Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Vlastnictví a regulace v lesním hospodářství a dřevozpracujícím průmyslu

0

V květnu 2006 bylo zveřejněno Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů. Dokument si kladl za cíl informovat o stavu českých lesů a končil voláním po konkrétních politických krocích, které povedou ke zvýšení regulace činnosti vlastníků lesů. Autoři textu, jinými slovy, vyslovili žádost výrazněji omezit vlastnická práva majitelů lesů.

 

Postavení soukromého vlastnictví lesů v ČR

Ekonomové nejsou jediní, kdo ví, že vlastnické právo je jednou ze základních záruk efektivní činnosti oboru. Existuje nespočet komparativních studií (např. Mládek (2005), Urbanová-Šíma (2004), Smith (2000)), Tolman (1997)), jež ukazují, že výjimkou není ani oblast využívání přírodních zdrojů. Vlastník má motivace hodnotu svého zdroje zvyšovat, aby mu nesl příjmy (zisk) nejen v současném, ale i v budoucím období. Vyvíjí o své vlastnictví ekonomickou starost, na rozdíl od státu, u nějž obdobné motivace k dlouhodobé péči chybí. Samozřejmě nelze říci, že všichni vlastníci jsou andělé, kteří se o les starají tak, jak „by se mělo“. Obdobně však ani státní úředníci nejsou andělé, kteří schvalují zákony, neovlivněni osobními zájmy a zájmy lobbyistických skupin. A právě v takovém světě, kde lidé nejsou dokonalí, se vlastnictví ukazuje jako nejlepší koncept managementu statků, včetně statků přírodních (Anderson-Leal (2001)).  Státní zásahy naproti tomu směřují k pokřivení trhu a vysílají mylné signály jak směrem k vlastníkům, tak směrem k producentům a konečným spotřebitelům.
Ve prospěch soukromého vlastnictví lesů ve státech jako je Česká republika, kde toto vlastnictví tvoří pouhých 23 % celku, se vyslovuje i Evropský hospodářský a sociální výbor (2006): „Od roku 1998 se zalesněná plocha Evropské unie zvětšila o 20 % a počet soukromých vlastníků lesů z 12 na 16 milionů. Ve většině nových členských států je hlavním vlastníkem lesů stále stát. Je důležité, aby se v nových a budoucích členských státech zlepšilo postavení soukromého lesnického odvětví.“
Chybí však dodat, že i kdyby se podíl soukromého vlastnictví lesů v ČR zvýšil, neznamenalo by to ještě, že se zvýší i svoboda nakládání s tímto zdrojem. Zákon č. 289/1995 o lesích, Zákon č. 180/2005 o podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, Vyhláška č. 482/2005 o stanovení druhů, způsobů využití a parametrů biomasy a podpoře výroby elektřiny z biomasy a další legislativní akty totiž nakládání s lesy a trh se dřevem deformují bez ohledu na to, zda jde o surovinu pocházející z lesa státního, obecního či soukromého. Zákon o lesích hned v prvním paragrafu označuje všechny lesy za národní bohatství a tím je de facto staví na jednu úroveň. Reguluje téměř veškeré aktivity, které hospodář v lese provádí, a snižuje tak prostor pro rozhodnutí, které by mohlo ovlivnit konkurenční postavení daného subjektu na trhu.
Ze zák. 289/1995 jednoznačně vyplývá, že stát na majitele lesů nahlíží preventivně jako na neodborníky, které je potřeba ve všech krocích detailně instruovat, jejich aktivity centrálně plánovat a za případné odchylky ukládat tresty. Následující ukázky jsou jen částí mnoha příkladů dokládajících právě řečené:
„Vlastník lesa je povinen obnovovat lesní porosty stanovištně vhodnými dřevinami a vychovávat je včas a soustavně tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa… Vlastník lesa je povinen provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les… Vlastník lesa je povinen zvyšovat odolnost lesa a jeho stabilitu, zejména vhodnou druhovou skladbou dřevin a jejich rozmístěním v porostu, výchovou v mladých porostech, zakládáním zpevňovacích pásů na okraji i uvnitř lesních porostů, používáním vhodných způsobů a postupů obnovy a řazením sečí… Hospodaření v lesích je vlastník lesa povinen zajišťovat v součinnosti s odborným lesním hospodářem… Těžbu v lese, ve kterém vlastník lesa hospodaří bez schváleného plánu nebo bez protokolem o převzetí převzaté osnovy, lze provést jen se souhlasem odborného lesního hospodáře… Má-li těžba překročit 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, musí vlastník lesa, jakož i ten, kdo koupil stojící lesní porost, i ten, kdo provádí těžbu, předem písemně vyrozumět orgán státní správy lesů… Provádění meliorací a hrazení bystřin v lesích je povinností vlastníka lesa… Vlastník lesa je povinen vést lesní hospodářskou evidenci o plnění závazných ustanovení plánu a evidenci o provedené obnově lesa v jednotlivých porostech.“
Paragraf 55 Zákona o lesích pak vyjmenovává činnosti, za něž orgán státní správy lesů uloží vlastníku lesa pokutu. Stane se tak například, když vlastník lesa „neplní opatření k ochraně lesa…, svévolně překročí schválenou decenální výši těžby, nesplní opatření uložená rozhodnutím orgánu státní správy lesů“ a při mnoha dalších způsobech jednání.

 

Regulace v LH

V poslední době začala být díky dalším (výše zmíněným) zákonům, směrnicím a dotacím EU například jednostranně upřednostňována a zvýhodňována spotřeba dřeva k výrobě energie (elektrické i tepelné). Smysl této politiky je prostý: zvýšit využití obnovitelných zdrojů, tedy biomasy, k výrobě energie, zmírnit exploataci neobnovitelných zdrojů (uhlí, ropy) a snížit emise CO2. Avšak tento byrokraticko-administrativní přístup ve svém důsledku způsobuje zásadní deformace na trhu se dřevem.
Jistě nechtěným efektem je skutečnost, že dřevo začíná mizet jako cenově dostupná surovina pro tradiční dřevařské provozy, které z něj vyrábějí produkty s dlouhodobou životností, jež v sobě konzervují uhlík na dalších mnoho let. V blízké budoucnosti se tak lehce můžeme dočkat situace, kdy začne být dřevo ve  větší míře nahrazováno energeticky, a tedy na uvolňování CO2 daleko náročnějšími materiály, jako je beton, ocel, plast či sklo.
Evropská unie tak dosáhne přesného opaku toho, co chtěla původně: Bude se exploatovat více neobnovitelných zdrojů, bude se uvolňovat více CO2. V tomto případě doslova platí rčení: „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“.
Dřevo v podobě stavebního materiálu, nábytku a dalších produktů v sobě dlouhodobě uchovává CO2. Naopak při jeho pálení se CO2 dostává do ovzduší. Metr krychlový dřeva přitom váže několik set kg CO2. Nadace dřevo pro život uvádí hodnotu 250 kg CO2/m3 dřeva, Evropský hospodářský a sociální výbor dokonce průměrných 800 kg CO2/m3 dřeva. Evropský hospodářský a sociální výbor navíc uvádí: „Používání dřeva v různých výrobcích je efektivním způsobem, jak snížit emise CO2, jelikož příprava dřevěných produktů obvykle vyžaduje mnohem méně energie než konkurenční materiály. Dřevo jako materiál je náhrada za neobnovitelné přírodní zdroje.“ 
K ospravedlnění regulací v lesním hospodářství stát používá velice často ekologické důvody. Tím hlavním, které politikům poskytují autoři Stanoviska, je, že „lesy… chřadnou… a problém se v příštích desetiletích pravděpodobně ještě zhorší“. Oficiální data přitom uvádějí, že celková výměra lesů ve zvláště chráněných územích představuje cca 25,3 % celkové výměry lesů ČR, což je stav nad evropským průměrem, zásoby dříví v lesních porostech rostou a celkový běžný i celkový průměrný přírůst vykazují dlouhodobě pozitivní nárůst. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů sice označuje zdravotní stav lesů za neuspokojivý, dle jeho údajů je však jeho vývoj v posledních letech pozitivní (klesá podíl nahodilých těžeb i hrozba nových plošných rozpadů, snižuje se defoliace dřevin).
Problémem státních zásahů mimo samotné omezování vlastnických práv je, že sledují různé cíle a jdou tak často proti sobě. Absurdnost protichůdných strategií, které byly nastoupeny v oblasti lesnictví a dřevařství, dokládá třetí citát z již několikrát použitého dokumentu EU:
„Uložení daně z oxidu uhličitého by bylo dobrým způsobem, jak zajistit, aby byla energie dřeva na energetickém trhu ještě konkurenceschopnější. Kromě toho by se používání energie dřeva mohlo zvýšit prostřednictvím podpory výroby paliv, například udělováním podpory vlastníkům lesů pro náklady na kácení stromů spojené s projekty, které nekonkurují dodávce surovin průmyslu. Je však velmi důležité, aby tato daň nevedla ke zmenšení zásob dřeva, protože jinak by funkce lesů pro redukci oxidu uhličitého byla snížena.“
Tedy jedním cílem je zvýšit konkurenceschopnost dřeva jako paliva, druhým je nesnížit množství dřeva v lese. Do toho přichází cíl třetí, který se odráží v řadě zákonů, především pak v Zákonu č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny a v Zákonu o lesích č. 289/1995, a který prosazují autoři Stanoviska. Tímto cílem je ochrana přírody a snaha, aby lesy nebyly či se nestaly jen „plantážemi na dřevo“.

Les a jeho využití

Dřevo je materiál mající řadu využití. Plní významné funkce i tehdy, stojí-li ekonomicky nevyužité v lese. Pokud se však stát rozhodne podporovat jednotlivé, mnohdy proti sobě jdoucí způsoby využití, nepřinese to nic jiného než neefektivnost, složitost a byrokratičnost byť těch nejjednodušších procesů, jakými je prodej dřeva za účelem naplnění některé „veřejně prospěšné“, a tedy státem subvencované spotřeby.
Díky sílícím hlasům ochránců přírody a intelektuálů prosazujícím tzv. trvale udržitelný rozvoj, podpořeným zvykem z minulosti, že „les je tu pro všechny“, je les veřejně vnímán vysoce pozitivně v podobě prostředí vhodného pro rekreaci a zachování biodiverzity. Úkolem ostatních organizací, ať již průmyslových, tak např. akademických a vědeckých, je upozorňovat na alternativní využití tohoto zdroje poskytujícího obnovitelnou surovinu a na rizika, kterým bude muset životní prostředí doma i v zahraničí čelit v případě, že budou naše zásoby dřeva v důsledku státní regulace stále více konzervovány či bude jejich využívání ztěžováno.
Nábytkářský, stavební, papírenský a další průmysl je často vnímán, jako „škůdce našich lesů“. Na rozdíl od řady jiných průmyslových činností přitom právě dřevozpracující průmysl využívá jeden z nejekologičtějších zdrojů. A není snad třeba dodávat, že bez příjmů z prodeje dřeva nebudou mít vlastníci lesů finance, potřebné k tomu, aby o lesy pečovali, ať již za účelem plnění produkčních či mimoprodukčních funkcí. Dřevozpracující průmysl tedy lesům neškodí. Právě naopak, „financuje“ jejich obnovu a zaručuje, že bude dlouhodobě produkován a využíván významný obnovitelný zdroj. Bez poptávky po dřevě by zmizela motivace lesy zušlechťovat a udržovat je zdravé.
Národní lesnický program udává, že posledních několik let přetrvává vysoká poptávka po jehličnatých, především smrkových pilařských výřezech a jehličnatém vlákninovém dříví. Je logické, pokud se vlastníci lesů snaží věnovat produkci právě tohoto druhu dřeva. Jsou-li pak někteří odborníci a ochránci přírody proti, jak vyplývá např. ze Stanoviska, a stát jejich strategii akceptuje, musí být jasně řečeno, kdo vlastníkům uhradí ušlý zisk. Stát sice deklaruje v paragrafu 11, odstavci 3 Zákona č.289/1995, že „vlastník má právo na náhradu újmy vzniklé v důsledku omezení hospodaření v lese vůči orgánu státní správy, který o tomto omezení rozhodl“, Ústav pro hospodářskou úpravu lesů však upozorňuje, že tyto kompenzace v případě ochrany přírody nefungují.

Soukromé vlastnictví znamená prosperitu lesů

„Jsou-li lesy, pastviny či zásoby ryb ve společném vlastnictví, lidé mají tendenci tyto zdroje užívat nadměrně. Uznání vlastnických práv k lesům v Thajsku pomohlo snížit škody, které byly do té doby na lesích páchány. …Zaručení užitkového vlastnictví farmářům v Keni snížilo erozi půdy. …A rozdělení přenositelných práv k rybaření dokázalo na Novém Zélandu zastavit nadměrné výlovy ryb.“
Světová banka ve své Zprávě o rozvoji světa z roku 1992 klade důraz na nezbytnost respektu k vlastnickým právům, které jsou klíčové pro dlouhodobou prosperitu přírodních zdrojů. V České republice by se tak v souladu s touto zprávou a v souladu se stanoviskem Evropského hospodářského a sociálního výboru měl nejen snížit podíl „společně vlastněných“, tj. státních a obecních lesů, a zvýšit podíl lesů soukromých, ale tyto dvě skupiny by rovněž měly spadat do různých režimů hospodaření, aby bylo dosaženo efektů, o nichž Světová banka hovoří. Jeden režim by odrážel zájmy společnosti, druhý cíle vlastníka. Regulace v lesním hospodářství by se pak měla vztahovat pouze na ty části lesů, které si stát ponechá ve vlastnictví k naplňování tzv. veřejného zájmu, ať již jím je ochrana přírody či jiné funkce, a na nichž bude hospodařit bez vidiny zisku. V případě soukromých lesů by se měl regulačních zásahů zdržet, jelikož intervence ničí podstatu efektivního hospodaření, tj. podnikatelské chování – inovativní postupy a hledání cest, jak co nejlépe uspokojit zákazníka a dosáhnout zisku.
Jedině tehdy, až stát začne respektovat vlastnická práva majitelů lesů, tj. nechá je rozhodovat, jak se svým vlastnictvím naloží, a zdrží se distorzích zásahů do lesnické a dřevozpracující sféry, bude moci trh se dřevem začít fungovat na skutečně tržní bázi a bude zaručena dlouhodobá prosperita našich lesů.

Poznámka: Příspěvek byl přednesen jako referát na semináři „Možnosti dlouhodobého využívání dřeva jako obnovitelného zdroje“, který se konal dne 9. srpna v Čechticích.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply