Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Ústavní soud ČR „zešílel“?

0

Jak čtenářům zajisté nemusím  připomínat, jedním ze „sociálních výdobytků pracující třídy“ je i státem organizované nemocenské „pojištění“ zaměstnanců, tj. „pojištění“ pro případ, že zaměstnanec v důsledku nemoci či úrazu dočasně přestane být schopen vykonávat práci. Zaměstnanci jsou přímo ze zákona účastníky tohoto „pojištění“ a příslušné „pojistné“ jim stát strhává ze mzdy  – bez ohledu na to, zda o takové pojištění mají vůbec zájem. Od letošního ledna zákon stanoví třídenní čekací dobu: nemocenské náleží až od čtvrtého dne pracovní neschopnosti. I předtím ovšem bylo nemocenské za první tři dny pracovní neschopnosti poskytováno jen ve výrazně snížené výši (25% denního vyměřovacího základu oproti 69% v dalších dnech pracovní neschopnosti). Finanční dopad na jednotlivého zaměstnance je tudíž vcelku nepatrný: zaměstnanec, jenž stonal tři a více dnů, kvůli této změně přijde tak maximálně o cca 450 Kč (150 Kč denně).

Člověk by řekl: jde o kosmetickou změnu, která sotva může mít jakýkoli ústavní rozměr. Pravda, Listina základních práv a svobod sice v ústavní rovině zakotvuje vedle celé řady dalších falešných (tzv. „sociálních“) „práv“ (či spíše „ne-práv“) i „právo na sociální zabezpečení“ (čl. 30 Listiny). Čl. 30 odst. 1 Listiny ovšem zní:

„Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.“

Nicméně toto „právo“ náleží do „výčtu práv“, jichž se dle čl. 41 odst. 1 Listiny lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Lze si přitom jen obtížně představit, že by zavedení třídenní čekací doby „nešetřilo podstatu a smysl“ (čl. 4 odst. 4 Listiny) tohoto „práva“. Stává se snad „hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci“ v důsledku této čekací doby „nepřiměřené“ (z ústavního hlediska)? „Nepřiměřené“ vůči čemu a z jakého konkrétního důvodu?

Ústavní soud ČR, jenž se pod Rychetského vedením stále více mění v běžný politický orgán, však včera právě k takovému pochybnému závěru došel, když čekací dobu u nemocenského zrušil.  Text nálezu Ústavního soudu bohužel dosud není zveřejněn online, takže konkrétní důvody, které soud k tomuto verdiktu vedly, jsou zatím seznatelné jen z několika zmínek v médiích. Zdá se však, že Ústavní soud nějakým záhadným způsobem vyložil čl. 30/1 Listiny tak, že toto ustanovení vyžaduje, aby občané měli nárok na nemocenské již od prvního dne pracovní neschopnosti; opak by se v očích soudců zřejmě rovnal „nepřiměřenému hmotnému zabezpečení“ při pracovní neschopnosti.

Takový závěr je však dosti podivný. Za prvé, představme si, že by nebozí zaměstnanci dostali možnost vyvázat se ze státního nemocenského „pojištění“ a bylo by čistě na jejich vůli, zda a za jakých podmínek se pojistí proti výpadku příjmu v důsledku nemoci. Drtivá většina občanů by se na trhu pojistila jen proti dlouhodobějším výpadkům příjmů; u krátkodobých nemocí by naopak dala přednost např. tvorbě finančních rezerv, neboť tu jde o zcela předvídatelné a triviální riziko.  Za druhé, v evropských zemích je u státních systémů „nemocenských dávek“ jistá čekací doba  pravidlem. Např. z tohoto přehledu vyplývá, že čekací dobu (nejčastěji právě v délce tří dnů) má zavedeno 13 z 18 států uvedených v seznamu (stav k 1. lednu 2006). Mají snad tyto země v očích Ústavního soudu ČR rovněž „nepřiměřené hmotné zabezpečení při pracovní nezpůsobilosti“?

Nicméně, bezprostředním důvodem, proč tento nález ÚS vůbec zmiňuji, jsou jeho závažné implikace pro rozhodnutí ÚS ve věci ústavnosti regulačních poplatků ve zdravotnictví. Nedovedu si totiž představit, že by soud, jenž tímto způsobem interpretoval „právo na přiměřené hmotné zabezpečení při pracovní nezpůsobilosti“, mohl zároveň v jiném svém rozhodnutí vyložit pojem „bezplatná zdravotní péče“ tak, že Listina přesto umožňuje zavést mírné regulační poplatky. Domnívám se, že by bylo vysoce žádoucí jaksi „vyčistit“ Listinu a důsledně z ní odstranit pseudopráva typu „práva na sociální zabezpečení“, „bezplatnou zdravotní péči“ apod.

Dovětek:

Je ovšem docela dobře možné, že Ústavní soud ve skutečnosti pouze tvrdí, že zákonodárce sice může zavést čekací dobu u nemocenského, pak ale musí současně snížit i zákonnou výši odvodů na nemocenské pojištění: 

„Zrušená část zákona je podle soudu v rozporu s právem na přiměřené hmotné zabezpečení v nemoci. Není přípustné, aby většina zaměstnanců zůstávala první tři dny nemoci doma bez zajištění, ale povinnost platit zdravotní (??? – možná tam má být spíše „nemocenské“, má pozn.) pojištění jim zůstala.“

Bude ovšem velice zajímavé zjistit, jakým konkrétním způsobem Ústavní soud odůvodnil závěr o protiústavnosti toho, aby stát snížil úroveň dávek, aniž by zároveň snížil i výši povinných plateb občanů. Tím samozřejmě nikterak nezpochybňuji, že by výše povinných plateb na nemocenské pojištění měla být co nejnižší (ideálně nulová).

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.