Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Trh zdraví neškodí

0

 

České zdravotnictví je v posledních týdnech na předních stránkách novin jako doma. S příchodem nového ministra se otřásly zavedené pořádky a všichni slibují, že pacientům se blýská na lepší časy. Je tomu ale opravdu tak? Kdo včera, byť jen na půl ucha, zaslechl diskusi na ČRo1-Radiožurnálu o jednom z nových opatření Ministerstva zdravotnictví, musel se opět chytat za hlavu. Řeč byla o snížení marží lékáren.

Návrh ministra Ratha snižuje obchodní marži lékáren o 3 %. Tvrdí, že dnes si lékárny z léku za 100 korun nechávají 32 korun. Snížení na 29 korun tak prý lékárny ani nepocítí. A podle odhadů Ministerstva zdravotnictví, v rozhlasové diskusi prezentovaných Karlem Němečkem, Rathem jmenovaným předsedou Kategorizační komise a ředitelem odboru léčiv VZP, se tak zdravotním pojišťovnám uleví o přibližně 800 tisíc korun. Jeho spoludiskutující, Jan Horáček, člen představenstva České lékárnické komory mu kontroval. Pro lékárny nejde o pouhá tři procenta, ale dojde u nich ke „snížení hrubého výnosu přibližně o 11 až 13 %“. Navíc již jde o třetí snížení v řadě.

Celá situace kolem lékáren tak nápadně připomíná třeba případ regulovaného nájemného. Státu (resp. státem ovládané VZP) se nechce platit za léky, proto nařídí lékárnám nižší ceny. Stejně jako se státu nechce platit za sociální příspěvky chudým nájemníkům, a tak péči o ně hází prostřednictvím regulace na krk majitelům domů. A mne si ruce, jak ušetří na úkor zlých kapitalistů – v tomto případě vlastníků a provozovatelů lékáren. Slovy ministra Ratha v dnešním Právu: „S parazity se snažím zatočit.“ I když jedním dechem dodal, že těmito parazity „nemyslí lékárníky“, ihned si protiřečil a označil je za jednu z „černých děr“, kudy ze „zdravotnictví zbytečně utíkají“ peníze. Marže lékáren jsou podle pana ministra totiž „zbytečně vysoké“ a lékáren je příliš mnoho.

Ano, počet lékáren sice i přes snižování marží roste, jak uvádí časopis Ekonom. Roste ovšem především počet lékáren ve větších městech. Ty na venkově si příliš vyskakovat nemohou. A lze tedy očekávat, že se jejich pozice po tomto plošném snížení ještě zhorší. K újmě obyvatel venkova.

Ale když je to zrovna potřeba, i úředník se dovolává fungování trhu. Ještě jednou Karel Němeček (odpověď na otázku moderátora, zda je podle jeho názoru marže lékáren u nás příliš vysoká či nízká): „Toto je velmi těžko vyjasnit a jelikož v těchto dnech jsme slavili výročí přechodu k tržnímu hospodářství, myslím, že to bylo včera nebo kdy, tedy těch 15 let, tak je potřeba si uvědomit, že tedy lékárny i když jsou zdravotnické zařízení tedy, tak jedou plně v tržním hospodářství.” Že české zdravotnictví nemá s trhem vůbec, ale opravdu vůbec nic společného a ze všech známých společenských systémů se nejvíce podobá socialismu, panu Němečkovi (a nejen jemu) poněkud uniklo.

Lékárny totiž nejsou regulovány státem jen pokud jde o jejich vznik (jak se mylně domnívá pan Němeček) ale i ve všech dalších směrech svého fungování – nemohou prodávat to, co chtějí, ale jen to, co schválí Státní ústav pro kontrolu léčiv. Nemohou prodávat za kolik chtějí, protože ceny léků stanovuje Ministerstvo zdravotnictví. Podobně je regulován i jejich provoz – jejich zaměstnanci musí mít státem stanovenou kvalifikaci a lékárna musí mít například i státem schválený počítačový systém. Lékárníci nemohou ani kalkulovat do budoucna. Stačí totiž, když se ministrovi zdají jejich marže „zbytečně vysoké“ a ihned je na stole nařízení, které je snižuje na přiměřenou úroveň. Kdo by chtěl v takovém prostředí podnikat?

Abychom si však lékárníky zbytečně neidealizovali. Když jde do tuhého, i oni rádi využijí ochranných křídel regulujícího ministerstva. Vzpomeňme jen na jejich spor s maloobchodními řetězci, které chtěli otevřít lékárny ve svých drogeriích. Tehdy se lékárníci zastávali ještě tužší regulace svého oboru, jen aby se zbavili nežádoucí konkurence. Opět (jak je u nás zvykem) v zájmu spotřebitele-pacienta. Nikdo netvrdí, že lékárny nejsou zájmovou skupinou. Spolu s politiky, ministerskými úředníky, lékaři, provozovateli nemocnic, odborovými svazy ve zdravotnictví, distributory léčiv, farmaceutickými firmami i samozvanými sdruženími pacientů se střídavě regulace dovolávají a brání. A ministerstvo se jednou přihne tu na jednu stranu, tu na druhou, podle toho, kdo zrovna sedí na ministerském křesle či prostě jak se zrovna to ráno jeho úředníci vyspali.

Řešením tak nejsou další a další direktivní zásahy státu, které jen zvyšují chaos v celém zdravotnictví. Jediným řešením je zahájení privatizace zdravotnictví. Čím déle se bude odkládat, tím více nás to všechny bude stát (a to nejen z hlediska peněz). Je-li totiž něco zadarmo, lidé toho pochopitelně budou užívat příliš mnoho (viz rozhovor s Eugenií Chromou, předsedkyní Okresní komory České lékárnické komory v Chebu ve včerejším Právu, která uvedla o zvyku českých pacientů vracet nevyužívané prošlé léky – „Jen za naši jednu chebskou lékárnu to dělá více než sto kilogramů ročně a to jsou pouze léky, kterých se pacienti nezbaví jinak. Vracejí dokonce i prošlý inzulín, tak asi někde bude chyba.“). Začít můžeme například tím, že se budeme inspirovat sousedním Slovenskem a zavedeme zanedbatelný poplatek za vydání receptu.

Dalším krokem by měla být skutečná privatizace zdravotního pojištění – byť jsou dnes některé zdravotní pojišťovny soukromé, čekat od nich vzájemné soutěžení v prostředí tuhé státní regulace a přerozdělování opravdu nelze. Tak často skloňované sociální ohledy nejsou s těmito opatřeními v rozporu. Česká republika má poměrně rozvinutý systém státních sociálních dávek – pokud je někdo opravdu sociálně potřebný, není důvod, proč by mu zbytek společnosti na nákladnou léčbu nepřispěl. Diskusi poté můžeme vést o hranici „sociální potřebnosti“ a o tom, zda je vhodnější poskytovat podporu prostřednictvím státu, či se i v tomto spolehnout na soukromý sektor (a například dobročinnost soukromých nadací či nemocnic samotných, která uspokojivě funguje například ve Spojených státech). Není však třeba kvůli této menšině znárodňovat celý sektor. Trh totiž zdraví neškodí, jen ministerští soudruzi se o tom ještě nedozvěděli. Ke škodě nás všech, skutečných i potenciálních pacientů.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply