Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

„Stejné zacházení“ a „daňová spravedlnost“

0

Lidé se od nepaměti snaží nalézt nejen Svatý Grál či kámen mudrců, ale také principy „spravedlivého zdanění“. Zvláště oblíbeným předmětem zkoumání je zejm. problematika tzv. „spravedlivého rozložení daňového břemene“.

Východiskem  tu zpravidla bývá tzv. spravedlnost ve formálním smyslu, tedy požadavek, aby s případy v relevantních rysech shodnými bylo zacházeno stejně a naopak aby případy v relevantních rysech odlišné byly posuzovány odlišně (a to přiměřeně  povaze a míře jejich odlišnosti).

Takto chápaná spravedlnost rozhodně nevyžaduje, aby s každým bylo zacházeno vždy stejně, neboť pak by kupř. bylo spravedlivé uvěznit pachatele vraždy jen tehdy, pokud by  zároveň byli uvězněni i všichni ostatní občané. Nepochybně existují důležité okolnosti, které odůvodňují odlišné zacházení s pachateli vražd a bezúhonnými občany.

Základním problémem při řešení otázky „spravedlivého rozložení daňového břemene“  je z tohoto hlediska tedy to, zda existují relevantní odlišnosti, které by odůvodnily odlišné zdanění jednotlivých občanů, a pokud tu nějaké takové relevantní odlišnosti vskutku jsou, v čem spočívají a jakou konkrétní „odlišnost v zacházení“ vyžadují.

Můžeme tu pak odlišit tyto základní přístupy, které vycházejí z té či oné aplikace principu „rovného zacházení“:

 

1. „Jeden občan, jedna daň“

Zastánci tohoto názoru budou tvrdit, že ve vztahu ke zdanění (podobně jako ve vztahu k volebnímu právu) neexistuje mezi (dospělými a svéprávnými) občany žádný relevantní rozdíl, který by ospravedlnil odlišné zacházení. Tak jako každý občan má jeden hlas ve volbách bez ohledu na jeho příjem či majetek („one man, one vote„), měl by každý občan platit stejně vysokou daň bez zřetele na jeho finanční a majetkové poměry („one man, one tax„).

Pokud tedy stát na daních každý rok vybere 1 000 000 000 Kč a na daném území žije 100 000 dospělých a svéprávných občanů, mělo by být daňové břemeno mezi ně rozloženo rovnoměrně, a to tak, aby každý z nich ročně odvedl státu na daních 10 000 Kč. Výsledkem by tedy byla tzv. daň z hlavy. 

2. „Každý dolar má být zdaňován stejně“

Ústřední myšlenkou tu je, že rovné zacházení se všemi občany vyžaduje, aby majetek či příjem každého člověka byl zdaňován stejnou daňovou sazbou. Pokud by stát uvalil na majetek či příjem jednoho občana vyšší daňovou sazbu než na jiného jen proto, že je bohatší či má vyšší příjem, šlo by o podobně nelegitimní diskriminaci, jako kdyby stát zdaňoval vyšší sazbou muže a ženy či heterosexuály a homosexuály. Podle této teorie zkrátka neexistuje žádný relevantní rozdíl mezi  dolarem vydělaným chudým a dolarem vydělaným bohatým, stejně jako neexistuje žádný relevantní rozdíl mezi dolarem vydělaným mužem a ženou.

Tento princip tudíž vede k proporcionálnímu zdanění. Naopak „daň z hlavy“ či regresivní zdanění by zastánci tohoto přístupu odmítli jako „diskriminační“ vůči chudým.

3. „Teorie prospěchu“

Podle tohoto principu by daňové břemeno mělo být mezi jednotlivé poplatníky rozloženo tak, aby odpovídalo přínosu, který každý z nich získává ze služeb poskytovaných státem. Zde by tedy relevantním rysem, který by ospravedlnil různé zdanění jednotlivých občanů, byla skutečnost, že někteří občané mají z  činností státu větší užitek než jiní občané.   

Výsledkem aplikace tohoto principu by mohla být:

  •  daň z hlavy: pakliže činnost státu přináší každému občanovi  stejný prospěch, pak by každý občan bez ohledu na výši příjmu či majetku platil stejnou daň;
  •  regresivní zdanění (v absolutním smyslu): pokud mají chudí z činností státu větší celkový prospěch než bohatí, měli by platit vyšší daň než bohatí;
  • regresivní zdanění (z hlediska sazby daně): jestliže bohatí získávají z činnosti státu sice vyšší prospěch než chudí, ale užitek z činnosti státu roste méně než proporcionálně k výši příjmu či objemu majetku, pak by bohatí měli platit sice vyšší daň než chudí, avšak státu by odvedli na dani menší procento svého příjmu a/nebo majetku než chudí;
  • proporcionální zdanění: pokud prospěch z činnosti státu konstantně roste s výší majetku / příjmu občanů, pak by příjem či majetek každého občana měl být zdaňován stejnou daňovou sazbou;
  •  progresivní zdanění: pakliže prospěch, kteří lidé z vlády mají, vzrůstá více než proporcionálně k jejich příjmu / majetku, pak by bohatí měli být zdaňování vyšší daňovou sazbou než chudí.

V úvahu tu samozřejmě připadá i možnost, že prospěch občanů ze statků poskytovaných státem nemá vůbec žádnou souvislost s výší příjmu či majetku a zároveň ani není u všech občanů stejný.

Teorie prospěchu je z hlediska klasického liberalismu sympatická v tom, že stát pojímá nikoli jako svrchovaného vládce nad občanem, nýbrž vychází z toho, že daně jsou jakousi „stínovou cenou“, kterou občané platí za veřejné statky zvyšující jejich blahobyt. Jde tu tedy o vztah quid pro quo mezi občanem a státem, kdy občan získává od státu jako protihodnotu zaplacené  daně službu, která mu přináší prospěch.

Problém ovšem samozřejmě mj. spočívá v tom, jak „měřit“ prospěch, který jednotliví občané z činností státu získávají. V odborné literatuře však již nejméně od roku 1953, kdy Walter J. Blum a Harry Kalven publikovali svůj článek „The Uneasy Case for Progressive Taxation“ ,  vcelku panuje shoda, že by aplikace principu prospěchu každopádně nevedla k progresivnímu zdanění, ale nejpravděpodobněji k regresivnímu zdanění (z hlediska sazby daně – tj. pokud je Josef 10 x „bohatší“ než Marcel, platil by sice vyšší daň, ale méně než desetinásobně vyšší). Tento fakt mj. uznává i Barbara H. Fried, která ovšem přesto z jiných důvodů podporuje progresivní zdanění (viz její článek The Puzzling Case for Proportionate Taxation).

Vezměme si následující příklad: Jan, úspěšný podnikatel, vybudoval prosperující firmu, aniž by obdržel jakékoli dotace či privilegia od státu, které by ho v porovnání s ostatními podnikateli zvýhodňovaly. V průběhu 20 let Jan díky svému podnikání získal (čistý) peněžitý příjem ve výši 10 miliard Kč. 

Naproti tomu Marek, jenž také podniká, byl ve své činnosti z finančního hlediska méně úspěšný, neboť nenabízí spotřebitelům tak atraktivní produkt jako Jan. Za stejné období dosáhl Marek (čistého) příjmu ve výši 2 miliony Kč. Pokud by na příjmy Jana i Marka byla uvalena stejná 20 % daňová sazba, pak by Jan celkově v tomto období odvedl státu na dani 2 miliardy Kč, zatímco Marek by zaplatil na dani “pouze” 400 000 Kč. Mělo by být zřejmé, že tento rozdíl ve výši daně lze jen sotva odůvodnit principem prospěchu, neboť si lze jen obtížně představit, že by Jan měl ze služeb poskytovaných státem 5 000- krát vyšší prospěch než Marek.

4. Princip „schopnosti platit“ 

Podle tohoto principu by lidé měli platit daně podle své schopnosti platit. Tento princip může buď znamenat, že lidé by měli platit daně podle výše svých příjmů a majetku (tj. bohatí by měli platit vyšší daň než chudí), anebo že by lidé měli platit daně v souladu s příjmem či majetkem, jakého by dosáhli, kdyby naplno využívali svého talentu / výdělečných schopností (tzv. „endowment taxation“). V posléze uvedeném případě by to např. znamenalo, že úspěšný manažér, který by přestal vykonávat svou manažérskou funkci a začal by se naplno věnovat bez nároku na odměnu  charitativní činnosti, by byl povinen i nadále platit kupř. daň z příjmu ve stejné výši, jakou státu odváděl ze svého manažérského příjmu. Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, najdou se tací autoři, kteří „endowment taxation“ považují za nejspravedlnější formu zdanění (k tomu tématu viz: David Hasen, „The Illiberality of Human Endowment Taxation“).

„Schopnost platit“ v prvém smyslu je velmi mlhavým a vágním pojmem; a priori vylučuje jen takovou formu zdanění, při níž chudí platí absolutně vyšší daň než bohatí anebo stejně vysokou jako bohatí.

„Schopnost platit“ je ovšem zpravidla rubem principu „stejné oběti“ (viz níže), tj.  poplatníci mají stejnou schopnost platit určitou daň, pokud pro ně zaplacení daně znamená „stejnou oběť“.

5. Teorie stejné oběti

Tento princip je založen v zásadě na myšlence, že daňové břemeno by mělo být rozloženo tak, aby každého občana daň zatěžovala či poškozovala stejně. Od samého počátku jsou tu minimálně tyto dva problémy: 

  • má být „daňová oběť“ měřena v dolarech (korunách), které poplatník zaplatí na dani, anebo má být posuzována podle obětovaného užitku poplatníka?
  • má jít o stejnou absolutní oběť (kupř. každý poplatník na dani obětuje stejné množství dolarů  anebo zaplacením daně ztrácí „stejný užitek“ (např. 20 „utilů“)), anebo o stejnou proporcionální oběť (každý poplatník by musel obětovat stejnou procentuální část svého příjmu či svého „celkového užitku“)?

Získáváme tu tak čtyři možné interpretace principu „stejné oběti“:

  • Stejná absolutní oběť vyjádřená v dolarech: výsledkem by byla – z definice – daň z hlavy, tj. každý by platit stejnou daň bez ohledu na výši příjmu či majetek;
  • Stejná proporcionální oběť vyjádřená v dolarech: tento princip – opět z definice – vede k proporcionálnímu zdanění, neboť každý by byl povinen obětovat stejnou část svého příjmu a/nebo majetku;
  •  Stejná absolutní oběť vyjádřená ztrátou užitku v důsledku zaplacení daně: ta by mohla vést v závislosti na jistých předpokladech jak k regresivnímu, tak proporcionálnímu či progresivnímu zdanění;
  • Stejná proporcionální oběť vyjádřená procentuální ztrátou celkového užitku poplatníka v důsledku zaplacení daně: zde autoři nejčastěji mají za to, že výsledkem by bylo progresivní zdanění.

„Měření“ daňové oběti „ztrátou užitku“ a nikoli obětovanými peněžními jednotkami je nejčastěji obhajováno tím, že platba stejné peněžité částky představuje pro chudého větší subjektivní oběť než pro bohatého. Z toho pak plyne, že bohatý by měl platit vyšší daň než chudý. Čím rychleji klesá mezní užitek peněz, tím pravděpodobněji by tento princip vedl k progresivitě.

Teorie „stejné subjektivní oběti“ je ovšem založena na těchto třech kritických předpokladech:

  • Mezní užitek každé další peněžní jednotky, kterou jednotlivec drží, klesá.

  • Užitek lze meziosobně srovnávat a tudíž i sčítat či odčítat.

  • Užitek z peněz je pro každého člověka stejný.

První předpoklad je platný (avšak pouze v tom smyslu, že každá dodatečná jednotka určitého statku (tedy i peněz) bude dotyčným jednotlivcem použita na uspokojení z jeho hlediska méně naléhavé potřeby než předchozí jednotka téhož statku, kterou již disponuje), ovšem posléze dva uvedené předpoklady jsou nesmyslné. Předpoklad, že užitek lze měřit a meziosobně srovnávat,  ekonomická věda již dávno opustila. Zrovna tak není jediného důvodu se domnívat, že hodnocení všech lidí jsou stejná. 

Neexistuje tedy žádný způsob, jak tuto „subjektivní daňovou oběť“ měřit.  Z pohledu pozitivní vědy nelze říci, k jaké konkrétní formě zdanění by princip „stejné subjektivní oběti“ vedl.

Kritika a závěr

Zastánci každého z těchto principů „spravedlivého rozložení daňového břemene“ tvrdí, že právě jimi obhajovaný princip „daňové spravedlnosti“ nejlépe odpovídá zásadě „stejného zacházení s případy, které jsou v relevantních rysech shodné“.  Problém tu evidentně spočívá mj. v tom, že se jaksi neshodnou, jaké konkrétní rysy jsou  z hlediska zdanění relevantní.

Bez ohledu na tuto skutečnost lze konstatovat, že ani jeden z těchto principů sám o sobě neobstojí. Tak zejména nelze zkoumat „daňovou spravedlnost“  odděleně od veřejných výdajů a transferů.

Např. ti, kdo se domnívají, že „jedině spravedlivé“ je proporcionální zdanění, by sotva byli spokojeni, kdyby stát sice uvalil na příjem Chudého (1 000 dolarů) i Bohatého (10 000 dolarů) stejnou 45 % daňovou sazbu, ale následně by celou na dani vybranou částku (4 950 dolarů) „daroval“ Chudému, takže čistým výsledkem tohoto státního zásahu by byla jejich „absolutní materiální rovnost“ (každý z nich by nyní disponoval 5 500 dolary). Ve skutečnosti by tu Bohatý byl čistým daňovým plátcem (a čelil by 45 % efektivní daňové sazbě), zatímco Chudý by nejenže žádnou daň neplatil, ale byl by čistým daňovým příjemcem.

Celkově lze důvodně pochybovat o tom, že by požadavky spravedlnosti striktně vyžadovaly určité konkrétní pravidlo zdanění, např. proporcionalitu. Švýcarský kanton Schaffhausen např. od ledna 2004 zavedl určitou formu „degresivní“ daně z příjmu, kdy mezní daňová sazba nejprve s růstem příjmu mírně stoupá (od počáteční 8 % mezní daňové sazby na 11, 5 %), ale od určité hranice příjmu naopak mezní sazby klesají, takže roční příjem vyšší  než deset miliónů švýcarských franků je zdaňován již pouze 6 % mezní daňovou sazbu (viz článek Alvina Rabushky zde a Pavla Kohouta zde). Osobně se domnívám, že není jediného důvodu, proč označovat tuto daňovou strukturu za „nespravedlivou“.

Ostatně, právě ve Švýcarsku se dá do značné míry hovořit o skutečné fiskální konkurenci mezi jednotlivými kantony (jakož i obcemi):  kantony spolu v zásadě soutěží v tom, aby nabídly občanům co nejvyšší čistý přínos (z hlediska poměru kvality a množství poskytovaných veřejných statků na jedné straně a daňového zatížení na straně druhé). Díky relativně nízkým „transakčním nákladům“, resp. nízkým nákladům „hlasování nohama“ si každý občan poměrně snadno může zvolit život v takovém kantonu, který mu nabízí pro něj optimální „spotřební koš“ za nejvýhodnější „cenu“.

Pokud by člověk měl přece jen formulovat nějaký princip „spravedlivého zdanění“, pak by to byla dle mého soudu zásada „minimalizace daňového břemene pro všechny občany“. Daň je majetkovým přesunem mezi občanem a státem, který je státem vynucován násilím či pohrůžkou násilí, a je tedy z formálního hlediska obtížně odlišitelná od loupeže či mafiánského „výpalného“. Z tohoto důvodu se věc jeví tak,  že by každý člověk měl platit co možná nejnižší daně.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply