Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Všelék se smrtícími následky

0

Bruno Sergi a čeští socialisté v duchu překonaných myšlenek

Česká vláda přišla s myšlenkou deficitního rozpočtu krátce poté, co sena stránkách Ekonoma objevil výňatek ze studie italského ekonoma BrunoSergiho, který znovu zvedl prapor deficitního financování. Je zajímavépozorovat praktickou aplikaci teoretického konceptu, neboť nebezpečí,která by se obtížně teoreticky vyjmenovávala, jsou svými rozměry vpraxi snadno a rychle identifikovatelná.

Bruno Sergi ve své studii oprašuje dávno vyvrácená keynesiánskádoporučení, přestože se je snaží odít do nového hávu. Jeho“reformulace“ deficitního Keynesova „všeléku“ na nezaměstnanost podoplnění kolektivistickou teorií profesora Galbraitha o společnostinadbytku a blahobytu, která prý dostatečně nerozvíjí veřejný sektor, aSchumpeterovým akcentem na úlohu inovací při růstu hospodářství, neměnínic z omylů, kterými tento přístup trpí. Profesor Sergi stejně jakoekonomičtí ministři české vlády samozřejmě znají neduhy deficitníhofinancování, nicméně snaží se v podobném duchu, jako to činil VáclavKlaus, obhájit zvláštní úlohu vlády v procesu transformace (nutnopřiznat, že Václav Klaus alespoň zachoval teoretický akcent na zdravoumakroekonomickou politiku). Profesor Sergi hovoří o zdravýchhospodářských politikách doplněných o „rozumná rozpočtová pravidla“(rozuměj rozpočtový deficit) a alternativách ke snaze o radikálnísnížení inflace (rozuměj inflační tvorbu peněz), což je přesně slovníkčeských socialistů, kteří hovoří o pragmatických tzv. neideologickýchřešeních. a bez skrupulí navrhují výrazný rozpočtový deficit, přičemžsamozřejmě znásobují rozpočet úřadu vlády.

Profesor Sergi ve své studii sice správně vyjmenovává předpokladydynamického rozvoje hospodářství jako je vysoká úroveň úspor, vzdělanápracovní síla, vysoká produktivita práce, využívání moderníchtechnologií atd., ale celá studie trpí základním nedostatkem, který seprojevuje .při porovnání skutečného světa s jeho optimálním stavem.Když Sergi dojde ke zjištění, že mnohé v postkomunistických neodpovídátomuto ideálu, spatřuje jediné řešení: vládní výdaj do daného sektoru.Náprava situace se bez bližšího zdůvodnění má dostavit tak, že“kontrolovaný deficit zaměřený na zvýšení zaměstnanosti zvýšíefektivnost hospodářství“. Proč i autorem potvrzené výhrady protideficitu, které nám nabízí ekonomická teorie i praxe, obecně platí, alev případě situace, kdy se země „snaží dosáhnout úrovně vyspělýchevropských zemí“ neplatí, je záhadou. Proč by vláda měla z deficitucíleně podporovat (dotovat) vybraná „citlivá“ odvětví a jak pravíautor, „na tuto aktivní fiskální politiku nesmí být nahlíženo vsouvislosti s negativními ohodnoceními vládních zásahů v indexuekonomické svobody (který tvoří přílohu studie), ale jako na zdroj,který podporuje podniky a podnikatele“, Sergi dostatečně nevysvětluje aani vysvětlit nemůže.

Tento omezený repertoár řešení složité hospodářské situace je zcelaběžný i pro socialistické politiky. Velký laboristický novozélandskýreformátor Roger Douglas, který na konci října bude hovořit o svéreformě v Praze, tuto situaci popisuje následovně: „Když jsem přišel doparlamentu, zastával jsem staré argumenty, že když něco nefunguje, lzeto napravit vynaložením více peněz na tuto věc. …Pak jsem během 21let jako poslanec viděl, že vládní výdaje rostou, …a poskytovanéslužby jsou stále horší.“ Čeští sociální demokraté si ještě patrně musípočkat na to, až si uvědomí jako jejich novozélandský kolega, ževládními výdaji a deficity se situace vylepšit nedá. Rozpočtováobezřetnost musí být základním pilířem politiky socialistické vlády,protože jak opět praví sociálně demokratický reformátor Douglas:„Odhodlání udržovat vyrovnaný rozpočet není tak naivní nebo rigidníopatření, jak se nám někteří moderní komentátoři snaží namluvit.“

Čeští socialisté ale nedbají varování ekonomů a podobně jako teoretikdeficitního rozpočtu Bruno Sergi zcela převrací základní pohled naekonomiku. Příčinou deficitu nejsou daňové úlevy, „nevalorizované“spotřební daně či nižší daně z příjmu právnických osob (což není případČR), ale nenasytná vláda a její vysoké výdaje. Tím, že vláda snížíněkterou z daní, nedává žádné své zdroje podnikatelům, ale pouze jimnebere tolik z jejich majetku, kolik by jim mohla sebrat. To, žeekonomika reaguje pozitivně na nižší daňové zatížení a menší mrhánípenězi z veřejných fondů, je samozřejmé a potvrzuje pouze to, coukazuje např. i autorem zmiňovaný index ekonomické svobody: totiž žečím menší úloha vlády, tím větší hospodářský růst. Namluvit si, ževládní výdaj v době transformace představuje nějaký „zdroj“, je lhanísi do vlastní kapsy.

Další společnou věcí teoretikovi Sergimu a českým socialistům jeGalbraithovské téma, že s „nepřetržitým poklesem státního sektoru“ vpostkomunistických zemích tento sektor churaví (což je např. v pohleduna ČR k pousmání), a tak má být cílem hospodářské politiky nárůstfiskálních zdrojů. Jak i profesor Galbraith ve své vlivné knize“Affluent Society“ z roku 1958 přiznal, nevyrovnaný poměr mezisoukromým a veřejným sektorem je pouze jeho pocit: „Otázkou je, vekterém okamžiku můžeme říci, že bylo dosaženo rovnováhy mezi soukromýmia veřejnými potřebami. …Žádné takové kritérium nemůže být nalezeno,protože žádné neexistuje. …Současná nerovnováha je ale zřejmá. …atak je jasný i směr, ve kterém se máme pohybovat“ Chce-li někdo vydávatstará keynesiánská schémata plýtvání z veřejných rozpočtů doplněnátakovouto vágní teorií, která pouze volá po větších výdajích státu, zanovou teorii, pak je třeba být ostražitý. Vládní zásahy do oblastiúspor, školství, výzkumu, stavebnictví, bankovnictví atd. nejsouodpovědí na „problém“ nízké míry úspor, „potřeby“ zvýšit investice dolidského kapitálu a „nedostatek“ kvalitní infrastruktury. K čemu byvedl proces politizace hospodářské sféry, kdy politici vyzbrojeniSergiho teorií ještě více než dnes rozhodovali, který „z rozumných“deficitů je pro danou zemi nejlepší, je snadné si představit.“Napumpování dodatečných vládních zdrojů na poptávkovou stranuekonomiky“ nezpůsobí „úspěšný a nepřerušovaný růst“, jak bylo mnohokrátukázáno. Ekonomické zákonitosti fungují bez ohledu na to, zda některouskupinu zemí nazýváme transformující se nebo vyspělé země. Chce-liněkdo opětovně otevírat pandořinu skřínku prospěšnosti „rozumných“rozpočtových deficitů, neměl by se schovávat za specifika současnéhostavu vývoje některých ekonomik a „praktická“ řešení teoretickýchproblémů, ale musí předložit nové přesvědčivé argumenty, ve prospěchsvé teorie. To platí jak pro ekonomické teoretiky, tak i expertysocialistických stran.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.