Každý přece pamatuje na přijetí eura v Německu, byl jeho argument, kdy Němci během pár málo dní od začátku roku 2002 překřtili svou novou měnu na teuro. Musel jsem uznat, že si na to také pamatuji, ale na druhou stranu ve mně hlodal červík. Argument, že obchodníci využijí nástupu nové měny k zformování jakéhosi kartelu a plošnému zvýšení cen, se mi nezdál příliš pravděpodobný. Proč by to probůh všichni udělali? Jak by takový kartel dokázal udržet stabilitu byť jen několik dní? Pokud byli všichni naštvaní, že se ceny zvýšily - a to skutečně byli -, pak by přeci měl každý obchodník obrovskou motivaci ceny snížit a přetáhnout k sobě klientelu své konkurence. A jak všichni ze zkušenosti víme, člověk má tendenci využívat dlouhodobě služeb jednoho obchodníka, když už se k němu jednou naučil chodit. Porušení kartelu a snížení cen by zkrátka mělo být nejlepší možnou strategií.
Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se z červíka stával červ, až dorostl rozměrů písečného červa Shai-Hulud z Herbertovy Duny. Nakonec jsem to nevydržel a jal se na internetu vyhledávat informace k vývoji cen v Německu během přechodu z marky na euro. Co jsem zjistil? Ačkoliv veřejnost hlasitě nadávala na zvýšení cen (přičemž vynalezla slovo teuro) a tehdejší ministr financí Hans Eichel v květnu 2002 přiznal, že začátek používání eura vedl k většímu cenovému růstu, než vláda předpokládala, s čímž tehdy souhlasila německá Bundesbank i Statistický úřad, tak se zpětně ukázalo, že žádné signifikantní zvýšení cen v důsledku zavedení eura nebylo.
Už v červenci roku 2002 upozorňoval Hans-Werner Sinn, že meziroční květnová inflace v Německu dosáhla pouhých 1,1 %, což bylo nejméně od roku 1999. Stejně tak studie vydaná německým Statistickým úřadem (tisková zpráva) v prosinci 2002, která sledovala vývoj cen 35 skupin produktů do října 2002, ukázala, že vliv veškerých cenových změn spojených se zavedením eura na ony sledované produkty mezi říjnem 2001 a říjnem 2002 leží mezi -1,6 a +2,7 procentními body. Tedy prakticky na nule. V roce 2004 Statistický úřad změřil, že zatímco v průběhu posledních dvou a půl let placení markou byla inflace v průměru ve výši 4,3 %, za dva a půl roku používání eura dosáhla pouhých 3,3 %. Všeobecné přesvědčení, že euro vedlo k růstu cen, tedy jednoznačně nenachází oporu v datech.
Kde se tedy toto přesvědčení vzalo? Lidé si přeci jen tak nevymyslí, že je dráž. Zpětně jsme však schopni identifikovat minimálně dva původce této fámy. V podstatě by se dalo říct, že je jen jednoho – lidský mozek. Ten se totiž velice často a velice rád dopouští několika logických chyb. První z nich je zevšeobecnění. Výše zmíněná studie z roku 2002 poukazuje na případy, kdy byly „hezké“ ceny – kterým my Češi říkáme baťovské – v markách převedeny na jiné „hezké“ ceny v eurech. Tak například změna ceny z DM 1,99 (€ 1,02) na € 1,09 (DM 2,13) znamenala razantní zvýšení ceny. Naopak pokud obchodník stejnou cenu převedl na € 0,99 (DM 1,94), pak si toho sotva někdo všiml. A vzpomenete si spíše na pár vyšších cen nebo na celou řadu stejných či malinko nižších cen, když vás někdo zastaví s dotazníkem v ruce na ulici? Odpověď snad netřeba.
Druhou oblíbenou chybou mozku je přístup poté, tedy proto. Na počátku roku 2002 došlo, údajně v důsledku vlivů počasí, k zvýšení ceny potravin, zejména ovoce a zeleniny. Studie Statistického úřadu uvádí, že tyto ceny se velmi rychle vrátily zpět. V listopadu 2002 byla cena potravin v meziročním srovnání o 0,8 % nižší, cena ovoce o 2,6 % níž a cena zeleniny dokonce o 5,1 % pod úrovní předchozího roku. Meziroční inflace v lednu 2002, očištěna o daňové změny a zvýšení ceny ovoce a zeleniny, dosáhla prý pouze 1,6 %. Pro zajímavost přehled meziroční inflace ze studie Statistického úřadu z prosince 2002:
Je zajímavé, že veřejnost (i ta odborná) je stále v zajetí celé řady ekonomických mýtů. Příběh teura je jen jedním z nich. Připomeňme například vznik antimonopolních zákonů a velké antimonopolní kauzy ve Spojených státech. Třeba o případu Standard Oil Company of New Jersey v. United States se traduje celá řada polopravd a lží – společnost měla snižovat produkci a zvyšovat ceny. Dominick Armentano v knize Proč odstranit protimonopolní zákonodárství ale ukazuje, že přesný opak je pravdou. Mimochodem, celá kniha je zdarma ke stažení ze stránek Liberálního institutu.
Dalším příkladem může být firma Microsoft – Stan Liebowitz a Stephen Margolis ve své knize Winners, Losers & Microsoft například ukazují, jak v těch oblastech software, v nichž začal Microsoft konkurovat nějakým svým produktem, docházelo k dříve nevídanému poklesu cen. Daleko většímu než v oblastech, kde Microsoft svůj produkt neměl. Před nástupem Excelu měl přibližně 70% podíl na trhu tabulkových procesorů program Lotus 1-2-3. Během necelých 10 let se jeho podíl propadl na necelých 30 % a ve vedení ho vystřídal právě Excel. Průměrná cena (přepočítaná s ohledem na upgrady, celé kancelářské balíky a OEM produkty) klesla z $300 za Lotus v roce 88 na něco málo přes $50 za Excel v roce 97. Stejně tak v oblasti textových editorů začínal MS Word na $250 v roce 88, přičemž do roku 97 se v důsledku konkurence jeho cena snížila na takřka $50.
Zajímalo by mě, jestli mýty přežívají proto, že lidé skutečná fakta neznají, nebo v důsledku toho, že je mýtus a předsudek silnější než fakta. Doufejme, že je to ten první důvod a pokusme se mýty vymýtit. Aspoň některé z nich.
