Ministři financí sociálně demokratické vlády sedí v houpacím křesle. Poprvé vyklopilo Ivo Svobodu, proti němuž bylo vzneseno obvinění v souvislosti s jeho podnikatelskými aktivitami. V pořadí druhý ministr financí Zemanovy vlády, Pavel Mertlík, raději vyskočil sám. Jeho žaludek patrně nebyl schopen „ustát“ stále silnější houpání Zemanova kabinetu.
Je pravdou, že dvěma direkty mu z houpačky „pomohl“ bývalý rohovník a současný ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr. Prvním bylo zrušení výběrového řízení na poradce pro prodej státních podílů v elektroenergetice a plynárenství. Je zajímavé, že vládní úředníci na jedné straně mají odvahu vybrat jednu z více než 10 renomovaných konzultačních firem, jejichž nabídky se nepatrně liší ve zcela subtilních detailech, a na druhé straně nemají odvahu přímo vybrat jednoho ze 3 vážných investorů a strategických partnerů pro ČEZ a Transgas. Zástupci elektroenergetických a plynárenských společností s mezinárodní reputací si už několik let podávají dveře nejen v obou zmiňovaných podnicích, ale i na ministerstvech průmyslu a obchodu a financí. Všem jsou velmi dobře známí. Vyhodnotit jimi předložené projekty a rozhodnout přímo o privatizaci elektroenergetiky a plynárenství je daleko snadnější než vybírat z téměř totožných nabídek poradenských firem. Navíc rozhodnutí konzultačních firem nás všechny bude stát nejméně 1 miliardu korun, zatímco státní úředníky si zároveň platíme z našich daní. Vysvětlením může být jedině alibismus státních úředníků, resp. strach z důsledků vlastního rozhodnutí, anebo nezadržitelná snaha participovat na přerozdělení státních příjmů z privatizace.
Druhým direktem bylo iracionální vládní zamítnutí na privatizaci dvou regionálních energetických a dvou plynárenských distribučních společností, v nichž stát již nemá majoritu. Odložení této privatizace až po prodeji rozhodujících státních aktiv v energetice (ČEZ) a plynárenství (Transgas) s největší pravděpodobností sníží výnos z jejich prodeje, a tím také příjem Fondu národního majetku.
Neutěšený stav veřejných financí a avizovaná Špidlova sociální velkorysost, která jejich deficit ještě zvýší, utvrdily Mertlíka v poznání, že coby strážce státní pokladny nebude schopen odolávat spleti natažených rukou sociálně demokratických ministrů, kteří tak velkoryse vydávají nejen finanční prostředky, které jim nepatří, ale které navíc ještě ani navíc nemají, a tak dále zadlužují občany České republiky.
Ne zcela bezvýznamných důvodem k abdikaci mohlo být i Mertlíkovo poznání o nemožnosti udržení rozpočtového deficitu na letošní rok ve výši 49 mld. Kč. Toto zjištění může vycházet z korekce údajů o pozitivním hospodářském růstu v zemích EU. Týká se to především Německa, s nímž máme největší obchodní výměnu a jsme tedy do určité míry závislí na výkyvech jeho hospodářství. Rovněž struktura přírůstku HDP za uplynulý rok a především za čtvrtý kvartál roku 2000 ukazuje, že přírůstek HDP v roce 2001 může být nižší než očekávaný. Potom také rozpočtové příjmy budou nižší než očekávané, přičemž rozpočtové výdaje jsou před volbami vždy vyšší než očekávané. Pokud by tento vývoj nastal, ztratil by ministr Mertlík i zbytky odborného renomé, které si více než dvouletým pobytem v ministerském křesle zachoval. Tak vysokou cenu se mu už asi nechtělo platit.
