Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

V zajetí penzijní, ne populační pasti!

0

V posledním Respektu byl publikován článek „V zajetí populační pasti“, kde autor líčí pochmurnou budoucnost Evropy, která se dostává do „populační pasti“ a do roku 2050 zřejmě přijde o třetinu svého obyvatelstva. Článkem se vine jak červená nit nevyslovená vize populační katastrofy. Některé státy se sice snaží svou sociální politikou podpory mladých rodin tento trend zvrátit, ale stejně se jim to zcela nedaří, a tak i v Česku prý zřejmě budeme muset přistoupit k drakonickým opatřením, jako zvyšování věku odchodu do důchodu – vskutku neradostný to výhled.

Při pozorném přečtení článku ale autor nabízí pouhé dva argumenty, proč by vlastně vůbec pokles obyvatelstva měl být negativním jevem. První argument, že totiž bude méně lidí v produktivním věku, a stát tak vybere méně na daních, je přitom nesmysl hned na první pohled. Kde je méně lidí, stačí vybrat méně daní. Jak by jinak mohlo fungovat desetimilionové Česko vedle bezmála devadesátimilionového Německa – museli bychom snad platit devítinásobné daně, než Němci?

Druhý argument hovořící o hrozícím kolapsu průběžného penzijního systému je bohužel také pochybný, neboť autor v něm zaměňuje příčinu za následek. Problémem není úbytek populace, ale samotný průběžný systém financování, Bismarckův vynález celonárodní pyramidové hry z předminulého století, který již zastaral a současným demografickým trendům nestačí. Nebylo by však moudřejší, místo snahy „předělat lidi“ tak, aby, odpovídali penzijnímu systému, raději přetvořit penzijní systém tak, aby odpovídal potřebám lidí?

Pokud by si každý spořil sám na svůj důchod, nejen že by odpadl problém s demografickým vývojem (bylo by jedno, zda populace roste, či ubývá), ale také by vzrostla svoboda lidí v tom, kolik a jak dlouho si na penzi chtějí spořit. Tím by zmizela i ožehavá otázka důchodového věku – každý by šel do důchodu tehdy, až by usoudil, že už mu naspořené prostředky stačí. Takový systém by také podpořil přirozené rodinné vazby, které dnešní státní redistribuce zcela nabourala. Rodiče v produktivním věku by byli motivováni pomáhat svým dospívajícím dětem se startem do života (vzdělání, bydlení), protože by mohli předpokládat, že až se jejich děti stanou produktivní, budou je moci na oplátku podporovat ve stáří. Není jistě náhodou, že v méně rozvinutých zemích, kde se socialismus ještě nestačil rozvinout, rodinné vztahy takto fungují.

Samozřejmě existuje problém, jak přechod k takovému systému zaplatit: kdo by platil penze dnešním důchodcům, když by mladí začali spořit sami na sebe? Toto je kardinální otázka dneška a zabývat se jí je mnohem více potřeba, než vymýšlet nesmyslné populistické kroky k údajnému zvyšování porodnosti, do kterého by přitom stát neměl vůbec mluvit.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply