Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Stát v hospodářství aneb ruka v cizí kapse

0

Úloha státu v hospodářství vyspělých zemí se ve 20. století nesmírně zvyšovala. Nejkomplexněji lze její velikost měřit pomocí podílu veřejných výdajů na hrubém domácím produktu (viz následující tabulka).

c88tab.gif

K hlavním důvodům rostoucí angažovanosti státu v hospodářství patří rostoucí nabídka veřejných statků a větší míra přerozdělování produktu jako důsledek tlaku zájmových skupin (lobismus) a bujení státní byrokracie. Během posledního století se stalo obecně přijatelnou normou, mít stále hlouběji ruku v kapse někoho jiného. Aby stát mohl přerozdělovat 50 % vytvořeného důchodu, tak přesně stejnou částku musí ve formě daní, poplatků, cel, povinného pojistného, povinného ručení motoristů a koncesionářských poplatků odebrat těm, kteří tento důchod vytvářejí. Vedle negativních motivačních důsledků mají efekty této normy ekonomická omezení. Tím je vytvořený hrubý domácí produkt, který představuje základ pro převážnou část příjmů veřejných rozpočtů. Neúměrná výše těchto odvodů do veřejných rozpočtů společně s jejich nevhodnou strukturou se stávají brzdou ekonomického růstu. Prostředky přerozdělené prostřednictvím daňového systému a veřejných rozpočtů stát užívá s daleko nižší efektivností než soukromý sektor. Navíc mohutné přerozdělování prostřednictvím byrokratického aparátu spolyká část prostředků samo. Důkazem je komunistické centrální hospodářství, které tolik přerozdělovalo zdroje, až ztratilo jakoukoli konkurence schopnost a schopnost uspokojovat spotřebitelskou poptávku. Historie nás učí, že tam, kde jsou soukromé subjekty v konkurenčních podmínkách schopny poskytovat určité zboží a služby, nemá stát co pohledávat (např. výstavba bytů, dálnic, elektráren, železničních koridorů apod.).

Návrhy na omezení účasti státu jsou seriozní, pokud nabízíme přijatelnou alternativu za státem poskytované služby. V případě daňové reformy, která povede ke změně daňové zátěže pro jednotlivé subjekty prostřednictvím změny daňové struktury, musí dojít ke změnám i v rozpočtových výdajích, aby saldo veřejných rozpočtů bylo v našich podmínkách alespoň nulové.

Změna struktury příjmů státního rozpočtu:

Razantní snížení daně z příjmů právnických osob (na 10 %) a tomu i odpovídající snížení daně z příjmů fyzických osob (na 25 % a další postupné snižování). Takového snížení učiní daňové úniky nesmyslnými a dále bude ekonomické subjekty motivovat k úsporám a investicím. Výsledkem bude nabídkový efekt k růstu HDP a tím i zvětšení daňového základu. Proto lze usuzovat, že snížení rozpočtových příjmů v důsledku tohoto opatření, pokud k němu dojde, nebude podstatné. Pro daň z přidané hodnoty stanovit jednotnou sazbu, čímž se rovněž omezí prostor pro daňové úniky či různé daňové optimalizace. Každoroční snižování této sazby bude pozitivně působit nejen na cenovou hladinu, nýbrž i na růst úspor a výdajů, protože ponechá větší část finančních prostředků u ekonomických subjektů.. Neočekávané příjmové ztráty lze v budoucnu nahradit případnými mírnými zvýšeními spotřební daně u některých komodit (cigarety a alkohol), popř. zvýšením poplatku za užívání dálnic (dálniční poplatek), který by státu odváděla soukromá společnost, která by dálnice na základě výsledků výběrového řízení provozovala. Neměla by se však zvyšovat spotřební daň na benzín a na další vstupy, které prostřednictvím růstu nákladů zvyšují ceny a snižují konkurenceschopnost našich produktů. Pojistné na zdravotní, sociální a důchodové zabezpečení by se nemělo zvyšovat, protože současné systémy vykazují značné rezervy v efektivnosti fungování. Zvýšením pojistného se sníží konkurenceschopnost našich výrobců, což se projeví v poklesu jiných rozpočtových příjmů. Pouze reforma zdravotnictví, sociálního a důchodového zabezpečení založená na posílení vztahu mezi výší odvodu jednotlivce a kvalitou resp. výší plnění systému nad definovanou oblast základních služeb (vynucená solidarita) opravňuje ke změně současných sazeb. Zvýšení sazeb se opět projeví v růstu nákladů, ztrátě konkurenceschopnosti a omezení odbytu zboží a služeb.

Redukce výdajů státního rozpočtu by měla být postupná, aby se podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu snižoval o 2 – 3 % ročně. Tato redukce bude možná, podaří-li se prosadit zásadní reformu státní zprávy, která by byla založena na růstu zainteresovanosti státních úředníků na efektivním řízení a hospodaření ministerstev, což by vedlo k redukci činností a posléze počtu zaměstnanců jednotlivých ministerstev. Pouze razantní snížení podílu veřejných výdajů na hrubém domácím produktu může přiblížit české ekonomiky úrovni vyspělých tržních ekonomik. Redukce veřejných výdajů na úroveň 25 % HDP by vytvořila vhodné podmínky pro vyrovnání výkonnosti ekonomiky v časovém horizontu přibližně 20 let.

Ministerstva (např. školství a zdravotnictví) velmi neefektivně přerozdělují finanční prostředky, které se namísto růstu kvality výuky či zdravotní péče zhmotňují v nepotřebných budovách (např. nová aula VŠE v Praze), drahém a neefektivně využívaném zařízení popř. v drahých lécích za něž existují levnější substituty. O existenci podobných mechanismů plýtvání v jiných vládních resortech nelze pochybovat.

Oproti zemím uvedeným v tabulce je Česká republika společně s ostatními postkomunistickými zeměmi v nezáviděníhodné situaci, protože za 40 let budování socialismu se více národního bohatství spotřebovalo než vytvořilo. Proto se nacházíme v podobné situaci, v níž byly vyspělé země před tím než vytvořené bohatství prostřednictvím grandiózních projektů státu blahobytu začaly projídat. Toto bohatství muselo být nejprve vytvořit. Tento úkol čeká rovněž na nás. Splnit ho je možné jen pokud maximálně možná část zdrojů zůstane v rukou a v rozhodovací pravomoci jejich producentů – firem a domácností.

Postupné omezování výdajů z veřejných rozpočtů nemusí mít negativní dopad na poskytování veřejných statků, což by se mělo údajně projevit v nižší úrovni vzdělanosti zdravotní péče, životního prostředí či osobní bezpečnosti. Při poskytování veřejných statků dochází k redistribuční neefektivnosti, způsobené náklady na provoz systému a nabídkou zboží a služeb, jejichž množství a sortiment neodpovídá spotřebitelské poptávce.

Nezbytným omezením pro změnu množství a struktury veřejných výdajů je zachování základních funkcí a služeb poskytovaných státem, jejichž rozsah by se měl snížit u těch, kteří je nepotřebují, čímž se vytvoří podmínky pro zvýšení kvality omezeného množství veřejných statků pro všechny občany, jakož většího rozsahu sociální podpory pro ty, kteří ji skutečně potřebují.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply