Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Státní soudy proti rozhodčímu řízení

0

Rozhodčí řízení (arbitráž) je stále oblíbenější soukromou alternativou ke státnímu soudnictví. Základem rozhodčího řízení je písemná dohoda stran o tom, že jejich majetkový spor rozhodne namísto státního soudu jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Strany tedy smluvně přenášejí pravomoc rozhodnout daný spor ze státních soudů na soukromý subjekt, který si samy určí. Výsledkem rozhodčího řízení je rozhodčí nález, který autoritativně řeší daný právní konflikt a je pro strany závazný. Stát nadto rozhodčím nálezům přiznává zásadně tytéž právní účinky jako pravomocným soudním rozhodnutím a jsou exekučně vykonatelné (exekuci ovšem může nařídit jen soud).

Výhody rozhodčího řízení oproti soudnímu řízení

Základní výhody rozhodčího řízení lze stručně shrnout heslem „svobodná volba, konkurence, flexibilita, neformálnost, rychlost“. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ponechává smluvním stranám velmi široký prostor, v jehož rámci si mohou zvolit jak konkrétního rozhodce, tak bližší procedurální pravidla, podle nichž rozhodce spor projedná a rozhodne. Smluvní strany si tak mohou zvolit z mnoha poskytovatelů rozhodčích služeb takové rozhodce a procedurální pravidla, která jim nejlépe vyhovují (např. specialistu na příslušné odvětví práva či na daný obor). Mohou se přitom řídit dobrou pověstí daného rozhodce či rozhodčí instituce. Kombinace relativně svobodné konkurence na trhu arbitrážních služeb a ziskového motivu by měla zajistit, že v delším období budou ekonomicky nejúspěšnější ty rozhodčí instituce, které budou nabízet nejkvalitnější službu „zákazníkům“, tj. budou rozhodovat právní spory rychle a přiměřeně kvalitně. Ziskový motiv a tlak konkurence vede k tomu, že je ve vlastním zájmu poskytovatelů arbitrážních služeb, aby jejich služby byly dostatečně kvalitní a jejich rozhodnutí byla vnímána jako spravedlivá a nestranná.

Naproti tomu u státního soudnictví lze rozpoznat mnohé nešvary, které jsou typické u monopolně poskytovaných služeb, resp. u „byrokratického managementu“. Soudní řízení probíhá podle pevně daných a vysoce formalizovaných detailních pravidel, které vedou k průtahům v řízení, aniž by nutně účastníkům skýtala odpovídající přínosy. Ke každé změně procedurálních pravidel je navíc třeba novelizovat zákon, což zapříčiňuje určitou „zkostnatělost“ soudních procedur. Odměna soudců se nijak neodvíjí od spokojenosti „spotřebitelů“ s jejich službami. Soudci nemají žádné ekonomické pobídky k tomu, aby rozhodovali dostatečně rychle a kvalitně, resp. jejich peněžní odměna není závislá na rychlosti a kvalitě jimi odváděné práce. Základním záporem soudního řízení je tudíž neúměrná délka projednávání soudního sporu a s tím související vysoké finanční i časové náklady řízení.

Svobodná konkurence jako proces objevování lepších procesních norem

Rozhodčí centra mají díky tlaku konkurence vyšší motivaci objevovat nové způsoby, jak lépe uspokojovat přání spotřebitelů, tj. jak rozhodovat právní spory přiměřeně rychle a spravedlivě. Tak např. je-li možno se ziskem aplikovat při poskytování arbitrážních služeb moderní technologie, rozhodčí instituce takové ziskové příležitosti ochotně a rychle využijí (viz např. nabídku rozhodčího řízení vedeného „on-line“ zde či zde). Případní nespokojení zákazníci mohou jednoduše „hlasovat nohami“ a přejít ke konkurenci. Z toho důvodu můžeme vycházet z (vyvratitelného) předpokladu, že pokud se v arbitrážní praxi dlouhodoběji ustálí určité procesní normy, takové normy jsou z hlediska cílů zákazníků efektivní.

Tak např. co se týče problematiky doručování písemností (žaloba, rozhodčí nález atd.) v rozhodčím řízení, v praxi rozhodčích center se téměř univerzálně ustálilo pravidlo, podle něhož se písemnosti doručují na adresu, kterou strany uvedly ve smlouvě, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, pokud strana nesdělí jinou adresu, kam jí má být doručováno. V případě, že se smluvní strana např. odstěhuje jinam, aniž by tuto skutečnost druhé smluvní straně (či rozhodčímu centru) řádně oznámila, bude jí i nadále doručováno na původní adresu. Půjde pak o účinné doručení, i když se o zaslání zásilky účastník nedozvěděl. Tato situace je tedy řešena k tíži té strany, jež porušila svou smluvní povinnost oznámit svou novou doručovací adresu.

Naproti tomu v soudním řízení by ve výše uvedeném případě nešlo o účinné doručení, neboť předpokladem platného doručení podle občanského soudního řádu je, že se účastník řízení na místě, kam mu bylo doručováno, v rozhodnou dobu zdržuje. V praxi tak nikoli ojediněle nastávají případy, kdy se až při nařízení exekuce ukáže, že dlužníkovi nebyl rozsudek řádně doručen, protože se v inkriminovanou dobu (tj. v den uložení zásilky na poště a v době dalších 10 dnech poté) prokazatelně zdržoval jinde (aniž ovšem soudu tuto skutečnost oznámil). V takovém případě soudu nezbývá než návrh na nařízení exekuce zamítnout, popř. již nařízenou exekuci zastavit. Pakliže totiž dotyčný rozsudek nebyl dlužníkovi řádně doručen, nemohl se stát vykonatelným, tj. nelze jej exekučně vynutit. Rozsudek je pak zapotřebí žalovanému znovu – tentokrát platně – doručit, načež mu začne běžet nová lhůta k podání odvolání atd. Netřeba dodávat, že jde o jeden ze způsobu, jak soudní řízení „mařením součinnosti“ notně protáhnout.

Zásah Nejvyššího soudu

Odchylná pravidla o doručování v rozhodčím řízení však nedávno do značné míry zpochybnil Nejvyšší soud ČR, a to ve vztahu k doručování konečných verdiktů rozhodců ve věci samé – rozhodčích nálezů. Jde konkrétně o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1592/2006. V daném případě si smluvní strany v rozhodčí doložce (jež byla obsažena ve smlouvě o půjčce) ujednaly následující pravidla doručování zásilek v rozhodčím řízení:

„Pro účely doručování písemností v rámci smluvního vztahu a také v rozhodčím řízení si strany dohodly, že doručování se provádí na adresu bydliště/sídla stran, jak je uvedeno v záhlaví této smlouvy. V případě změny adresy bydliště/sídla jsou účastníci povinni tuto změnu prokazatelným způsobem písemně oznámit druhé smluvní straně. V případě, že se písemnosti z takto uvedených adres bydliště/sídla vrátí jako nedoručená, považuje se za doručenou dnem následujícím po dni, kdy byla zásilka vrácena zpět odesílateli (smluvní straně nebo rozhodci), a to i když se účastník o tomto doručení nedozvěděl„.

V souladu s cit. dohodnutým pravidlem byl žalovanému doručen rozhodčí nález, ač se v danou dobu již na dotyčné adrese nezdržoval, avšak novou adresu neoznámil. Rozhodce proto opatřil rozhodčí nález doložkou vykonatelnosti. Žalobce následně podal u soudu návrh na nařízení exekuce k vynucení plnění přiznaného tímto rozhodčím nálezem. Soud prvního stupně i odvolací soud však dospěly k závěru, že rozhodčí nález není vykonatelný, neboť nebyl žalovanému řádně doručen. Věc dospěla až k Nejvyššímu soudu, jenž právní názor nižších soudů potvrdil. Dle Nejvyššího soudu musí být písemné vyhotovení rozhodčího nálezu stranám doručeno postupem zakotveným v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o. s. ř.).

Je velice pozoruhodné, jak Nejvyšší soud svůj verdikt odůvodnil. Jak již bylo řečeno, český zákon o rozhodčím řízení ponechává stranám široký prostor, v jehož rámci si mohou smluvně určit pravidla, podle kterých bude rozhodce řízení vést. Tuto autonomii vůle zákon omezuje jen několika obecnými principy (např. rozhodce vždy musí dbát, aby poskytnul stejné příležitosti k uplatnění práv oběma stranám). Z tohoto hlediska by se zdálo, že stranám nic nebrání, aby si takovouto „fikci doručení“ dohodly. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že právě problematika doručení rozhodčího nálezu nemůže být předmětem dohody stran o postupu rozhodce v řízení. Soud přitom vyšel z doslovného jazykového výkladu zákona o rozhodčím řízení. Zákon výslovně hovoří o tom, že se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Nejvyšší soud na tomto základě usoudil, že dohoda stran může určit postup v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení. Z ust. § 23 cit. zákona soud vyčetl, že rozhodčí řízení „končí vydáním rozhodčího nálezu“. Doručení písemného vyhotovení rozhodčího nálezu časově následuje až po vydání nálezu (a tedy již po ukončení rozhodčího řízení), proto dle logiky soudu součástí rozhodčího řízení není, a tudíž si strany nemohou ani dohodnout zvláštní pravidla pro doručování rozhodčího nálezu, neboť by se v takovém případě již nejednalo o „dohodu o způsobu vedení řízení„. Protože zvláštní pravidla doručování rozhodčího nálezu nestanoví ani zákon o rozhodčím řízení, je dle soudu třeba přiměřeně aplikovat ustanovení občanského soudního řádu.

Změna na obzoru?

Je smutné, že tímto vysoce formálním výkladem, nad jehož správností lze pochybovat, Nejvyšší soud svázal rozhodčí řízení v otázce doručování rozhodčích nálezů méně efektivními pravidly platnými v oblasti státního soudnictví. Tentýž právní názor Nejvyšší soud mezitím zopakoval ve třech dalších rozhodnutích (ve všech případech šlo ovšem o rozhodnutí téhož senátu). V této souvislosti je potěšitelné (a ironické!), že ministerstvem spravedlnosti připravovaná změna ustanovení občanského soudního řádu o doručování v základním ryse odpovídá ustálené praxi v rozhodčím řízení, kterou Nejvyšší soud zpochybnil (viz. odpovědnost účastníka řízení za to, že soudu řádně oznámí novou doručovací adresu).

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply