Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Všichni diskriminujeme!

0

V červnu tohoto roku schválila Poslanecká sněmovna PČR nový antidiskriminační zákon. Text zákona uvádí, že právem na rovné zacházení se zde rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které tento zákon stanoví. Jedná se mimo jiné o tyto důvody: pohlavní identifikace, sexuální orientace, náboženské vyznání víry nebo fakt, že osoba je bez vyznání. Dále se dozvíme, že za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci, což do pojmu diskriminace zavádí minimálně poněkud zmatek.

Jedna z definic diskriminace říká, že se jedná o chování nebo zacházení vzhledem k osobě nebo skupině osob, které je založené na příslušnosti dané osoby nebo skupiny osob k určité kategorii spíše než na jejich individuálních zásluhách.

Ben O´Neill ve svém článku „It´s Discrimination“ píše, že „pokud by měla existovat cena za nejpitomější věc, kterou každý z nás často slýchá, pak by byla udělena za ohromný údiv a distancování se od existence diskriminace“.

Zkusme se zamyslet nad tím, zda lze zákonu učinit zadost a od diskriminace se skutečně distancovat. Jak uvádí definice, diskriminace je založena na rozhodování se spíše na základě příslušnosti osoby či skupiny osob do určité kategorie. Jedná se o předsudky. Proč se toto děje? Co když se tím, že někoho „odsoudím“, připravím o možný přínos? Jedno úsloví říká, že „prejudice is for free“, tedy že předsudky nic nestojí. Ve skutečnosti se jedná o aplikaci principu racionální ignorace, což znamená, že se rozhodujeme podle toho, co víme o charakteristických znacích a vlastnostech dané kategorie – provádíme generalizaci. Jednotlivec tak často může trpět tím, že kategorie, do které spadá, je vnímána negativně, ačkoliv on sám je zcela odlišný a nenaplňuje negativní charakteristiky této kategorie.

Zjišťování dodatečných informací nám v mnoha případech připadá jako neracionální zvyšování našich transakčních nákladů – abychom danou osobu skutečně důkladně prověřili, museli bychom vynaložit značné úsilí, jež se v dané situaci jeví jako přespříliš zatěžující, a proto radši učiníme rozhodnutí, které vychází z naší omezené znalosti dotyčného. Později se může pochopitelně ukázat, že se jednalo o mylné rozhodnutí.

Ben O´Neill uvádí příklad toho, jak funguje racionální diskriminace. Podle jedné studie, která se zaměřila na chování taxikářů ve Washingtonu D.C., mají taxikáři (bílí i černí) tendenci odmítnout poskytovat své služby mladým černochům v porovnání se zbytkem obyvatelstva. Dále byl vypozorován trend, že pokud budete chtít odvézt (lhostejno, jaké jste rasy) do části města, kde výrazně převažuje černá populace, pak je vyšší pravděpodobnost, že budete odmítnuti, než kdybyste chtěli odvézt jinam. Můžeme z tohoto vyvodit závěr, že se jedná o rasismus, a že si všichni taxikáři (černí i bílí) myslí, že černoši mají vrozené dispozice ke kriminalitě? Ne! Toto chování ukazuje diskriminaci jako racionální vyústění faktů.

Jak uvádí O´Neill – vše, co v tomto případě hraje roli, je to, že existuje korelace mezi rasou a zločinností – z nějakého důvodu je u černé populace míra kriminality vyšší než u ostatních ras. Proto se taxikáři chovají zcela racionálně, když se snaží vyhnout tomu, aby se stali obětí přepadení, a je zcela v pořádku, když k tomu, aby minimalizovali toto riziko, využívají takové znaky člověka, jako jsou pohlaví, rasa nebo věk. Nutit taxikáře k tomu, aby přistupovali ke všem alternativám stejně, by znamenalo nutit je k riskantnímu chování.

Z předchozího vyplývá, že diskriminace jako taková je naprosto nedílnou součástí lidského jednání a je vtělena do každého lidského rozhodnutí, jehož výsledkem je volba alternativy. Teoreticky bychom se jako lidé nedopouštěli diskriminace pouze v jednom jediném případě – a to tehdy, kdybychom měli „na výběr“ pouze jednu možnost. Pak by neexistovalo vyhnutí. Taková situace však v realitě neexistuje. Rozhodnutí jako racionální proces je vždy (ať už vědomě nebo nevědomě) posuzováním vícera variant na základě určitých parametrů. Myšlenka, že bychom ze svého rozhodování byli schopni abstrahovat prvky diskriminace, ať už by se jednalo o cokoliv, co by bylo stanoveno zákonem (lhostejno, zda by šlo o barvu očí nebo barvu kůže), je zcela jistě lákavá a může být vnímána jako ideální stav, ale v realitě je jaksi nerealizovatelná, protože člověk jednoduše není stroj a posuzování variant je u něj komplexní záležitostí. Při výčtu parametrů, které jsou při rozhodování brány v potaz a které by mohly být považovány za diskriminační, by bylo teoreticky možno zajít jakkoliv daleko. Od již zmiňované barvy očí až po fanouškovskou klubovou příslušnost.

Diskriminace, tak, jak je vnímána v negativním slova smyslu, má své přirozené limity, jež jsou nastíněny zákonem mezního užitku. Díky tomu, že bude někdo diskriminovat jednotlivce či skupinu, může posléze zjistit, že se mu jeho chování nevyplácí a že mu nepřináší žádný užitek. Josef Šíma toto demonstruje na příkladu rozrůstající se původně domácí čajovny ve svém článku „O právu na diskriminaci“ a ukazuje, že člověk při nakládání se svým majetkem nikterak nevstupuje do sféry jakéhosi „veřejného vlastnictví“, a musí mít tedy právo rozhodnout o tom, koho do své čajovny pustí a koho nikoliv. Tímto chováním pak podstupuje riziko, že lidé budou jeho podnik bojkotovat a on tak bude muset nést následky svého zcela legitimního rozhodnutí.

Hlavním argumentem na obranu diskriminace je právě nezadatelné právo kohokoliv nakládat se svým majetkem dle svého uvážení, které je však značně oslabováno zákony podobnými právě tomu, který prošel naší poslaneckou sněmovnou.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply