Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Ústavní stížnost učitelů

0

Nedá mi to, abych neutrousil několik málo poznámek k dnešnímu článku v Lidových novinách, podle něhož učitelé podali ústavní stížnost k Ústavní soudu, neboť považují za protiústavní, že jim platy rostou méně rychle než jim slíbila vláda v programovém prohlášení.

Marně jsem totiž šátral v paměti, který konkrétní článek naší Ústavy či Listiny základních práv a svobod učitelům anebo komukoliv jinému garantuje neustálé zvyšování platů či mezd. Vzhledem k tomu, že součástí našeho ústavního řádu je i Pakt OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech (zákon č. 120/1976 Sb.), napadlo mě, že by učitelé mohli svou ústavní stížnost opírat o čl. 11 odst. 1. tohoto Paktu, který mj. stanoví, že:

 

„Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek.“

 

Ponechám zde stranou fakt, že údajné „právo“ na „neustálé zlepšování životních podmínek“ je obzvlášť nevydařeným vtipem, když stát sice nepochybně může některým občanům zajistit „neustálé zlepšování životních podmínek“, ovšem jen za cenu neustálého zhoršování životních podmínek všech ostatních občanů, které stát pod pohrůžkou násilí donutí „dotovat“ privilegia prvé skupiny občanů. Z dotyčného článku totiž vychází najevo, že učitelé ve skutečnosti neuplatňují své domnělé „právo“ na „neustálé zlepšování životních podmínek“, nýbrž se dovolávají starodávné právní zásady „pacta sunt servanda“ (závazky se mají plnit):

 

(Učitelé) říkají, že vládní programové prohlášení je závazný slib lidem a že by jej ministři měli naplňovat. Chtějí, aby jim někdo jasně potvrdil, zda je neplnění ministerských slibů vymahatelné či nikoliv. „Není to o penězích ani o stížnosti. Chci, aby soud jasně řekl, jestli vláda musí nebo nemusí plnit svá prohlášení. (…) „Už několikrát se nám potvrdilo, že vládní sliby jsou jen prázdné proklamace, a to není správné. Když ministři něco slíbí, měli by se to alespoň snažit plnit,“ uvedl odborář Kašpar. „Mám pocit, že sliby vlády byla jen populistická záležitost, která snad ani nebyla nikdy myšlena vážně,“ řekl ČTK Petr Pečínka ze základní školy v Zastávce u Brna, jeden ze stěžovatelů.

 

Člověk by si skoro přál, aby Ústavní soud prohlásil, že všechny sliby obsažené v programových prohlášeních vlády jsou právně závazné a tudíž soudně vymahatelné. Uznejte sami, jaký krásný nový svět by se nám tím otevřel, vždyť vlády nám již drahnou dobu slibují kupř. vytvoření „společnosti hojnosti“, kde pečená holoubata budou bezpracně létat lidem do žaludku. Škoda jen, že tyto sliby vždy mají následující podobu: „slibuji, že v příští pětiletce uloupím více vzácných zdrojů produktivním občanům, abych mohl o to více podporovat Vás, potřebné!“

Nicméně, abych zakončil tento komentář optimisticky, pokud lidé budou mít černé na bílém od Ústavního soudu autoritativně stvrzeno, že vládní sliby nejsou ničím jiným než nezávazným krasořečněním, je tu jistá – byť velmi, velmi nepatrná – naděje, že až se jich příště nějaký po moci a vlivu bažící politik z tribuny otáže „Co pro vás můžu udělat?“, hrdě opáčí: „Nechte nás na pokoji!“

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply