Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Víc štěstí než rozumu

0

Do českého plynárenství přichází nový majitel – německá RWE

Vláda podepsala smlouvu s německým koncernem RWE o prodeji Transgasu včetně regionálních distributorů. K definitivní tečce zbývá už jen souhlas českého antimonopolního úřadu a Evropské komise. Podle obecného očekávání půjde v tomto případě jen o ryze formální proceduru – proto je na místě podívat se blíže na firmu, která bude v příštích letech ovládat české plynárenství.

Modří proti červeným

RWE vznikla v roce 1898 pod tehdy ještě nezkráceným názvem Rheinish-Westfallisches Elektrizitätswerk AG (Elektrické závody Porýní a Vestfálska). Po většinu své historie byla tím, čemu se říká „klasický německý podnik“: jejími rozhodujícími akcionáři byla tamní města v čele s Essenem a Düsseldorfem a šíře jejího záběru zahrnovala téměř všechny průmyslové obory. Radikální změnu přinesl rok 1998, kdy se výrazně začala měnit vlastnická struktura RWE. Městské akcie se speciálními právy byly zrušeny a postupně skoupeny (největším akcionářem je dnes pojišťovna Allianz s 11,5 %) a prosadilo se na německé poměry nové pravidlo „jedna akcie – jeden hlas“. V souvislosti s otevíráním elektroenergetického trhu se RWE musela uchystat na konkurenční boj, zúžila proto svůj záběr jen na několik hlavních oborů: elektroenergetiku, plynárenství, vodárenství a kanalizace, teplárenství a služby související s ochranou životního prostředí (skládky, spalovny apod.). Naopak se programově zbavila všeho ostatního, kupříkladu telekomunikačních firem. Dnes to při poklesu akcií v tomto oboru vypadá jako náramně prozíravý tah, ze strany RWE se však tehdy jednalo spíše o náhodu: telekomunikace prostě nikdy nepatřily mezi stadtwerke, veřejné služby zajišťované na komunální úrovni. Tímto vývojem se firma podobá svému „dvojčeti“, koncernu E.On (Respekt č. 26/2001). Zatímco RWE se spojila s menší energetickou firmou VEW a dnes ovládá především západ země, E.On vznikl v roce 2000 velkou fúzí koncernů VEBA a VIAG a jeho domovskými státy jsou Dolní Sasko a Bavorsko. Oba němečtí giganti mají svůj fotbalový klub: E.On si vybral Borussii Dortmund, RWE sponzoruje Bayer Leverkusen. Kvůli lepšímu odlišení si RWE vybralo za firemní barvu modrou, kdežto E.On červenou.

Kam s těmi penězi?

Jelikož liberalizace německého trhu přinesla značný pokles cen elektřiny, i laika musí napadnout otázka: jak to, že nyní dokázala RWE za Transgas zaplatit 133 miliard? Hlavní zdroje jsou dva. Navzdory snížení cen je energetický byznys stále spolehlivým generátorem peněz (provozní zisk z výroby a prodeje elektřiny činí pro RWE kolem dvou miliard eur ročně). Druhým významným zdrojem je již zmíněný prodej přebytečných aktivit a majetku: mobilního operátora E-plus převzal za 7,4 miliardy eur France Telecom, telekomunikační společnost o.tel.o (provozovatel pevných linek) koupil za 1,1 miliardy eur koncern Mannesman, východoněmecký elektrárenský podnik VEAG včetně hnědouhelných dolů Laubag získal za 1,9 miliard eur švédský Vattenfall atd. Velké skupiny jako RWE a E.On (nebo třeba francouské Vivendi a Suez) dnes mají dostatek přebytečných peněz. Jejich tradiční byznys jim dál nese zisky a díky přebytku kapacit na všech evropských energetických trzích ani nemusejí příliš investovat. Takto uvolněné zdroje je zapotřebí někam umístit – buď vyplatit akcionářům, nebo expandovat (zmíněné firmy kombinují obojí). Na tomto místě jen krátkou historickou odbočku. Evropa před liberalizací a deregulací 90. let kladla důraz hlavně na stabilitu a bezpečnost energetických soustav, které zpravidla vlastnila města nebo státy. Ve Spojených státech byly tyto tendence slabší: energetické firmy byly většinou soukromé a obchodovalo se s nimi na burze, deregulace se vlekla, tudíž se celá 90. léta do tamní energetiky příliš neinvestovalo. V současnosti už americké firmy investovat musejí, a proto nemají příliš peněz na zámořskou expanzi. Této výhodné situace se evropské energetické firmy snaží využít k akvizicím po celém světě.

Proč tak draze

Z největších akvizic RWE za poslední rok jmenujme alespoň španělskou elektrárenskou společnost Hidroelectrica del Cantabrico (jaro 2001), největšího amerického dodavatele vody American Water Works (podzim 2001), britskou Highland Energy těžící plyn v Severním moři – a v neposlední řadě Transgas. Proč RWE zaplatila za české plynárenství překvapivě vysokou sumu 133 miliard korun? Kdybychom měli ocenit monopolní postavení Transgasu na domácím trhu, jeho zisky a finanční toky, dostaneme se zhruba k sumě kolem 100 miliard (záleží na úrokových sazbách). RWE díky němu navíc získá mnohem silnější pozici na evropském trhu, neboť převážná většina jeho dosavadních plynárenských aktiv byla v oblasti distribuce. Nyní RWE kontroluje i tranzitní cestu, kudy do západní Evropy proudí značná část dodávek zemního plynu. Sama firma tvrdí, že díky úsporám ze spojení s Transgasem se jí do osmi let vrátí asi pětina kupní ceny, což je kolem 25 miliard. Tím už se dostáváme blízko k nabídnuté částce. RWE ale na Transgasu tolik záleželo, že nadto přihodila ještě osm miliard a byla ochotna přistoupit i na všechna vládní omezení. Díky náhodnému souběhu okolností (zájem RWE, dostatek volných peněz na straně zájemců, relativně malé problémy českého plynárenství) se socialistické vládě podařilo Transgas a spol. velmi výhodně prodat – přestože kvůli nesmyslným podmínkám a zmatkům zbyl v soutěži jediný uchazeč. V tomto případě zkrátka vláda měla mnohem víc štěstí než rozumu.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply