Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Trvale udržitelný rozvoj a tržní přístup k ochraně životního prostředí

0

V předchozích dvou článcích[1] jsme se zaměřili především na převažující pohled na problematiku spojenou s životním prostředím. Proto jsme mluvili o vyčerpatelnosti zdrojů, globálním oteplování či o samotném vzniku těchto problémů. Nicméně v dnešním článku, který je zároveň posledním, se budeme zabývat možnými postupy, jak tyto problémy (ať jimi jsou či ne) řešit.

Dnešní vlády národních států a mezinárodní organizace se zaměřily především na strategii trvale udržitelného rozvoje, která ve světě zažívá opravdový boom. Není snad jediný členský stát EU, který by neměl vypracovanou svou speciální strategii udržitelného rozvoje, ve které by bylo zahrnuto řešení všech problémů zmíněných v minulém článku. Podstatu trvale udržitelného rozvoje se níže pokusíme přiblížit a především ukázat jeho návaznost na argumentaci z minulých článků. Ve své vlastní podstatě se nám totiž úskalí trvale udržitelného rozvoje podařilo nalézt již minule i přes to, že jsme o trvale udržitelném rozvoji příliš nemluvili. Tento vzniklý handicap se nyní pokusíme napravit.

Abychom nezůstali jen u trvalého rozvoje a přemýšleli o jeho negativech a pozitivech, přiblížíme si i jeho alternativu, kterou sám autor článků považuje za minimálně hodnou delšího než krátkého povšimnutí. Touto alternativou je tržní přístup k ochraně životního prostředí a je v podstatě pravým opakem všech mechanismů, které trvale udržitelný rozvoj obsahuje. Jediné, co tyto dvě koncepce mají společné, je nejspíše cíl snažení jejich zastánců – ochrana životního prostředí.

Trvale udržitelný rozvoj

Pojem trvale udržitelný rozvoj je obecně chápán jako snaha o uchování přírodních zdrojů pro příští generace a dále jako jedna z reakcí na rychlý hospodářský růst, který vede k rychlému znečištění životního prostředí. I když je pravdou, že již v minulých článcích jsme na tento pojem několikrát narazili, nebude na závadu si ho teď poněkud více přiblížit.

Oficiální termín pochází od Komise o životním prostředí a rozvoji při Organizaci spojených národů. Tato organizace po čtyřech letech práce vydala zprávu, podle které je trvale udržitelný rozvoj takový „rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích a aniž by se to dělo na úkor jiných národů[2]. Obdobná definice pojmu je také zahrnuta v českém právním systému: „Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“[3] Trvale udržitelný rozvoj je dnes reprezentován souborem komplexních strategií, které pomocí ekonomických prostředků uspokojují lidské potřeby, avšak pouze při dostatečné regulaci zajišťující respektování environmentálních limitů. Termín je však také možno chápat jako propracovanou ideologii, neboť zahrnuje i principy lidského chování a nové nahlížení na celou společnost.[4]

 

Trvale udržitelný rozvoj a OSN

V prvních desetiletích své existence se OSN otázkami životního prostředí zabývala jen vzácně. Nicméně v 70. letech se OSN, ovlivněná hrozivými Limity růstu, začala o tuto otázku zajímat daleko intenzivněji. To bylo také zapříčiněno dvěma ropnými krizemi[5], které negativně ovlivnily soudobou atmosféru.

Tématem mezinárodních jednání v roce 1972 na stockholmské Konferenci OSN o lidském prostředí se stala právě problematika ekonomického rozvoje a poškozování životního prostředí. Výsledkem tohoto jednání byl vznik Programu OSN na ochranu životního prostředí (UNEP) v témže roce. Tento program se postupně vyvinul v „podporu aplikace trvale udržitelného rozvoje v aktivitách systému OSN.“[6] V 80. letech se uskutečnila další jednání o některých otázkách ochrany životního prostředí, která vyvrcholila uzavřením smlouvy o zamezení zvětšování ozonové díry a omezení pohybu toxických odpadů. V roce 1983 vznikla v rámci Spojených národů již výše zmiňovaná Světová komise pro životní prostředí a rozvoj. V roce 1987 byla komisí oficiálně předložena koncepce trvale udržitelného rozvoje jako alternativa ke stávajícímu stavu, tj. v tomto směru neregulovanému tržnímu hospodářství. Důsledkem zvážení této zprávy bylo uspořádání Konference OSN o životním prostředí a rozvoji.

Agenda 21

Konference Spojených národů o životním prostředí a rozvoji (UNCED)[7] se konala v roce 1992 v Riu de Janeiru. Jednotlivé státy světa „se zde shodly na všeobecné koncepci rozvoje, který by byl šetrný k životnímu prostředí a zároveň zajistil ekonomický rozvoj.“[8] Na summitu byla schválena Agenda 21, která definuje rozvojové a environmentální cíle pro 21. století. Tato deklarace „stanoví práva a povinnosti států a obsahuje úmluvy týkající se klimatických změn a biodiverzity“[9] a vyjadřuje ucelený plán „globálního postupu ve všech oblastech trvale udržitelného rozvoje.“[10]

Velice zajímavé je jedno z ustanovení Agendy 21 a sice, že „nejistota vědeckých závěrů by neměla oddálit přijetí opatření na prevenci ničení životního prostředí.“[11] V praxi by to však mohlo znamenat, že státy budou připravovat opatření proti dosud nepodloženým hrozbám, což by však nemuselo přinést pouze pozitivní výsledky.

Naplňování Agendy 21 bylo hodnoceno při mimořádném zasedání[12], které bylo svoláno Valným shromážděním OSN v roce 1997.

Opatření, která přinesla Agenda 21 [13], se týkají mnoha oblastí.[14] Pro zajištění realizace těchto opatření byla vytvořena v roce 1992 Komise pro trvale udržitelný rozvoj, jejíž náplní je „monitorování a vyhotovování zpráv o pokroku implementace Agendy 21“.[15]

Členské státy se dále dohodly, že finanční zdroje pro realizaci Agendy 21 budou čerpány z veřejného a soukromého sektoru jednotlivých zemí. Pro přidělování finančních prostředků jednotlivým opatřením, která vycházejí z Agendy 21, byl v roce 1991 ustanoven Globální fond pro životní prostředí (GEF).

Celá koncepce byla opět potvrzena v roce 2000 na Summitu tisíciletí, který se konal v New Yorku, a Světovým summitem o udržitelnosti rozvoje v roce 2002. Zde byla tato problematika dokonce označena za nejnaléhavější výzvu dneška.

Studie OECD

V roce 1998 se k uplatňování principů trvale udržitelného rozvoje připojila také mezinárodní organizace OECD[16]. OECD označila dosažení trvale udržitelného rozvoje ve členských zemích za zásadní prioritu.[17] Následně se začala výrazně věnovat studiu ekonomických a politických nástrojů, které by mohly pomoci jednotlivým státům odstranit překážky přechodu k udržitelnému rozvoji[18], neboť zkoumání prováděné OECD nezaznamenalo,„že by přísné zákony na ochranu prostředí měly negativní makroekonomické důsledky, například ve ztrátě konkurenceschopnosti, zpomalení hospodářského růstu nebo ve zvýšení nezaměstnanosti. V tomto posledním ohledu naopak tato opatření působí pozitivně.“[19] Výsledky aplikace těchto nástrojů jsou pravidelně zhodnocovány ve výročních zprávách, ekonomických analýzách a různých dokumentech.

Aplikace trvale udržitelného rozvoje v České republice

V návaznosti na Agendu 21 se i Česká republika snaží o implementaci a integraci trvale udržitelného rozvoje do všech souvisejících strategií a programů.[20]

Dobrým příkladem může být již výše zmiňovaná definice obsažená v Zákoně o životním prostředí. V rámci vytváření nových strategií byl v roce 2002 vytvořen Návrh strategie udržitelného rozvoje České republiky[21], který zpracoval Český ekologický ústav[22]. Tomuto ústavu se během roku 2003 podařilo prosadit zřízení Rady vlády pro udržitelný rozvoj[23], která zpracovala nové vydání výše zmiňovaného návrhu pod vedením Prof. Bedřicha Moldána[24]. Tato nová Strategie udržitelného rozvoje České republiky byla vládou schválena dne 8. prosince 2004 usnesením č. 1242/04. Pokud bychom se měli zaměřit na obsah obou strategií, tak bychom zjistili, že jsou obě vystavěny na stejném základu. K přiblížení celé koncepce stačí uvést, že hlavním hybatelem strategie by totiž mělo být programové plánování.[25] Autoři strategie dokonce vyžadují „jeho rehabilitaci, protože programování a plánování je stále velkou částí veřejnosti vnímáno negativně na základě špatných zkušeností z období let 1948 až 1989.“[26]

Politické nástroje

V této kapitole se budeme krátce věnovat souborům politických nástrojů, které vycházejí ze zpráv OECD a Agendy 21. Tyto nástroje jsou doporučovány státům (včetně ČR) pro podpoření politických zásahů, které mají v důsledku přivodit realizaci trvale udržitelného rozvoje.

Tato doporučení se hlavně zaměřují na fungování trhu a lze je zařadit do šesti oblastí: zlepšení fungování trhu k udržitelnému rozvoji, posílení rozhodovacího procesu, využití výsledků vědy a rozvoje technologií, propojení s globální ekonomikou, reakce na změnu podnebí, hospodaření s přírodními zdroji.[27]

Doporučení z první oblasti vycházejí z úvah některých ekonomů, že trh není schopný správně alokovat veřejné statky, o čemž jsme se již zmiňovali v minulém článku. Proto by měly státy podporovat daňová opatření podobná těm, která byla navrhována A.C. Pigouem. Takovými daněmi jsou daň k ochraně životního prostředí a s tím spojené negativní daně ve formě státních dotací.

Další doporučení se týkají převážně integrace principů trvale udržitelného rozvoje do všech oblastí státní exekutivy, vyjednávání na národní i mezinárodní úrovni včetně zpřístupňování trhů zemí OECD rozvojovým zemím či regulace cen zdrojů.[28] Další oblasti ze zabývají podporou nových technologií, které by vedly k oddálení ekologické degradace, či dosažení úrovně emisí podle Kjótského protokolu.

Nedostatky trvale udržitelného rozvoje

Z definice trvale udržitelného rozvoje vyplývá, že čerpání přírodních zdrojů by mělo být omezováno a zdroje uchovávány pro příští generace. Příští generaci, což je ještě neexistující kolektiv lidí, jsou tudíž připisována vlastnická práva na přírodní zdroje. Pokud se ovšem tato příští generace stane současnou[29], začnou pro ni platit pravidla trvale udržitelného rozvoje, vlastnická práva jsou jí opět odebírána a přičítána nějaké další nenarozené generaci.[30] Otázkou tedy je, zda-li má vůbec někdo na ony přírodní zdroje nárok. Tento zajímavý paradox poodhaluje skutečnost, že koncepce trvale udržitelného rozvoje není úplně dokonalá. Nicméně nemůžeme tento argument považovat za jediný, který bychom mohli postavit proti celé koncepci trvale udržitelného rozvoje. Převážnou část těchto „ostatních“ argumentů jsme si uvedli v minulém čísle, a proto se k nim nebudeme více vracet. Jen si připomeneme argumentaci založenou na růstu lidského poznání, která podstatně nahlodává zažité vnímání vyčerpatelnosti zdrojů, kterých se trvale udržitelný rozvoj také týká.

Alternativní přístup k ochraně životního prostředí

Jak je určitě jasné z argumentů používaných v těchto třech článcích, koncepce ochrany životního prostředí pomocí státních zásahů není všeobecně uznávána. Je tedy celkem pochopitelné, že musí existovat i jiná alternativa, která používá pro řešení totožného problému jiných mechanismů a nástrojů.

Velice propracovanou alternativu tvoří tzv. Tržní přístup k ochraně životního prostředí (Free Market Environmentalism), který je „postaven na základních ekonomických principech, které se pokouší aplikovat na oblast životního prostředí, a který klade hlavní důraz na existenci soukromého vlastnictví bez větších zásahů ze strany státu“[31]. Free Market Environmentalism (dále jen FME) lze považovat za plnohodnotnou součást hlavního proudu ekonomického myšlení, neboť používá ekonomické myšlenky, které jsou společné pro většinu ekonomů.[32]

FME vznikl v polovině 70. let 20. století v Montaně ve Spojených státech v Centru politicko-ekonomických výzkumů (PERC)[33], kde byl postupně vystavěn na Nové ekonomii přírodních zdrojů (New Resource Economics), která byla převážně založena na myšlenkách významných ekonomů rakouské školy a školy veřejné volby.[34] Postupem času se koncepce FME stala široce diskutovaným tématem.[35]

Tvůrci koncepce FME se vrací k základní problematice veřejných statků, kterou se snaží vyřešit důslednou aplikací soukromého vlastnictví, které by veřejné statky mělo vytěsnit.[36] Jakékoli znečištění prostředí by se tudíž stalo poškozením či újmou majetku jisté osoby, která by na základě soukromoprávního sporu mohla efektivně přimět znečišťovatele, aby přijal odpovědnost za svá jednání. K tomuto účelu je však nutná existence vhodného prostředku k vymahatelnosti těchto vlastnických práv. Zastánci FME nabízejí systém common law jako „historicky osvědčený mechanismus, jenž požadovanou činnost vykonával“[37].

 

Aplikace common law

Common law[38] je typ právní kultury, který se začal vytvářet za vlády Viléma Dobyvatele a jeho nástupců v Anglii a který stavěl na spojení anglosaských a normanských právních obyčejů.[39] Common law se poté z Anglie rozšířil do dalších zemí, které byly pod jejím vlivem (např. USA). V podstatě platí, že tento právní systém stojí v protikladu ke kontinentálnímu typu právní kultury.[40]

Common law je tvořen soudními precedenty (precedents) a soubory právních obyčejů (legal customs), které vedou k tomu, že soud je částečně vázán předchozím rozhodnutím typového či podobného případu. Dnes je však úloha common law ve smyslu uplatnění právních obyčejů v anglickém právním systému minimální, protože tyto obyčeje byly převážně nahrazeny statutárním právem.[41] Podobný vývoj můžeme sledovat i ve Spojených státech, kde common law byl postupně vytlačován státními regulacemi a legislativními předpisy.[42]

Nyní by bylo vhodné zabývat se hlouběji důvody, proč jsou zastánci FME zároveň obhajovateli tohoto právního systému, který je v mnoha zemích na ústupu. Hlavním důvodem, proč tomu tak je, však „není jen skutečnost, že tento lépe odpovídá principům vynucování osobní svobody a nedotknutelnosti soukromého majetku, a tudíž staví na existenci soukromého vlastnictví, ale i fakt, že otevírá možnost pro konkurenční řešení jednotlivých problémů.“[43] Soud totiž nemusí vždy uposlechnout předchozímu soudnímu rozhodnutí, a proto může rozhodnout o podobném případu odlišně. Výhodou tohoto systému je flexibilita, s kterou je schopen řešit nově vzniklé právní situace. Psané právo takové možnosti neposkytuje, neboť je závislé na dlouhých legislativních procesech.[44]

Na tomto místě bychom si měli uvést jeden z mnoha skutečných případů, kdy na základě common law bylo ochráněno životní prostředí.

Roku 1963 proběhl ve státě Oregon ve Spojených státech soudní proces R. L. Renken proti Harvey Aluminium. Harvey Aluminium byla hliníkárnou, která byla zažalována několika vlastníky ovocných sadů na základě tvrzení, že jejich stromy byly poničeny emisemi z této hliníkárny. Soud shledal, že znečištění bylo neoprávněným vstupem na cizí pozemek a zároveň nepřípustným obtěžováním. Z tohoto důvodu bylo každému z žalobců přiznáno právo na náhradu škody ve výši 10 000 dolarů a hliníkárna byla povinna se vybavit nejnovějším zařízením na kontrolu emisí v hodnotě 2 000 000 dolarů. Znečišťovatel se však proti rozhodnutí odvolal, avšak po několika letech byl vydán nový rozsudek, který zavazoval společnost odškodnit každého sadaře přibližně 940 000 dolary za minulé i budoucí ztráty na sadech.[45] Z popisovaného případu je zřejmé, že common law opravdu tvoří účinný nástroj v boji proti znečišťovatelům životního prostředí.

Závěrem

Snahou těchto tří článků bylo přestavit čtenáři ucelený pohled na životní prostředí, který je trošku odlišný oproti běžně uznávanému vnímání této problematiky. Díky komplikovanosti zvoleného tématu články bohužel nemohly popsat všechny aspekty, které jsou v dnešní době základem formování jednotlivých přístupů k problematice životního prostředí, avšak tyto mezery jsme se pokusili vyplnit vhodnými odkazy ke zdrojům, které předkládané informace doplňují.

Politika trvale udržitelného rozvoje, je jistě zajímavým řešením, avšak některé indicie napovídají, že její důsledky mohou být v mnoha ohledech nežádoucí. To vyplývá, podle mého názoru, již ze samotných základů, na kterých je tato politika založena, a také z toho, že je dnes vytvářena především ekologistickými (environmentalistickými) skupinami. Tyto skupiny jsou převážně zastupovány lidmi, kteří většinou označují ochranu životní prostředí za naprosto speciální odvětví, na které nelze aplikovat ekonomické zákony, což vede k nadměrnému doporučování státních zásahů do funkční ekonomiky. V tomto směru je také nutno rozlišovat termíny ekologie a ekologismus, které bývají často zaměňovány. Ekologie je vědou, která se zabývá vazbami mezi ekosystémy a jejich vzájemným působením, avšak ekologismus je spíše hnutí, které je zastoupeno lidmi různého vzdělání, kteří nemusí být vždy v ekologii zběhlí.

Přes tento názor jsem se pokusil i o nestranný popis principu trvale udržitelného rozvoje, který jsem ovšem pro porovnání doplnil názorovými koncepcemi jeho kritiků mezi něž patří zmíněný tržní přístup k životnímu prostředí.

Článek vyšel ve slovenském časopise Odpady, č. 12/2006, str. 37-41



[1] Články vyšly ve slovenském časopise Odpady, č. 10 a 11, 2006.

[2] World Commission on Environment and Development, Our Common Future, str. 8. Zpráva byla vytvořena v době předsednictví socialistky Gro Harlem Bruntlandové (bývalé ministerské předsedkyně Norska).

[3] Zákon o životním prostředí č.17/1992 Sb., § 6 Trvale udržitelný rozvoj

[4] Ideologie je „jakákoli systematická a všezahrnující politická doktrína, která má ctižádost poskytnout úplnou a všeobecně použitelnou teorii člověka a společnosti a z ní pak odvodit program politického jednání.“ (Scruton, R., Slovník politického myšlení, Atlantis, Brno, 1999, str.48). Dále se ve slovníku uvádí, že „ideologie slouží k ospravedlnění zásahů vlád do osobní existence lidí.“ Podle mého názoru obě tato tvrzení platí plně i pro trvale udržitelný rozvoj.

[5] Tyto dva ropné šoky přišly v letech 1973 a 1979 a přinesly mnohonásobné zvýšení cen ropy. Vysvětlení těchto krizí se různí, avšak vysoké ceny ropy podpořily myšlenky o nezadržitelném vyčerpávání zdrojů, a tudíž jsou reakce veřejnosti celkem pochopitelné. Faktem však zůstává, že hybatelem ropného průmyslu do začátku 70. let byla skupina petrolejářských firem, které vlastnily koncese k těžbě ropy ve všech významných zemích Perského zálivu. Tyto firmy se navzájem držely v šachu, a proto byla udržována nízká cena ropy až do počátku 70. let. Během let 1972-75 se podařilo vládám zemí Perského zálivu znárodnit tyto koncese, a tak kartel OPEC, který byl založen v 60. letech, získal faktickou moc na trhu s ropou. To však s sebou přineslo nestabilitu, která byla zapříčiněna jednotlivými vládami, které použily cenu ropy jako výhodný politický nástroj. Tato nestabilita mohla vést k výše zmiňovaným krizím a vymizela až v průběhu následujících let.

[6] Kolektiv autorů, Fakta a čísla OSN v Praze, Praha, 2002, str. 32

[7] Jinak též nazýván Summit Země

[8] Tamtéž, str. 168

[9] Tamtéž, str. 168

[10] Tamtéž, str. 169

[11] Tamtéž, str. 168

[12] Jinak též nazýván Summit Země + 5

[13] Mimo jiné Agenda 21 doporučuje posílení úlohy žen v úsilí o dosažení trvale udržitelného rozvoje, neboť ony podle OSN hrají hlavní roli producentů a poskytovatelů zboží, služeb, potravin a hlavně pečovatelek o životní prostředí. Toto osobně považuji za velice zvláštní myšlenkový postup.

[14] Ochrana atmosféry, boj proti erozi, prevence znečišťování ovzduší a vody, ukládání toxických odpadů aj.

[15] Tamtéž, str. 171

[16] Organizace pro hospodářskou spolupráci a vývoj /The Organization for Economic Co-operation and Development (OECD) byla založena 14.prosince 1960. V dnešní době má organizace 30 členů (členem je i Česká republika) a mezi její hlavní cíle patří zvyšování životní úrovně členských zemí, boj s nezaměstnaností, hospodářský růst a rozvoj světového obchodu.

[17] Srovnej Ambrozek, L., Trvale udržitelný rozvoj je rozumná politika, Trvale udržitelný rozvoj – sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2004, str. 12

[18] Jsou jimi ekologické daňové reformy, zákony či kombinace regulativních a dobrovolných nástrojů v ochraně životního prostředí

[19] Moldán, B., Politika životního prostředí očima OECD, kuba.spika.cz/škola/bm_oecd.html, Toto odvážné tvrzení Ministrů OECD nebylo bohužel podloženo žádnými průkaznými údaji, a proto jeho pravdivost je více než sporná.

[20] Srovnej Kolektiv autorů, Fakta a čísla OSN v Praze, Praha, 2002, str. 170

[21] Jejími hlavními zpracovateli jsou: Ing. Ivan Dejmal, Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. či Ing. Jaromír Kovář, Ing. Igor Míchal, CSc., PhDr. Alena Reitschmiedová, Ing. Arch. Martin Říha, JUDr. Petr Petržílek, PhD., Ing. Josef Seják, CSc., Ing. Miroslav Šafařík, PhD., promov. biolog Pavel Šremer, Ing. Václav Vacek, CSc.

[22] Jednalo se o příspěvkovou organizaci Ministerstva životního prostředí (dnes CENIA). Mezi hlavní činnosti tohoto orgánu patřila přímá odborná podpora výkonu státní správy v oblasti životního prostředí

[23] Rada byla zřízena usnesením vlády č.778 ze dne 1.září 2004, předsedou rady je Ing. Martin Jahn a křesla místopředsedů zaujímají Zdeněk Škromach a RNDr. Libor Ambrozek. Hlavním cílem rady je zpracovávání a aktualizace Strategie udržitelného rozvoje ČR

[24] Prof. Bedřich Moldán je bývalým poradcem ministra životního prostředí a stínovým ministrem životního prostředí ODS. Jen pro zajímavost sám je natolik aktivním přívržencem trvale udržitelného rozvoje, že neváhal podpořit návrh nahrazení Nobelovy ceny za ekonomii za Nobelovu cenu za přínos v oblasti konceptu trvale udržitelného rozvoje (www.sustainable-prize.net/sign.html).

[25] Srovnej Mach, P., Centrální plánování v zeleném hávu, Trvale udržitelný rozvoj – sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2004, str. 64

[26] Kolektiv autorů, Strategie udržitelného rozvoje České republiky, Praha, 2004, str. 44

[27] Srovnej Ambrozek, L., Trvale udržitelný rozvoj je rozumná politika, Trvale udržitelný rozvoj – sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2004, str. 14

[28] Srovnej Ambrozek, L., Trvale udržitelný rozvoj je rozumná politika, Trvale udržitelný rozvoj – sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2004, str. 15-16

[29] Příslušník budoucí generace se stane současníkem svým narozením

[30] Srovnej Peron, J., Omyl „trvale udržitelného rozvoje“, měsíčník Laissez Faire, září 2003

[31] Urbanová, T., Tržní přístup k ochraně životního prostředí, www.libinst.cz, str. 11

[32] Tamtéž, str.11

[33] Více informací o této organizaci na www.perc.org

[34] Zde můžeme jmenovat např. F. A. Hayeka, R. Coase či J. Buchanana

[35] Urbanová, T., Tržní přístup k ochraně životního prostředí, www.libinst.cz, str. 10

[36] Podrobnou aplikací vlastnických práv na problematické statky jako je voda či vzduch se zabývá podrobně studie Tržní přístup k ochraně životního prostředí od Terezy Urbanové.

[37] Tamtéž, str. 15

[38] Common law se někdy překládá do českého jazyka jako obecné právo. Tento termín však není úplně přesný, a proto v zájmu zamezení jazykových posunů je v textu uváděn pouze v původní verzi.

[39] Balík, S., Balík, S. ml., Právní dějiny evropských zemí a USA, Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2002, str. 101

[40] Srovnej Meiners, R.E., Yandle, B., Jak common law chrání životní prostředí, Liberální institut, Praha, předmluva M. Volného, 2000, str. 8

[41] Srovnej Buchvaldek, J., Právní obyčej v Anglii a ve Skotsku, Common law review, Issue 1 – The British Constitution, 2001

[42] Srovnej Meiners, R.E., Yandle, B., Jak common law chrání životní prostředí, Liberální institut, Praha, 2000, str. 11

[43] Urbanová, T., Tržní přístup k ochraně životního prostředí, www.libinst.cz, str. 15

[44] Tamtéž, str. 15

[45] Srovnej Meiners, R.E., Yandle, B., Jak common law chrání životní prostředí, Liberální institut, Praha, 2000, str. 26

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply