Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Švejnar, ekonom světový… ale banální

0

Slovo autora s odstupem času (červenec 2008):

Tento článek vyšel dva dny před první prezidentskou volbou v únoru 2008. Ostatně, kdy jindy by se mělo o Janu Švejnarovi psát – tak zajímavý ekonom s natolik převratnými názory není – viz podrobně článek. Je však neuvěřitelné, jak emocionální reakce vyvolal – a to jak na straně páně profesorových příznivců, tak na straně jeho odpůrců. Často jsem si nebyl jistý, která z těchto dvou skupin je lepší – zda-li ti, co mi sprostě nadávají nebo ti, kteří sprostě nadávali Švejnarovi. Nechutné mi připadaly obě.

Naprostá většina negativních reakcí byla velmi podobná – co si nějaká „nula“ z VŠE vůbec osobuje právo hodnodit profesora americké univerzity, který publikuje v prestižních ekonomických žurnálech, kde samozřejmě tato řečená nula nepublikuje. Když odhlédneme od toho, že je to argument ad hominem (ostatně o obsahu článku nepsal nikdo – a nikdo také jeho obsah nehodnotil, neboť drtivá většina těch, kteří mi nadávali, Švejnarovy články nezná), pak mám k hodnocení Švejnara stejný nárok jako jakýkoliv „normální“ novinář, když hodnotí jakéhokoliv politika – tomu se samozřejmě Švejnarovi příznivci nebrání a jiné politiky nebo ekonomy kritizují naprosto běžně a rádi.

Často mi bylo také předhazováno, co mi V.K. (nebo jeho lidé) dal nebo nabídl, za publikaci tohoto článku. K tomu je možné dodat následující. Zaprvé, nemyslím si, že by publikace jednoho článku tohoto typu mohla poškodit nějakého politika. Pokud si to někdo myslí, pak to spíše vypovídá o jeho duševním stavu a paranoie z tisku – není divu, že ponejvíce takto reagovali novináři a politici. Za druhé, každý, kdo ví, jak se stavím k současnému prezidentovi, se může podobnému obvinění jen zasmát. Za třetí, spíše bych se mohl zeptat na to, co někteří mí kritici měli slíbeno v případě vítězství pana Švejnara či jaké je pojí k němu jiné osobní vazby (např. pan Macháček z Hospodářských novin není jen nezávislý pozorovatel).

Jedinou slušnou reakcí byl článek pana Jurajdy ze CERE-EI, na který jsem také odpověděl (na sprosté nebo naprosto hloupé reakce či argumenty ad hominem odmítám odpovídat). Reakce a odpověď na ní jsou pod článkem. Byť ani pan Jurajda nebyl ve svém disclaimeru zcela upřímný – jeho vazby na pana Švejnara jsou mnohem hlubší a těsnější, než jenom to, že působí na instituci, kterou Jan Švejnar založil – přesněji řečeno spoluzaložil.

S odstupem času musím konstatovat, že jsem čím dál tím raději, že jsem ten článek napsal a nezměnil bych na něm ani řádku. Ostatně čas mi dává za pravdu. A jenom pro úplnost bych rád poukázal na to, že pan profesor Švejnar si ze své prezidentské kandidatury udělal na University of Michigan pěkný PR-ový business, který je postaven zhruba na následující myšlence: „Já, renomovaný, skvělý a čestný profesor výborné university, jsem chtěl Čechům přinést civilizaci. Bohužel tento prokletý národ mě jako svého spasitele odvrhl a vrhl se pod křídla zkorumpovaného euroskeptického démona V.K.“ Toto lze dokumentovat např. článkem „A Breath of Fresch Air“ (titul je všeříkající) v Michigan Alumnus z jara 2008.

Článek (6. února 2008):

M. Zajíček: Švejnar, ekonom světový… ale banální

Ať se Janu Švejnarovi vytýká cokoli, jednu věc mu přiznávají i zapálení stoupenci současného prezidenta: na akademické půdě Václava Klause překonává. Jistě, pro prezidentský úřad to není důležité. Ale kdo se Švejnarovým dílem prokouše, toho profesor překvapí. Nepříjemně.

Čtrnáct: hodně, nebo málo?

V uznávané databázi JSTOR, která shromažďuje nejvýznamnější vědecké časopisy od jejich vzniku, má Jan Švejnar 14 článků, které publikoval sám či jako spoluautor od roku 1981. Číslo vypadá nízké (v amerických poměrech také skutečně nízké je), ale v českém prostředí je to velmi slušný výsledek. Ale teď k obsahu. Švejnarovy texty z 80. let se zabývají vlivem zaměstnanců a odborů na fungování firem a na mzdy. Zaměřuje se zejména na rozvojový svět a země typu Jugoslávie. Jeho první článek (z roku 1981) se zabývá dopady Hitlerovy zaměstnanecké politiky – zrušení odborů a vytvoření Fronty práce – na vývoj mezd. Zjišťuje, že vliv Hitlerových zásahů se projevil jen v hornictví, jinak vzájemné mzdové relace zůstaly stejné. V textu z roku 1985 pro žurnál Economica se spoluautorem zkoumali efektivitu italských firem, jež zaměstnancům umožňovaly podíl na zisku, na řízení či na vlastnictví. V Itálii totiž po válce obrovsky vzrostl počet firem družstevního typu v průmyslu i ve stavebnictví. Článek shledává, že podíl zaměstnanců na zisku pomáhá produktivitě, podíl na řízení má prokazatelný pozitivní efekt jen v průmyslu a že kolektivní spoluvlastnictví obecně produktivitu snižuje. To je zcela ve shodě s tehdy převažujícími názory. Složitější úvahy, třeba proč byl v Itálii podíl družstev tak vysoký a zda se nezaměňuje příčina a následek, v nich nenajdeme.

Zrození experta

I když články z 80. let nejsou nijak průlomové a zajímavé, naopak spíš konformní, akademicky a technicky jsou v pořádku. Po revolucích roku 1989 však úroveň Švejnarových článků značně klesá. Tehdy se totiž jeho novým tématem stává transformace. Předtím hospodářskou politiku nekomentoval, ani se k její tvorbě nedostal. V květnu 1991 však v American Economics Review publikuje první transformační text „Československo: poslední hospodářský vývoj a perspektivy“, jehož spoluautorem není nikdo jiný než tehdejší ministr Karel Dyba. Je to typický článek tehdejší doby. Nebýt zájmu amerických ekonomů o transformující se ekonomiky, článek by nikdy nemohl vyjít; dnes by to byla sotva průměrná bakalářská práce. Nejprve autoři ve velice hrubé formě shrnují čím dál víc stagnující ekonomiku komunistického Československa, pak popisují první kroky ekonomické reformy. Je to kraťoučký popis bez jakéhokoliv hodnocení, i z tehdejšího pohledu nedostatečný, chybí mu vhled do toho, co se vlastně v Československu děje (krom toho, že tam probíhá transformace). Proto jsou banální i jeho velmi obecné závěry. Transformace musí být „rychlá a konzistentní“, její ekonomický program byl „relativně dobře připraven“ a reformu „bude zajímavé sledovat“.

Je to lepší než v Bombaji

Místy lze v textu najít opravdové perly. Například autoři píší, že „centralizace všech ekonomických aktivit po roce 1948 nejprve vedla k fenomenálnímu růstu systému centrálního plánování, neboť tento systém umožňuje rychle mobilizovat existující zdroje“. Teprve později se projevily nedostatky systému, což vedlo k hospodářskému zaostávání. Autoři si nijak nelámou hlavu se zjevným rozporem toho, co napsali. Pokud systém centrálního plánování umožňuje „mobilizovat existující zdroje“ (jinými slovy: pokud centrální plánovači zpočátku vědí, co, jak a s čím mají dělat, a to lépe a rychleji než trh), proč by najednou tuto schopnost měli ztratit? O něco málo lepší je Švejnarův text z podzimu stejného roku „Mikroekonomické otázky v období transformace na tržní ekonomiku“ v Journal of Economic Perspectives. Opět se objevují perly ohledně systému centrálního plánování, například že „systém zabránil vytvoření zjevné městské chudoby“ (ve srovnání s kým, s čím? S Bombají? Kdyby socialismus trval déle, přiblížili bychom se i k Bombaji). Hlavní myšlenkou článku je ale něco jiného: Během transformace se reformátoři soustředili na makroekonomickou stabilitu, nesmí se však zanedbat mikroekonomické otázky. Nic proti tomu, takovou obecnou pravdu těžko popřít. Potíž je v tom, že z článku nelze poznat, co že jsou hlavní mikroekonomické problémy transformujících se zemí. Kromě toho, že trhy nefungují efektivně, že provést rozsáhlou privatizaci je obtížné a že je těžké najít „společensky přijatelná“ řešení. Občas probleskne zmínka ještě o vymahatelnosti vlastnických práv. Trochu podrobněji – na dvou třech odstavcích – se Švejnar věnuje otázce odměn pro manažery státních podniků. Je to podle něj „obtížný problém“; jen řešení jaksi v článku není k nalezení.

