Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Už navždy s Vivendi

0

Skandál ve vodárnách: Praha mění pravidla hry ve prospěch Francouzů

Ještě před obecními volbami provedl pražský magistrát v rychlosti rozhodnutí, jímž ovlivní dodávky vody až kamsi do roku 2026. Francouzská společnost Vivendi, která loni od státu koupila většinový balík akcií Pražských vodovodů a kanalizací, si od Prahy dokoupila i zbylý podíl. Nízká prodejní cena už vyvolala kritiku v tisku. Mnohem podstatnější a horší je ale skutečnost, že Praha souběžně prodloužila dlouhodobý kontrakt na provozování vodárenské a kanalizační sítě, a to o 13 let. Se zpětnou platností se tím naprosto změnily podmínky loňské soutěže: Vivendi získala monopol na mnohem delší dobu.

Je libo Francii?

Ve vyspělých zemích existuje několik metod, jak organizovat vodárenský trh. Praha vykročila francouzskou cestou. Co to znamená? První vodovody v Londýně a Paříži byly soukromé, ve Spojených státech bylo vodárenství z 95 % privátní ještě koncem 19. století. Později byl tento byznys téměř všude zestátněn a zregulován. Jelikož se však státní vodárenství ukázalo jako neefektivní a nepružný moloch, začalo se znovu privatizovat (regulace však zůstala). Ve světě se vyvinuly v zásadě tři systémy – anglický, americký a francouzský. V anglickém modelu je typické, že soukromník vodárenské sítě zároveň vlastní i provozuje. Role konkurence je omezená, protože do odvětví není volný vstup (ledaže by s tím souhlasil dosavadní držitel licence na daném území). Stejně tak státní regulátor určuje kvalitativní standardy a reguluje cenu pro spotřebitele, nejčastěji stanovením maximálních stropů (price caps, doslova „cenové čepičky“). Americký model je paradoxně mnohem méně založen na soukromém kapitálu. Vodárenské sítě vlastní zpravidla státy či obce. Pouze uzavírají dlouhodobé smlouvy na jejich provoz a údržbu, tzv. operation and maintenance contracts. Regulované ceny se pak zpravidla stanovují podle tzv. oprávněných nákladů. Konečně ve francouzském modelu zůstává infrastruktura ve veřejném vlastnictví (opět stát či obce) a na její provoz se uděluje časově omezená licence. Dostane ji ten, kdo zaplatí nejvíc a nabídne nejlepší služby. V teorii by se tím měla zajistit efektivnost provozu, přičemž poplatky za licence odčerpají zisk z monopolního postavení. Dobře míněno, ale v praxi to nefunguje. Délka časově omezených kontraktů sahá od 12 do 25 let. Jenže v praxi jsou tyto kontrakty bez výběrových řízení neustále prodlužovány. Typická ukázka: v roce 1929 město Dinard v západní Francii udělilo licenci na provoz vodárenského systému firmě CISE, a to na 30 let. Bez jakéhokoli výběrového řízení byla v roce 1969 změněna na dlouhodobý pronájem (affermage), který pak byl postupně několikrát prodloužen, naposledy do roku 2005.

Nejen Praha

V Praze byl zkopírován francouzský systém skoro k naprosté dokonalosti. Samotnou infrastrukturu vlastní Pražská vodohospodářská společnost (patří městu). V roce 1999 uzavřela smlouvu se společností Pražské vodovody a kanalizace na provoz vodárenských a kanalizačních sítí po dobu 15 let. Loni proběhl již zmíněný prodej 66 % akcií Pražských vodovodů a kanalizací. Ve veřejné soutěži tehdy nabídla překvapivě vysokou sumu 6,1 miliardy korun francouzská Vivendi Water (Respekt č. 10/2001). Jenže kdo se tehdy domníval, že po vypršení kontraktu bude vypsána nová soutěž, hluboce se mýlil. Vivendi prokázala, že s francouzským systémem má velké zkušenosti. Praha nyní odprodala Vivendi i svých 34 % akcií za 880 milionů – bez jakékoli soutěže. Radnice se hájí tím, že po srpnových povodních nutně potřebuje peníze. Jistě existují situace, kdy se musí prodávat i pod reálnou hodnotou, je však otázka, zda by cena nebyla při vypsání soutěže vyšší a zda Praha potřebovala peníze opravdu tak nutně. Jenže je tu ještě prodloužení smlouvy o provozu vodárenské sítě o dalších 13 let. Při zkušenostech z Francie může teď už jen naprostý naivka čekat, že vodárenství bude v Praze provozovat někdo jiný než Vivendi (či její vlastník, neboť francouzské ústředí se rozhodlo celou vodárenskou divizi Vivendi Environment prodat). Na růstu cen vodného a stočného se firma s magistrátem nepochybně domluví. A nejde jenom o Prahu. Francouzský model se začíná prosazovat i v jiných českých městech. Např. již v roce 2000 byla prodloužena nájemní smlouva na provozování vodárenských a kanalizačních sítí mezi městem České Budějovice a firmou 1. JVS. Původně měla vypršet v roce 2008, nyní je prodloužena do roku 2018. Nikdo neříká, že 1. JVS hospodaří neefektivně, naopak se podle čísel jedná o nejlepší vodárenskou společnost v ČR (však také jako jediná vznikla „na zelené louce“, tj. nezdědila svoji strukturu z komunistické minulosti). I to se však s neustálým prodlužováním smluv bez výběrových řízení může změnit.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply