Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Státní účtování

0

Zatímco ministr financí Kalousek se ve své úvodní řeči omezil na výčet čísel a suchých faktů od obecné makroekonomické situace až po výši deficitu, mnohem zajímavějším čtením je vyjádření prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Dohnala (stenozáznam je k dispozici zde). Problémem, na který se zaměřil, nebyla výše deficitu ani tempo jeho růstu (i když i tyto skutečnosti jsou samy o sobě alarmující), ale především způsob, jakým vedou státní orgány evidenci, na jejímž základě se výsledné hospodaření českého státu počítá.

Stát každoročně přerozdělí přibližně 1,2 bilionu korun, ovšem jak velká část z této sumy se rozplyne bez jakéhokoli užitku pro daňové poplatníky je velkou neznámou. Závěry NKÚ ukazují, že tato částka bude pravděpodobně dosti vysoká. Přístup ministerstev a poslanců při přípravě rozpočtu označil Dohnal diplomaticky za „ne příliš odpovědný“ – jedna vybraná kapitola státního rozpočtu zaznamenala během roku na 1700 úprav oproti tomu, co bylo poslanci schváleno jako definitivní stav. Poslanci také stále větší podíl prostředků přesouvají do mimorozpočtových fondů, kde je podstatně menší kontrola veřejnosti nad hospodařením. Média se obvykle zaměřují pouze na státní rozpočet, pozornost, kterou věnují Státnímu fondu dopravní infrastruktury, Státnímu zemědělskému a intervenčnímu fondu, Státním fondu rozvoje bydlení či dalším z celkem jedenácti mimorozpočtových fondů je minimální. Dosud byly tyto fondy živy především z příjmů z privatizace, které ovšem postupně vysychají. Jejich nároky tak představují pro budoucnost časovanou bombu, která ale zatím tiká podstatně méně hlasitě než např. nároky penzijního systému. Shrnuto jednou větou: Politici schvalují již několikátý rok po sobě rozpočet, jehož výdaje jsou výrazně nad poměry toho, co si naše země může dovolit. Aby se vyhnuli kritice veřejnosti, část výdajů neprůhledným způsobem ukrývají, případně rozpočet po jeho schválení drasticky mění. Jednou schválený rozpočet již totiž obvykle nikoho nezajímá a nejrůznější zájmové skupiny si z něho mohou dle své chuti okrajovat desítky miliard aniž by to kohokoli pálilo.

Druhá část námitek prezidenta NKÚ se soustředila na neprůhledné vykazování finančních toků. Státní účetnictví není úplné, některé položky jím vůbec neprošly, i když podle platných zákonů se tak stát mělo. Například, Dohnalovými slovy, „ve velkém rozsahu nebylo účtováno o peněžních prostředcích uložených na některých bankovních účtech“ státu. Státní úřady používají špatné účetní postupy a operace. Státní majetek je špatně inventarizován a jeho stav neodpovídá skutečnosti. A už vůbec nikdo se nezamýšlí nad tím, zda stát dělá to, co dělá, alespoň trochu efektivně. Opět Dohnalovými slovy: „NKÚ se ve své kontrolní činnosti velmi často setkává s naprostou absencí hodnoticích kritérií účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti“ i s absencí alespoň elementárních kontrolních mechanismů státních úřadů.

Bohužel pro daňové poplatníky, NKÚ připomíná psa, který nekouše. Či ještě přesněji čivavu, která ňafe někde v koutě. A vědí to i sami poslanci. Jak v následné diskusi poznamenal poslanec RSDr. Opálka, „žádný velký efekt [nikdy]v těch nálezech [NKÚ], které byly negativní, nebyl, a to ani finanční, ani personální“. A to i přesto, že „stanovisko NKÚ ke státnímu závěrečnému účtu za rok 2006 je ještě hrozivější než jeho stanovisko ke státnímu závěrečnému účtu v roce 2005“ (poslanec Ježek). Ale abychom byli k NKÚ spravedliví – pohybuje se v rámci platných zákonů a ty mu větší pravomoci nedávají. Jeho nálezy nemají žádnou právní závaznost, Parlament je prostě jen vezme na vědomí. Harmonogram kontrol je stanoven na dlouhé měsíce dopředu, takže každá státní instituce se na ně může připravit. Opravdu není na místě kontrolorům NKÚ jejich práci závidět a těžko bychom ve státní správě hledali více frustrující zaměstnání. Čekat, že na sebe politici poštvou kontrolní úřad vybavený většími pravomocemi je asi stejně naivní jako čekat že si sníží platy nebo omezí imunitu.

Kdyby stejně nepořádným způsobem jako český stát hospodařila jakákoli soukromá firma, velmi brzy by zkrachovala. Ale ještě dříve by ji zřejmě navštívila policie a zástupci finančního úřadu. Český stát si ovšem chaos ve svém účetnictví může dovolit. Pokud se mu nedostává peněz, stačí jen zvýšit daně. Buď přímo, nebo nepřímo. Označí to za daňovou reformu a všichni budou spokojeni. Věci znalý daňový poplatník se pak může jen kysele usmívat. Je to opravdu velmi draze zaplacené divadlo.

 Kolik nás každoročně stojí náš stát? Zjistěte si sami cenu jeho služeb na adrese CenaStatu.cz!
 

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.