Rychle! Pomalu!

Ve všech článcích z počátku 90. let si Švejnar stěžuje, že transformace probíhá pomalu a že je potřeba zrychlit. To je poněkud jiný slovník, než jaký používá dnes. Ani tehdejší kritika však není zrovna konzistentní. V jednom článku se pozastavuje nad tím, že žádná země nepřevzala právní řád nějaké západní stabilizované tržní ekonomiky nebo „právní řád Evropského společenství“ (převzít „evropský právní řád“ přitom jen tak bez dalšího nelze, protože nemůže fungovat samostatně, bez národních právních řádů). V jiném však neochvějně tvrdí, že převzetí právního řádu by bylo složitější než jeho přepsání. Když ve zmíněném článku o mikroekonomických problémech píše o infrastruktuře a ekologických problémech, věnuje jim celých 11 řádek. Jeho rada je docela charakteristická, totiž nepříliš obsažná: „Jelikož infrastrukturní a environmentální politika vyvolává pozitivní externality vzhledem k sousedním zemím, západní pomoc je přirozeným prostředkem řešení těchto problémů.“ Celkový závěr článku lze parafrázovat (je to však téměř doslovný citát) tak, že v transformaci došlo k ke změně systému, k poklesu HDP, k externím šokům a objevily se staré problémy, například s životním prostředím. Proto je potřeba zlepšit fungování trhů, výkonnost firem, soustředit se na sociální otázky a pracovní trh. Těžko nesouhlasit s tím, že nějaké problémy je třeba nějak řešit.

Slovensko je jiné. Ale proč?

V dalším období se Švejnar přece jenom vrací k akademičtější formě svých prací. Ale téměř vždy se jedná o článek typu „Ekonomický problém XY: Případ České republiky (nebo Česka a Slovenska)“. Většina závěrů je zcela banálních a nikterak objevných (i když se k nim dopracoval přes složitě vypadající rovnice). Příkladem může být snaha vysvětlit, proč měla po revoluci česká část federace mnohem nižší nezaměstnanost než Slovensko. Důvodem je podle něj to, že Slovensko mělo problémy se zaměstnáváním lidí s nižší kvalifikací, že v Česku vzniklo více malých a středních firem, že na Slovensko dopadlo dramatičtěji ukončení zbrojní výroby, v Čechách bylo více zahraničních investorů a že české firmy se lépe přizpůsobily tržním podmínkám. Jistěže všechny zmíněné faktory hrály roli (ostatně by je dal dohromady každý gramotný novinář i čtenář). Ale k tomu, abychom něco vysvětlili, by bylo nejprve nutné se zabývat tím, proč se Česko a Slovensko ve vypočtených oblastech natolik lišily. O tom však Jan Švejnar charakteristicky mlčí. A stejný vzorec se opakuje i u ostatních článků, v drtivé většině napsaných se spoluautory.

Říkám to, co všichni

Pokud vše shrneme, pak Jan Švejnar jistě patří mezi ty úspěšnější české ekonomy, přinejmenším z hlediska publikační činnosti. Ovšem označit jej za ekonoma světového formátu – nebo obecně za dobrého ekonoma – je úplně jiná věc. Jan Švejnar je ve všem, co dělá (ať už vědomě nebo nevědomě), zcela konformní k převažujícímu mínění. Zejména intelektuálních elit, mezi kterými se pohybuje a jejichž uznání hledá. Díky tomuto konformismu je mezi těmito elitami populární a může být i obecně úspěšný. Ale kvůli téže příčině negeneruje žádné zajímavé myšlenky ani úvahy, které by stály za zaznamenání. Pokud jeho texty v 80. letech nepostrádaly určité zajímavosti (byť byly zcela konformní), pak od 90. let je naprostá bezbarvost asi nejlepší termín, jak je charakterizovat.

Úspěšný. Ale ne velký

Z hlediska rozvoje ekonomického myšlení Jana Švejnara (alespoň pokud soudíme podle publikovaných textů) se zaměření na transformaci – tedy na oblast mimo jeho expertní znalosti – podepsalo na podstatně nižší kvalitě jeho textů z 90. let a později. Na druhou stranu mu umožnilo se stát alespoň do určité míry slavným a pomohlo mu získat lepší pozice, než zastával v 80. letech. Právě tato změna je důkazem, že Jan Švejnar mezi ekonomy světového formátu nepatří. Velký ekonom s pronikavými myšlenkami nepotřebuje zásah shůry, aby se dostal na lepší místo.

Reakce Štěpána Jurajdy (7. února 2008):

Štěpán Jurajda: Jan Švejnar aneb Vizitka akademického ekonoma

Prezidentská debata už prosákla i do vědeckých vod. Zasloužil se o to Miroslav Zajíček z Liberálního institutu, když včera napadl práce Jana Švejnara (Jan Švejnar, ekonom světový… ale banální, HN 6. února). Jelikož je to útok nejen osobní, ale i obecný, vedený na moderní výzkum v ekonomii, zaslouží si reakci. Pro úplnost se na začátek sluší připomenout, že pracuji v ústavu, který založil Jan Švejnar.

Testování dělá vědu

Co Miroslavu Zajíčkovi na Švejnarovi vadí? Vyčítá mu, že jeho vědecké závěry byly banální nebo ve shodě s převažujícími názory. Činí závěr, že Jan Švejnar jako vědec dochází uznání díky své konformitě k převažujícímu mínění. Pro pochopení nesmyslnosti takového útoku je důležité si vysvětlit, jak ekonomická věda vlastně funguje. Nejprve obecně. Vědecká práce přece nezačíná nějakým nekonformním postojem, který se pak snaží potvrdit. Skutečná věda, včetně ekonomie, je neideologická. Člověk předem neví jak jeho výzkum dopadne. Stejně tak v každém oboru vědci používají nejvyspělejší modely či techniky své doby. To není konformismus. Články publikované v prestižních časopisech musejí vždy projít až neuvěřitelně pečlivým hodnocením anonymními odbornými oponenty. V každém vědeckém oboru je nesmírně těžké přesvědčit editory prestižních časopisů o kvalitě a důležitosti práce. A originální práce mají přednost i v ekonomii.

Teď na konkrétních příkladech. V 80. letech studoval Jan Švejnar s pomocí teorie her vliv zaměstnanců a odborů na fungování firem a výši mezd nebo fungování společných podniků založených nadnárodními firmami v méně rozvinutých zemích. Tyto své práce pak publikoval v nejprestižnějších časopisech, které naše profese má, včetně časopisů Econometrica a Quarterly Journal of Economics. Byl jedním z prvních vědců, kteří se snažili ověřit možnosti testovat modely teorie her s pomocí dat o chování firem. V těchto letech ostatně došlo v celé ekonomické vědě k obrovskému posunu a větší důraz se začal klást na empirické testy. Zatímco v 70. letech obsahovalo téměř 80 procent nejcitovanějších vědeckých článků v ekonomii pouze (formalizované) teoretické úvahy, o dvě dekády později už bylo 60 procent nejcitovanějších prací založených na práci s daty. Právě empirické testování hypotéz dělá z ekonomie vědu. Ekonomové se pomocí dat ptají na vliv různých hospodářských opatření, ověřují si platnost teorií, které jim pak dovolují navrhovat reformy.

Miroslavu Zajíčkovi ale absurdně vadí, že empirické testy v jednom z článků vedly k závěrům, které byly v souladu s tehdy převažujícími názory. Nenapadá tedy metodu odhadu, použité předpoklady, sběr dat – nevěnuje se odborné debatě. Napadá závěry, protože se mu zdají konformní. Zahoďme tedy fakta (data) a buďme více osobití. Osobitost, ne vědecké důkazy nechť rozhodují?

Hodnoťte podle ovoce

Pracím, které Švejnar věnoval ekonomické transformaci – a tedy především České republice – Zajíček vyčítá banální závěry. Konkrétně jde třeba o studii z American Economic Review, která skutečně v jedné části pouze zmiňuje obecné důvody, jež mohly vést k rozdílné nezaměstnanosti v ČR a SR. Tyto důvody se ale z velké části empiricky přesvědčivě otestovat nedají a článek se tomu ani nevěnuje. Zajíček opomíjí poznamenat, že jádrem této studie jsou ve skutečnosti odhady vlivu podpor v nezaměstnanosti na obvyklou délku jejího trvání. A studie jako první ukazuje, že na začátku transformace nebyly demotivační efekty podpor v nezaměstnanosti důležité. To je její přínos, podle kterého by měla být hodnocena. Naprostá většina Švejnarových prací je empirická. Jde o testy, které vycházejí z ekonomických teorií, ale pracují především s daty o chování skutečných lidí a firem. Zajíček se ošklíbá nad Švejnarovým přínosem k rozvoji „ekonomického myšlení“ – zřejmě sám žije v minulém století ekonomických ideologických úvah. Evidence-based policy (hospodářská politika založená na důkazních materiálech) se ale v posledních desetiletích stala základním kamenem fungování anglosaských ekonomik. Švejnarovy vědecké práce do této praxe zapadají. Na vědeckém poli nejde o konformitu nebo odvahu zastávat neobvyklý názor, jde především o odbornou mravenčí činnost. Tohle někdo bez zkušeností s akademickou vědeckou praxí na mezinárodní úrovni těžko může plně pochopit.

Česká jednička

A který z kandidátů je tedy lepší ekonom? To nelze s pomocí mezinárodně uznávaných měřítek akademické produktivity férově zodpovědět, protože zatímco Klaus působil v posledních skoro dvaceti letech především ve vysoké politice a vědecké práci se nevěnoval, byl Švejnar po tuto dobu především akademickým ekonomem. A celkového hodnocení vědce Jana Švejnara? Jak ukazují mezinárodní publikační a citační žebříčky, je to uznávaný ekonom, který patří do čela oboru ekonomie transformace. Je také zdaleka nejlépe publikujícím akademickým ekonomem, který u nás delší dobou působil.

Autor přednáší na CERGE-EI, společném pracovišti Akademie věd a UK

Odpověď autora na reakci (8. února 2008):

M. Zajíček: Švejnar zajímavý býval. Ale už není

Dovolil bych si ještě zareagovat na článek pana Štěpána Jurajdy (Jan Švejnar aneb Vizitka akademického ekonoma, HN 7. února), který polemizuje s mým textem „Jan Švejnar, ekonom světový… ale banální“ (HN 6. února).

Pan Jurajda použil velmi normativní přístup k tomu, jak ekonomická věda funguje. Ekonom má ale vždy teoretickou představu o tématu svého výzkumu, stejně jako o možných výsledcích (a pak mohou nebo nemusí být empirickým testováním potvrzeny); kdyby ji neměl, pak by mu chyběl důvod, proč daný výzkum provádět. Tento rozpor v názorech na to, jak věda funguje, je rozporem mezi pozicemi popperovskými a kuhnovským (v ekonomii je rozporem mezi Friedmanem a Coasem v metodologii). Zjevně každý stojíme na opačných stranách barikády.

V svém článku jsem Jana Švejnara nekritizoval za to, že používá ekonometrii nebo že provádí empirické testování a moderní ekonomii. Jen jsem napsal, že výběr témat a problémů, jež řeší, i testované teorie, a tím i závěry – jsou nezajímavé až nudné. Po přečtení článků pana Švejnara je velmi obtížné vysvětlit, kam se ekonomická věda tímto výzkumem posunula. Stejně tak v jeho textech převážně chybí rozsáhlejší diskuse nad významem dosažených výsledků. Práce, které pan Švejnar napsal na počátku 80. let, nepostrádají určité zajímavosti, ale kvalita jeho prací klesá s tím, jak se pan Švejnar přeorientoval na oblast transformujících se ekonomik. Pan Jurajda nezpochybnil rozpory, na které jsem poukázal, ani to, že doporučení a analýzy transformačních problémů jsou plytké.

Ani větou jsem nezmínil o srovnávání pánů Klause a Švejnara. Oba prožili natolik rozdílný život, že měřit je jedním kritériem znamená zvýhodnit jednoho z nich už výběrem kritéria. A dovětek: už několik let nepůsobím v Liberálním institutu, jak píše pan Jurajda.

 

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply