Evropská energetická politika je z větší části směska projektů, které jsou zaprvé drahé a za druhé směřují k cíli, který je nesmyslný. Zkusme si udělat malou hitparádu největších pitomostí, které z této politiky vzešly.
Na první místo lze bez váhání umístit tzv. Roadmap neboli „Plán přechodu na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050“. Jde o plán snížení emisí CO2 o 80 procent v roce 2050. V hrubém nástinu z března 2011 fakticky znamená nikoliv změnu některých evropských politik, ale změnu fungování ekonomiky jako celku včetně životního stylu lidí. Celá idea stojící za Roadmap vede k vytvoření nové evropského „ekočlověka“. Skoro jako by to něco připomínalo… Jak dopadly sny o vytvoření nového člověka z 50. a 60. let víme.
Součástí tohoto top nesmyslu je už první krok – návrh na přechod k dosažení vyššího redukčního cíle emisí CO2 k roku 2020. Návrh je vyvolán zejména dopady silné hospodářské recese v EU na systém obchodování s emisními povolenkami, tedy na pokles cen emisí CO2 v důsledku snížení hospodářské aktivity. Evropské komisi najednou vadí, že systém funguje správně – tedy když není po emisních povolenkách poptávka, jejich cena klesá. Fakticky jde o změnu posunutí střednědobého cíle hospodářské politiky v důsledku krátkodobého cyklického vývoje ekonomiky.
Bude-li tento cíl prosazen, zvýší se náklady na elektřinu pro podniky a domácnosti v době, kdy jsou – při hospodářské recesi, stagnaci či nízkému růstu – ve velmi špatné ekonomické kondici. Celé opatření je procyklické, tedy působí proti stabilizaci a oživení ekonomiky. Při odložení spotřeby a investic v důsledku hospodářského poklesu naopak petrifikuje stávající strukturu ekonomiky, což je ostatně proti smyslu všech politik tzv. ochrany klimatu a i proti smyslu Roadmap.
Nesmyslem číslo dvě jsou dotace obnovitelným zdrojům energie a biopaliv. Velikost dotací je ohromující. Byť celkově je zatím nikdo nespočítal, bude se jednat o desítky procent HDP – jen v ČR dosahuje současná hodnota stávajících závazků zhruba pětinu HDP – a bude hůř. Obdobně jsou na tom i jiné země. Přitom podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny sice roste, ale vzhledem k investicím nikoliv závratným tempem. V důsledku jejich podpory rostou náklady na elektřinu pro konečného spotřebitele na desítky let dopředu, ztěžuje se možnost řízení sítí a zejména jsou podporovány technologie, které nemá smysl podporovat – jestliže ani po dvaceti letech podpor nejsou schopny se na trhu prosadit samy, pak proč na ně vyhazovat peníze.
Environmentální efekt je naopak sporný – podpora obnovitelných zdrojů je nejdražším způsobem, jak snížit emise CO2. To je logické, neboť pokud by při existenci systému obchodování s emisními povolenkami bylo levnější stavět obnovitelné zdroje, než provádět jiná opatření, pak by tyto zdroje podporu nepotřebovaly. V důsledku existence systému obchodování s povolenkami se však obnovitelné zdroje nestaví – tedy jsou z hlediska snížení emisí dražší než jiné alternativy.
Číslem tři je plynovod Nabucco. V červenci 2009 při slavnostní ceremonii v Ankaře vše vypadalo růžově. Dnes je projekt řekněme neživý, ale de facto mrtvý. Oproti Roadmap jsou jeho náklady mizivé už proto, že nakonec nebude realizován, ale v hitparádě je díky tomu, že se v něm projevuje snad vše negativní, co lze na evropské energetické politice najít. Zaprvé řeší neexistující problém tzv. energetické závislosti na Rusku. Je-li někdo na někom závislý, pak Rusko na evropských penězích. Přes dvě třetiny ruského rozpočtu závisí na exportu ropy a zemního plynu – hlavně do Evropy. Evropa se bez ruského plynu i ropy nakonec obejde – přechodné období by nebylo snadné ani bez nákladů, ale trh vykazuje obrovskou schopnost se přizpůsobit. Naopak Rusko by se bez evropských peněz sesypalo jako domeček z karet. Za druhé, těžko si představit komplikovanější cestu plynu do Evropy než přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do Rakouska. Možná ještě přes Kosovo… Za třetí, typicky evropským stylem rostou předpokládané náklady. Jestliže před třemi lety neměly překročit 8 miliard eur, pak dnes to již má být necelých 11 miliard – a to se ještě ani nekoplo. A za čtvrté, projekt vlastně nemá začátek. Plynovod má začínat ve východotureckém Erzurumu, ale tam žádný plyn není. Do Erzurumu se musí přivést a existují jen čtyři možnosti – Ázerbájdžán, Turkmenistán, Írán a severní Irák. Ani jeden ze zdrojů zatím závazně nepotvrdil, že opravdu chce využívat plánovaný plynovod. I společnost BP, který provozuje ázerbájdžánské pole Šáh Deniz, což je nejvhodnější zdroj pro Nabucco, zatím spíše podporuje svůj South East Europe Pipeline. A navíc je poněkud ironické jistit rizikové dodávky z Ruska právě z výše zmíněných zemí, jejichž riziko je ještě větší…
Projekt DESERTEC-EUMENA si zasloužil čtvrté místo svojí snovostí. Zde je nutné říci, že nejde o projekt přímo podporovaný ze strany EU, je však podporovaný v rámci středomořského partnerství a má ambici se stát základem budoucí evropské tzv. supersítě. Cílem je výstavba solárních elektráren na Sahaře a větrných elektráren na atlantickém pobřeží s tím, že elektřina z nich bude přenášena vysokokapacitními sítěmi na bázi stejnosměrného proudu do spotřebních center v Evropě. Případně jsou do celého systému zasazeny i norské vodní elektrárny jako teoretické akumulátory elektřiny, islandské zdroje geotermální energie nebo solární elektrárny v arabských pouštích. A pak se všichni probudí do reality. Jde o projekt hodný Julese Vernea. Ale jeho ekonomická nákladnost, technická obludnost, případné politické komplikace a citlivost na atmosférické jevy jej činí nemožným. Alespoň v současné době.
Posledním nesmyslem je vlastně ne-projekt. Tedy něco, co není, ačkoliv by být mělo a mohlo. Tím je neexistující těžba břidlicových plynů. Jejich zásoby jsou v Evropě srovnatelné s USA, snad dokonce větší. A je-li cílem Evropy bezpečná, robustní a levná energetika s omezeným dopadem na životní prostředí a sníženými emisemi CO2, tak neexistuje lepší odpověď než břidlicové plyny. Díky břidlicím se v USA již nyní produkuje v mnoha měsících v roce více zemního plynu, než jsou američtí konzumenti vůbec schopni spotřebovat. Jeho ceny v posledních letech prudce poklesy a dnes jsou oproti Evropě asi třetinové. Právě břidlicový plyn de facto ukončil debatu o renesanci jaderné energetiky. Tak levný plyn v ohromném množstvím snižuje perspektivy jaderné energetiky k nule. A bez dotací a podpor jsou nulové i perspektivy obnovitelných zdrojů. Navíc přináší břidlicový plyn i renesanci amerického průmyslu. Typickým případem je společnost Dow Chemicals. Ta plánovala výstavbu petrochemických závodů na Blízkém východě, ovšem nyní je staví opět v USA – právě kvůli levné vstupní surovině, plynu z břidlic. Levný plyn znamená pro americké výrobce podstatnou konkurenční výhodu oproti zbytku světa závislému na ropných derivátech. Ještě větší změny čeká energetika. V současnosti je produkce elektřiny v USA dvakrát levnější ze zemního plynu než z uhlí – hovoříme-li o nových elektrárnách. Jenže v dubnu 2015 začnou platit pro elektrárny v USA nové emisní limity zejména s ohledem na obsah rtuti. Pak bude nutné odstavit přes 250 uhelných elektráren, které byly postaveny v 50. letech a dříve. A jasným substitutem jsou elektrárny na zemní plyn, což bude znamenat změnu u zhruba třetiny uhelných elektráren.
Je tedy pravděpodobné, že Amerika do roku 2020 dosáhne přesně ty cíle, které stanovila Evropská komise pro rok 2020 Evropské unii – ale tržně, mnohem levněji a zejména s návratem průmyslové produkce zpět do USA. Tedy přesně s opačným výsledkem, než jaký slibují výsledky regulačních plánů EU.
