Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

TOP 5 největších zelených nesmyslů

0

Snad všechny vlády na světě včetně americké nebo čínské a samozřejmě včetně té české již spustily nějaké projekty či schémata podpory boje proti tzv. klimatickým změnám. Na tomto místě však nebudeme hodnotit, zda globální oteplování existuje nebo ne, či zda se proti němu máme bránit. Podíváme se pouze na to, které politiky oficiálně zdůvodňované (alespoň z větší části) právě bojem proti klimatickým změnám, jsou z tohoto konkrétního hlediska nejhorší – tedy stojí nejvíce peněz, které je nutné vynaložit na snížení jedné tuny emisí CO2. A abychom se neutopili v rozsahu problému, pak tento pohled bude omezen pouze na Českou republiku.

 

TOP 1: Fotovoltaika

Zcela jednoznačně se na prvním místě umisťuje podpora výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren. Jedná se jak o nejdražší způsob snížení emisí CO2, tak i o ten s největším rozsahem a dosahem pro ekonomiku. Podle současných prognóz vývoje instalovaného výkonu lze očekávat, že hranice 2000 MW bude překročena nejpozději v následujícím roce. Pokud by průměrná výkupní cena elektřiny byla 12 Kč/kWh, pak celkové roční náklady na výkup při normální svítivosti a výrobě elektřiny v těchto zdrojích 2 TWh/rok budou činit 24 mld. korun. Pokud by výroba ve fotovoltaických elektrárnách nahradila pouze elektřinu z těch uhelných (a to není nutně ten správný předpoklad), pak produkce 2 TWh znamená úsporu v průměru 2 milionu tun hnědého uhlí za rok. Neboli znamená zhruba úsporu 3,4 milionu tun oxidu uhličitého ročně. V přepočtu tak úspora jedné tuny CO2 při téhle politice vychází na zhruba 7 tisíc korun – každý rok. Tato politika je však dramatická nejenom z důvodů své nákladovosti, ale i dlouhodobosti. Povinné výkupy budou muset být podle zákona prováděny po následujících dvacet let a cena za výkup musí růst spolu s růstem indexu cen průmyslových výrobců. Tato politika navíc zvýší ceny elektřiny pro všechny spotřebitele o cca 40 haléřů na kWh – tedy zhruba o třetinu tržní ceny silové elektřiny. Pokud bychom vše shrnuli, pak se jedná o politiku, která zvyšuje ceny elektřiny pro spotřebitele, působí dvacet let a ve svém souhrnu bude stát stovky miliard korun a navíc je prakticky nejdražším způsobem, jak dosáhnout deklarovaného cíle (tedy snížení emisí CO2). A to do nákladů vyvolaných výkupem elektřiny ze slunečních elektráren nezapočítáváme zvýšené náklady na zajištění stability přenosové soustavy – tj. na tzv. podpůrné služby.

 

TOP 2: Zateplování<?xml:namespace prefix = o ns = „urn:schemas-microsoft-com:office:office“ />

Na druhém místě se v těsném závěsu umístila podpora zateplování domů z veřejných prostředků. Na rozdíl od fotovoltaických elektráren a povinného výkupu jejich produkce však nelze uvést jednoznačná čísla. Záleží na typu domu, jeho stáří a stavu, na způsobu vytápění a na způsobu provedení zateplovacích opatření. Ale pokud bychom jako vzorový dům použili panelák z 80. let vytápěný z plynové kotelny, u kterého bude provedeno zateplení střechy, fasády a výměna oken a dveří a to tak, že budou splněny požadované hodnoty používané technické normy stanovující požadavky na tepelnou ochranu budov, pak zjistíme, že přibližné náklady na úsporu 1 tuny emisí CO2 ročně stojí zhruba 150 tis. Kč. Pokud by se někomu tyto hodnoty zdály přespříliš vysoké, pak jako důkaz, že se jedná o data velmi reálná může posloužit i hodnotící tabulka Státního fondu životního prostředí používaná při hodnocení žádostí o evropské dotace. Maximální bodovou hodnotu získá projekt, který prokáže, že náklady na snížení jedné tuny CO2 za rok budou nižší než 70 tisíc korun. Průměrné bodové ohodnocení získá projekt s náklady 220 tisíc. korun a pouze ty projekty, které jsou dražší než 370 tisíc korun nezískají body žádné. Důvod umístění na druhém místě je v tom, že na rozdíl od zmíněného výkupu elektřiny má zateplení domů i další nezanedbatelné a pozitivní efekty. Koneckonců je dobré mít opravené domy a množství zateplovacích akcí a výměn oken nebo dveří by bylo provedeno z provozních důvodů bez ohledu na politiku boje proti klimatickým změnám. Druhým důvodem je rozsah těchto podpor. Na rozdíl od výkupu „elektřiny ze slunce“ se jedná „jen“ o desítky miliard korun jak z dnes již skomírajících národních programů úspor (v minulosti se jednalo o stamiliony ročně), nebo z evropských dotačních titulů (jedná se o miliardy za rok) či zejména z programu „Zelená úsporám“ (zatím není jasná celková suma, ale bude se pohybovat mezi 16 až 25 miliardami do roku <?xml:namespace prefix = st1 ns = „urn:schemas-microsoft-com:office:smarttags“ />2012. A ještě jedna výhoda pro zateplení oproti výkupu – jedná se o náklady na tunu CO2 za rok. Samozřejmě délka časového horizontu pro rekonstrukci domů se pohybuje v řádech 15 až 20 let. Z tohoto pohledu pak náklad na snížení tuny CO2 činí v námi uvažovaném případě za celou dobu životnosti investice cca 7,5 tis. korun za tunu CO2. Druhé místo je tak zcela oprávněné.

 

TOP 3: Větrné elektrárny

Třetí místo už poměrně se značným odstupem získává podpora výkupu elektřiny vyrobené z větrných elektráren. Větrné elektrárny získaly svoji pozici na bedně zejména ze tří důvodů. Zaprvé se jedná o povinný výkup s cenou asi dvaapůlkrát vyšší než je cena tržní. Pokud tedy výroba elektřiny ve větrných elektrárnách nahradí výrobu ve zdrojích na hnědé uhlí, pak náklady na úsporu jedné tuny CO2 činí zhruba 1500 korun na tunu. Ovšem k tomu je zapotřebí připočítat náklady vyvolané dodatečnou poptávkou po podpůrných zdrojích, které dosahují při současných hodnotách instalovaného výkonu v české soustavě (cca 180 MW) desítek miliónů korun ročně. Na rozdíl od fotovoltaických zdrojů, které v noci nevyrábí, takže alespoň v této době soustavu neovlivňují, mohou fluktuace způsobené větrnými zdroji vyvolávat problémy po celých 24 hodin, přičemž v noci je soustava obecně vzhledem k útlumu výroby o něco zranitelnější. Ovšem hlavním důvodem, proč větrné elektrárny jsou tak vysoko v hodnocení je vývoj v blízkém pohraničí – zejména v Německu, kde instalovaný výkon ve větrných zdrojích již překročil 25 tisíc MW, což je zhruba 25 Temelínských bloků. Tyto neregulované zdroje dnes vyvolávají problémy již v celé evropské přenosové síti, neboť v případě větrného počasí ovlivňují toky elektřiny z těchto zdrojů toky v soustavách od Francie po Balkán. Tato „větrná“ elektřina vyvolává ve všech ovlivněných soustavách náklady, které ovšem majitelé a provozovatelé větrných zdrojů nikomu nekompenzují. A situace se ještě zhorší poté, co se plně zmaterializuje začínající boom větrných elektráren v Polsku (kde prozatím jsou“pouhé“ stovky megawatt) a Rumunsku. K tomu, aby větrné elektrárny destabilizovaly polskou a rumunskou soustavu, stačí vzhledem k jejich křehkosti a technické slabosti několik málo tisíc megawatt instalovaného výkonu. Pokud současné trendy vydrží, pak náhlé poryvy větru v severním Německu a Polsku za pár let „sfouknou“ světla po velké části Evropy. Pak asi opravdu nějaké emise CO2 ušetříme.

 

TOP 4: CCS

Čtvrtým projektem v pořadí jsou zřejmě projekty na zachycování a skladování CO2 známé pod zkratkou CCS (Carbon Capture a Storage). Obecně vzato technologie CCS znamená zachycování CO2 vyprodukovaného při spalování fosilních paliv v klasických elektrárnách a jeho ukládání do porézních geologických struktur pod zemským povrchem. Hlavním problémem technologie CCS jsou však riziko a náklady. Nikdo netuší, zda vůbec bude fungovat, tj. zda vtlačený CO2 v zemi opravdu zůstane (to se jeví při vhodném výběru lokalit a technologií jako relativně malé). Ale v každém případě platí, že pokud ano, pak bude celá technologie neuvěřitelně nákladná. Problém není v zachycování CO2. Je sice nákladné, ale funguje. Stejně jako stlačení CO2 – je nákladné, ale technologicky možné. Problémem je uložení CO2 – myšleno permanentní (neboli sekvestrace). Aby skutečně bylo permanentní, pak je nutné, aby byla splněna řada poměrně náročných podmínek jako např. hloubka uložení nejméně 1 km; geologická struktura, do které bude CO2 vtláčen, musí být dostatečně porézní, aby to vůbec bylo možné; geologická struktura, která překrývá porézní horninu, do které je CO2 vtláčen, musí být naopak neporézní a nepropustná, aby fungovala jako „zátka“. V současnosti jsou v provozu pouze čtyři úspěšné projekty typu CCS a  ani jeden z nich není realizován v některé zemi EU a zároveň ani jeden z nich není nijak přímo spojen s výrobou elektřiny. A opět typicky – jedná se o poměrně staré projekty a nemají žádné následovníky. A navíc si musíme uvědomit rozsah problému. Každý ze zmíněných existujících projektů dokáže ročně deponovat do země max. jeden a půl milión tun CO2. Tedy cca jedno procento emisí ČR za rok. pokud bychom uvažovali větší země, pak by se jednalo o ještě děsivější čísla. Ale jen v případě třeba ČEZu by to znamenalo mít cca 35 obdobných zařízení a není vůbec jisté, zda by je bylo možné vůbec v ČR vybudovat, nehledíc na to, že by měly být nejlépe přímo u provozovaných elektráren, neboť případný transport CO2 by byl nejenom velkým problémem, ale byl by také zcela absurdní – proč by měl někdo nákladně transportovat plyn, který je vlastně zcela neškodný. Stejně tak si málokdo uvědomuje, že díky zachycování a stlačování CO2 by bylo nutné spálit v případě ČR zhruba o čtvrtinu více uhlí kvůli energetické náročnosti celého procesu… V celosvětovém měřítku to snad ani není možné si představit. Důvodem pro čtvrté místo je to, že na rozdíl od předchozích politik se podpora těchto projektů netýká přímo ČR, neboť jediný projekt tohoto typu, o kterém uvažoval ČEZ v ČR, byl efektivně zastaven tím, že nezískal finanční podporu ze strany Evropské komise. Nebezpečí tak je spíše latentní.

 

TOP 5: Spoluspalování biomasy

Poslední politikou z TOP 5 je výkup elektřiny vyrobené spoluspalováním biomasy v klasických elektrárnách. Důvod umístění není ani tak v rozsahu problému či velikosti nákladů, jako spíš v subtilnosti jeho působení. Díky tomuto výkupu byly zdroje biomasy (z největší části dřevní štěpka) přesměrovány do velkých elektráren a tepláren, což vyvolalo dramatický růst cen pro tři skupiny subjektů, které biomasu ve své výrobě využívaly – malé teplárny (často postavené za veřejné prostředky nebo z velké části podporované dotacemi), výrobce dřevotřísky a výrobků z ní a v neposlední řadě také výrobce cihel. Náklady na biomasu od počátku podpory výkupu v roce 2002 do roku 2008 (tedy do doby před začátkem krize) vzrostly na dvojnásobek, což samozřejmě vyvolalo celou sérii řetězových reakcí na zmíněných trzích s dopadem na množství biomasy spálené v malých teplárnách či využité pro výrobu jiných produktů. Vypočítat dopady a celkové náklady opatření je tak velmi obtížné. Ale jako ukázka nepřímých a nezamýšlených vlivů podpůrných opatření je právě spoluspalování biomasy dokonalé.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply