Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

„Vymáhání zákona“ nemůže ospravedlnit oddělování dětí-imigrantů od jejich rodičů

0

Hlavním odůvodněním pro politiku Trumpovy vlády, která násilně odděluje dětské imigranty od jejich rodin, je údajný požadavek zákona. Tento výrok je však jednak nepravdivý sám o sobě, tak je neadekvátní obranou, i kdyby byl pravdivý.

Trumpova vláda nedávno přijala politiku „nulové tolerance“, podle které nedokumentovaní imigranti, které zadrží federální agenti, jsou násilně odděleni od svých dětí. Pouze za duben a květen, bylo od svých rodičů odtrženo téměř dva tisíce dětí a byly drženy odděleně, často v krutých podmínkách, které jim pravděpodobně způsobí trauma a dlouhodobé vývojové poškození. Ministr spravedlnosti Jeff Sessions tvrdí, že rozdělení rodin je obhájeno nutností vymoci právo a dokonce říká, že politika této vlády je podporována Biblí. Biblické záležitosti přenechám teologům a kardinálům, kteří se k nim vyjádřili mnohem lépe, než bych mohl já. Ale Sessionsova sekulární argumentace není o nic lepší než ta náboženská. Neexistuje žádný zákon, který vyžaduje rozdělování rodin na hranicích. A i kdyby existoval, nestačilo by to na obhájení kruté politiky této vlády.

Federální zákon kriminalizující „nesprávný vstup“ (improper entry) cizinců do USA nevyžaduje rozdělování rodin. Tento zákon umožňuje použít přestupkové sankce (civil penalties), nebo trestněprávní sankce. I když říká, že použití přestupkových trestů (pokuta 50–250 dolarů) neznamená, že se nesmí aplikovat též trestněprávní sankce, také nenařizuje federálním prokurátorům použít oba druhy. Až do nedávné změny politiky této vlády, byly přestupkové sankce obvyklým způsobem řešení v případech rodin s malými dětmi, a to pod vládami Demokratů i Republikánů. Použití přestupkového řízení obecně nevyžaduje žádné předsoudní zadržení, a tak se vyhne nutnosti zadržet rodiče nebo děti. A v některých případech vláda dokonce oddělila děti od migrantů, kteří neporušili žádný zákon, ale legálně překročili hranici, aby žádali ve Spojených státech o azyl.

Trumpova vláda říká, že její politika je vyžadována soudním vyrovnáním z roku 1997 ve věci Flores v. Reno. Ale toto vyrovnání v žádném případě nevyžaduje rozdělování rodin a držení dětí mimo jejich rodiče. Naopak instruuje federální úřady, aby „umístily každé zadržené dítě do nejméně restriktivního vhodného umístění“ a propustily je do péče rodiny nebo opatrovníků „bez zbytečného odkladu“. Toto vyrovnání také nařizuje, že federální imigrační úředníci musí „zacházet se všemi dětmi ve své péči s důstojností, respektem a zvláštním ohledem na jejich zvláštní zranitelnost, protože jsou děti“. Držení dětí v přísných podmínkách, oddělené od jejich rodičů velmi zřetelně není „nejméně restriktivní umístění“, které je možné, a určitě se také nekvalifikuje jako zacházení s dětmi s „důstojností, respektem a zvláštním ohledem na jejich zvláštní zranitelnost“.

