Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Trhu nelze poroučet

0

Mainstreamová ekonomie považuje mnoho témat za vyřešená, krize však některá znovu otevírá. A je to tak správné. Ve všech pádech se nyní skloňuje slovo „deflace“ označující meziroční pokles absolutní cenové hladiny. Většina ekonomů i laiků by zřejmě odkývala tvrzení, že deflace je jev negativní a je třeba mu předejít. Pravdivost jakéhokoli tvrzení však naštěstí není prověřována většinovým hlasováním, ale teorií i praxí. Debaty nyní přiživují nové údaje o vývoji spotřebitelských cen, jež např. v zemích eurozóny stagnují či již klesají.

Zastánci i oponenti nekonečné inflace by se měli argumenty protistrany seriózně zabývat. Tedy, proč ne deflace. Při poklesu cen reálně rostou dluhy i úrokové sazby, klesají tržby výrobců, podniky krachují, roste nezaměstnanost a vzniká sociální pnutí. Pravdou je, že při poklesu cen dluhy reálně rostou, což při současném rozsahu úvěrové zátěže subjektů nelze brát na lehkou váhu. Objem dluhů v ekonomice však není dán exogenně, má své příčiny, které ekonomie dokáže vysvětlit. Poptávka po úvěrech přirozeně roste s klesající úrokovou sazbou na nové úvěry, i s optimistickým výhledem podnikatelů a spotřebitelů. Jenže poptávka po úvěrech má i další zdroj, který nelze opomenout, a to inflaci samotnou.

Stálý přísun nových peněz do ekonomiky znamená stálý přísun tržeb. Dočasně nadhodnocené zisky živí optimismus podnikatelů, vytvářejí představu trvalého růstu, což vede k sílící investiční činnosti. Podobně o svých důchodech přemýšlí i spotřebitelé a také ochotně vstupují do dlužnických vztahů. Vedle očekávání jsou důležité i motivace. K zadlužování motivuje samotné inflační prostředí, čím dříve se totiž zadlužím a získané prostředky utratím, tím více vydělám, a to ze dvou důvodů. Nakoupil jsem za nižší ceny, ještě před jejich růstovým přizpůsobením nové zásobě peněz, a zároveň inflace v budoucnu část dluhu umoří. Růst cen tím pohání sám sebe, neboť motivuje k zadlužování a tím opět k růstu cen.

Výsledkem inflačního prostředí je přeúvěrovanost ekonomik vystavených silným finančním i reálným otřesům v momentě, kdy emise zpomaluje, kdy iluze vysokých reálných zisků a důchodů končí, kdy je poptávka po spotřebních a investičních statcích oslabena. A následuje deflační náprava cen. Co z toho plyne? Připuštěním deflace jako běžného a zdravého ekonomického procesu se tedy dlouhodobě vypořádáme i s jevem přeúvěrovanosti ekonomik, kterého se nyní tolik obáváme a jenž má dokazovat škodlivost deflace. Nebude odměňován dlužník, ale tvůrce úspor. Motivace i potřeba zadlužit jednoduše zeslábnou, a to i z důvodu, že hodnota vlastních zdrojů v deflačním prostředí reálně poroste.

Pokles cen má přirozeně dopad do výsledovek podnikatelů. Z pohledu podnikatele dochází k poklesu tržeb, ovšem konkrétní velikost tržeb není to, co by podnikatel úzkostlivě sledoval. Zajímá jej rozpětí mezi tržbami a náklady, prostě zisk. Jelikož deflace je všeobecný pokles cen, bude vznikat tlak i na pokles nákladů, protože příjem jednoho je zároveň výdaj pro druhého. Náklady tedy následují tržby a ziskovost výrob se zvýší či obnoví. Pozvolná deflace proto sama o sobě těžko způsobí zhroucení výrob, je znakem zdravé ekonomiky. Také data o cenovém vývoji ukazují, že deflace dlouhodobě probíhá v mnoha odvětvích, především obchodovatelných statků, o nichž by asi nikdo seriózně netvrdil, že jsou na pokraji zhroucení.

Podmínkou cenové adaptace jsou však pružné ceny, proto se velkým tématem úvah o deflaci staly cenové rigidity. V případě existence rigidit není vývoj na straně tržeb následován poklesem nákladů a tato nemožnost cen nákladů poklesnout vede ke kvantitativnímu přizpůsobení, tedy poklesu ekonomické aktivity. Jeden z největších propagátorů inflace John Maynard Keynes viděl v inflaci způsob, jak se vyrovnat s asymetrickou rigiditou, jíž je nemožnost nominálních mezd poklesnout. Jinak řečeno, má jít o způsob jak se vyrovnat s privilegii odborů ovlivňovat výši mezd pracovníků mnoha odvětví a hlavně nedopustit nominální pokles. Jsou však nekonečně rostoucí ceny, měnový cyklus a krize z nadměrného zadlužení cenou, kterou chceme platit za zákonem přiznaná privilegia odborů?

V souvislosti s rigiditami, především zmiňovanou mzdovou je často zmiňována „sekundární deflace“, jež depresi intenzifikuje. V případě „sekundární deflace“ již nejde o deflaci v důsledku růstu objemu výroby (růstu produktivity), klesající úvěrové aktivity nebo hromadění hotovosti (hoardingu), ale v důsledky zhroucení výrob, jež vedou ke smršťování důchodů a poptávky. S touto deflací, jež však bez předchozí výrazné inflace také není myslitelná, je třeba bojovat. Bojovat se sekundární deflací však neznamená zahltit ekonomiku penězi, znárodňovat, nýbrž zlepšit podnikatelské prostředí, redukovat daně, snížit byrokratickou zátěž, zvýšit ochotu podnikatelů investovat a ekonomiku trvale oživit.

Posledním seriózním argumentem, jímž se stojí za to zabývat je nemožnost centrální banky snižovat úrokové sazby v případě nulových nominálních úrokových sazeb a deflačního tlaku na růst sazeb reálných. Lidé odjakživa toužili ovládat neosobní mechanismus, jakým je trh a přizpůsobovat tržní výsledky vlastní vůli. Poručíme větru? Pokud ano, narušíme přirozenou rovnováhu a přírodu poškodíme nebo dokonce zničíme. A ani trhu nelze inflací poroučet a nečekat negativní odezvu, jakou je současná globální krize z přeúvěrovanosti. Ztratí-li regulátor možnost manipulovat úrokovou sazbou, ztratí možnost ovlivňovat vývoj ekonomiky k obrazu svému, toť vše.

Co tedy dál? Nepřipustíme-li deflaci jako zdravý ekonomický proces, nenecháme-li ceny klesnout na reálnou úroveň, neodstraníme-li překážky cenovým pohybům včetně ceny práce, budou se potíže způsobené trvalou eskalací peněžní nabídky cyklicky vracet. Již v roce 1933 německý ekonom Wilhelm Roepke napsal, že „chceme-li pochopit příčiny krize, podívejme se na mechanismus předchozího boomu.“ Směruje-li inflační politika ekonomiky nevyhnutelně do krizí a není důvod, proč by tomu tak nemělo býti v budoucnu, těžko eskalace peněžní zásoby jakoukoli krizi vyřeší. Tudíž uvažujme o deflaci. Jen pokud se z krize poučíme, měla tato bolestná zkušenost smysl.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply