů. Jestliže by se zákonu podařilo dosáhnout toho, že by řetězce začaly nakupovat zemědělské produkty za vyšší cenu, výsledkem by byly vyšší ceny potravin pro spotřebitele. Příjem zemědělců a potravinářů by se tudíž zvýšil převážně na úkor spotřebitelů. Na to správně poukázal i lidovecký senátor Adolf Jílek. Velice svérázný je ale jeho alternativní návrh. „Účelnější“ by prý bylo, pokud by zákon řetězcům přikázal, že určité minimální procento zboží, které prodávají, musí být českého původu. Jinak řečeno, Jílek by chtěl zajistit českým výrobcům odbyt jejich zboží bez ohledu na jeho cenu a kvalitu.
Jsem poněkud šokován tím, že v očích senátora je legitimní rolí státu, aby nařizoval majitelům obchodů, kolik procent prodávaného zboží musí být vyrobeno v Česku. A nebylo by ještě „účelnější“ přikázat něco podobného spotřebitelům? Takový návrh by se zaslouženě stal terčem posměchu. Podobně absurdní je však i návrh pana senátora.