I kdyby ale zákon jasně nařizoval trestní stíhání, kombinované s automatickým rozdělením rodin při předsoudním zadržení, neznamená to, že vláda měla právní povinnost přijmout politiku „nulové tolerance“, která prioritizuje stíhání tohoto překročení práva. Ve světě, kde naprostá většina Američanů někdy ve svém životě porušila federální trestní právo a kde je tolik zákonů a přestupců, že prokurátoři mohou cílit pouze na malý zlomek z nich, mají federální úředníci obrovskou diskreci v tom, které překročení zákona budou stíhat a jak. První nelegální vstup do USA je pouhý přečin (misedemeanor), který nese trest odnětí svobody až na šest měsíců nebo malou pokutu, což je nižší trest než za držení malého množství marihuany (jeden rok). Porovnání těchto trestů naznačuje, že to druhé je závažnější než to první. Avšak ani hard-core bojovníci ve válce proti drogám jako Sessions neurgují federální vládu, aby přijala politiku „nulové tolerance“, pod kterou bychom rutinně stíhali všechny občasné kuřáky marihuany. V praxi se federálové zaměřují pouze na malou část z nich. A když je stíhají, neoddělují je od dětí a nedrží jejich děti v přísných podmínkách.

Politika nulové tolerance tedy není nařizována zákonem. Mohli by jednoduše využít diskrece, aby nemuseli imigranty trestně stíhat a rozdělovat rodiny, jak to dělaly předchozí vlády a jak to dělá sama Trumpova vláda v případě občasných uživatelů marihuany. Prioritizovat toto překročení zákona před skoro všemi ostatními je politická volba, ne právní požadavek. Je to volba, kterou učinil prezident a kterou může kdykoliv odvolat.

Pokud vymáhání zákona je hlavní starostí Trumpa a Sessionse, mohli by tento problém vyřešit podporou legislativy, která by zakazovala rozdělování rodin na hranicích kromě případů zneužívání dětí nebo podobně naléhavých případů. Demokrati v Kongresu už takový zákon navrhli, Keep Families Together Act. Pokud by ho Trump podpořil, získal by tento návrh zřejmě dostatečnou podporu od Republikánů, aby Kongresem prošel rychle, jelikož mnoho Republikánů je také proti rozdělování rodin a obávají se, že politika této vlády jim může kazit šance na zvolení v podzimních volbách. Ale to Trump odmítá udělat, protože raději preferuje použít utrpení oddělených dětí jako páku na Kongres, aby mu ustoupil v dalších imigračních věcech. Doslova chce držet tyto děti jako politická rukojmí, aby protlačil svoji agendu drastického omezení legální imigrace, stejně tak jako nelegální.

Celkově vzato neexistuje žádný zákon, který vyžaduje tuto vládní politiku a je velmi nepravděpodobné, že právní aspekty jsou jejím pravým motivem. Ale i kdyby zákon skutečně nařizoval politiku rozdělování rodin a právní reforma by byla politicky nedosažitelná, to by stále nestačilo na obhajobu rozdělování rodin.

Ne každý zákon je spravedlivý. Minimálně některé jsou tak nespravedlivé, že neexistuje morální závazek respektovat je. Například existuje široký souhlas, že aktivisté za občanská práva byli oprávněni porušovat segregační zákony a abolicionisté byli oprávněni porušovat Fugitive Slave Acts. Porušení těchto zákonů bylo spravedlivé, protože způsobovaly velkou újmu nevinným lidem založenou na morálně irelevantních charakteristikách: rase a původu. Totéž platí pro mnoho z našich imigračních zákonů. Většina nedokumentovaných migrantů přicházejících do USA se svými malými dětmi utíká před násilím, zneužíváním, útlakem, absolutní chudobou nebo dalšími podobnými podmínkami. Zákony, které zakazují jejich příchod, jsou většinou založeny na nezměnitelných podmínkách podobných rase: kdo byli jejich rodiče, nebo kde se narodili. Spojené státy nemusí být zodpovědné za otřesně podmínky, ze kterých tito lidé utíkají. Ale pokud je násilím deportujeme zpět do míst, kde se pravděpodobně budou potýkat s útlakem, strádáním nebo rovnou smrtí, stávám se spolupachateli těch špatných věcí, kterými trpí. Jak vysvětluje filosof Michael Huemer, situace je podobná takové, která nám násilím brání nakoupit hladovějícím lidem jídlo, které potřebují k přežití.

Většina Američanů rutinně porušuje zákony mnohem méně opresivní, než byly segregační zákony. Např. naprostá většina Američanů porušuje zákony o maximální rychlosti na silnicích a nějakých 52 % přiznává užití marihuany během svého života. Tím nechci říct jenom to, že Američané porušují tyto zákony, ale že věří (správně), že nečiní nic špatného, dokud jejich překročení rychlosti nebo užívání marihuany neohrožuje nevinné třetí osoby. Stejná logika platí pro rodiny nedokumentovaných migrantů utíkajících před útlakem. S tím rozdílem, že jejich nelegální činnost je motivována vyšším dobrem a představují menší riziko pro třetí osoby než překročení rychlosti.

Jeff Sessions říká, že migranti prchající z hrozných podmínek by se měli „přihlásit v souladu se zákonem a vyčkat, až budou na řadě“. Toto napomenutí by mohlo mít nějakou platnost, pokud by měli realistickou šanci získat legální vstup do USA v blízké budoucnosti. Ve skutečnosti je čekací doba pro většinu potenciálních migrantů, kteří nemají velmi blízké příbuzné v USA, pravděpodobně v desítkách let nebo stoletích. Pokud zažádají o azyl, čelí systému, který odmítá azyl udělit i mnoha obětem otřesného násilí a útlaku a ve kterém existují kafkovská pravidla jako klasifikování otrocké práce pro guerilly coby poskytnutí materiální podpory teroristům (což tím pádem činí uprchlého otroka neoprávněným pro azyl). Navíc se Sessions a jeho političtí spojenci dlouhá léta stavěli na odpor všem pokusům učinit legální vstup do Spojených států lehčím. Mohou obviňovat pouze sami sebe z toho, že vytvořili podmínky, pod kterými mnoho nedokumentovaných imigrantů nemá žádný přijatelný morální závazek respektovat zákon.

I v případě jinak spravedlivých zákonů musí existovat morální limity prostředků, kterými se vymáhají. Politika oddělování dětí od rodin překračuje jakoukoliv rozumnou hranici. Způsobuje újmu hrubě nepřiměřenou danému překročení zákona. A největší újmu trpí děti – lidé, kteří neudělali nic špatného. I kdyby jejich rodiče dělali chybu při pokusu dostat se do Spojených států, tyto děti neměli v této záležitosti žádnou volbu.

Někteří se pokouší obhájit politiku této vlády poukázáním na to, že lidé usvědčení z trestných činů jsou často uvězněni, takže jsou drženi odděleně od svých dětí. Ale v těchto případech děti zůstávají v péči příbuzných nebo opatrovníků vybraných rodinou, nejsou ubytováni v přísných zadržovacích zařízeních. Navíc je extrémně vzácné, aby lidé s doposud čistým trestním rejstříkem, kteří jsou obviněni z přečinu, byli vůbec zadrženi na delší dobu, a dokonce aby dostali trest odnětí svobody po odsouzení (na rozdíl od pokut nebo probace). Kdyby vláda začala nahánět občasné uživatele marihuany nebo přestupce dopravních předpisů, dávala je do cel předběžného zadržení a oddělovala je od jejich malých dětí, které by byly potom umístěné do uzavřeného objektu s krutými podmínkami, měli bychom tu veřejné rozhořčení. Málokdo, pokud vůbec někdo, by vážně tvrdil, že tato politika je obhajitelná, protože posiluje naše vymáhání drogových nebo dopravních zákonů. I ti, kteří věří, že naše marihuanové zákony a dopravní zákony jsou spravedlivé, by takovou krutou politiku odsoudili. Stejná logika platí na Trumpovu politiku rozdělování rodin na hranici.

 

Přeložil Martin Pánek.
Sdílej

O Autorovi

mm

Ilya Somin je profesorem práva na Univerzitě George Masona. Oblastí jeho výzkumu je ústavní právo, majetkové právo a zajímá se i o otázky politické participace veřejnosti. Je autorem několika knih, mj. „Demokracie a politická ignorance: Proč je menší vláda chytřejší“.

Comments are closed.