Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Výročí v Číně a ve Spojených státech

0

Dvě z největších zemí světa oslavují tento týden svůj počátek: V Číně se slaví založení Komunistické strany Číny před 90 lety (1. července 1921) a ve Spojených státech schválení Deklarace nezávislosti (4. července 1776). Tato data mohla být ještě blíže, pokud bychom si zvolili, že budeme oslavovat skutečné hlasování za nezávislost z 2. července, jak předpovídal John Adams:

Druhý červencový den, 1776, bude nejpřipomínanější epochou americké historie. Věřím, že se bude slavit nadcházejícími generacemi jako velký výroční festival. Měl by být slaven jako den osvobození slavnostními akty oddanosti Bohu všemohoucímu. Měl by být slaven s pompou a parádou, s představeními, hrami, sportem, zbraněmi, zvony, ohni a světly, z jednoho konce tohoto kontinentu na druhý, odteď až navěky.

Deklarace nezávislosti, napsaná Thomasem Jeffersonem, je nejvýmluvnější libertariánský esej dějin, obzvláště její filosofické jádro:

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující své oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.

 Jefferson se hladce přesunul z našich přirozených práv k právům na revoluci:

Rozvážnost sice přikazuje, aby dlouho ustavené vlády nebyly měněny pro nejasné a prchavé důvody; a souhlasně veškerá zkušenost ukazuje, že lidstvo je mnohem náchylnější ke strádání, dokud je zlo snesitelné, než k narovnání sebe sama zavržením forem, kterým je přivyklé. Jestliže ale dlouhý sled zlořádu a uchvacování, pronásledující trvale týž objekt, se rozvíjí do podoby podřízenosti naprosté despocii, je jejich právem, je jejich povinností, svrhnout takovou vládu a obstarat nové stráže své budoucí bezpečnosti.

Myšlenky Deklarace, které dostaly právní formu v Ústavě, udělaly Spojené státy americké z malé osady na hranici vyspělého světa nejbohatší zemí na světě za jedno století. Naše země v mnoha ohledech nenaplnila vize z Deklarace, především kvůli instituci otroctví. Ale během dalších dvou století inspirovala Američany, aby rozšířili sliby Deklarace – život, svobodu a sledování osobního štěstí – na více a více lidí.

Čína samozřejmě sledovala jinou vizi. Vezměte si proslov Mao Ce-tunga z 1. července 1949, když se jeho komunistické armády blížily vítězství. Proslov byl pojmenován „O lidové demokratické diktatuře“. Namísto života, svobody a sledování vlastního štěstí mluvil o „vyhynutí tříd, státní moci a stran“, o „socialistické a komunistické společnosti“, o znárodnění soukromých podniků a socializaci zemědělství, o „skvělém a velkolepém socialistickém státě“ v Rusku a obzvláště o „silním státním aparátu“ v rukou „lidové demokratické diktatury“.

Tragicky a neuvěřitelně tato vize imponovala nejenom mnoha Číňanům, ale také Američanům a Evropanům, některým z nich prominentním. Ale od počátku šlo všechno příšerně špatně, jak se ostatně mělo předpovídat. Komunismus v Číně vytvořil zoufalou chudobu. „Velký skok vpřed“ vedl k masovému hladomoru. Kulturní revoluce vypustila „rozšířený nával revolučních mas“, ve kterém byl „desítky miliónů obětí perzekvovány, byla jim zničena profesionální kariéra, byly mentálně obtěžováni, fyzicky mrzačeni a zabíjeni“. Odhady počtu nepřirozených úmrtí během Maovy vlády jsou v rozptylu 15 miliónů až 80 miliónů. Je to tak monstrózní, že to ani nedokážeme pochopit. Co inspirovalo mnoho amerických a evropských levičáků, bylo to, že Mao vypadal, že komunistické vizi skutečně věří. Ale pokus o implementaci komunismu vedl ke katastrofě a smrti.

Když Mao v roce 1976 zemřel, změnila se Čína rychle. Jeho starý soudruh Deng Xiaoping (Teng Siao-pching), oběť kulturní revoluce, se něco za třicet let kalamity naučil. Začal implementovat politiku, které říkal „socialismus s čínskými charakteristikami“, která vypadala hodně jako svobodnější trhy – dekolektivizace a „odpovědnostní systém“ v zemědělství, privatizace podniků, mezinárodní obchod, liberalizace podmínek rezidence.

Změny v Číně za poslední generaci jsou nejskvělejším příběhem na světě – více než miliarda lidí byla přenesena z totality do převážně kapitalistického ekonomického systému, který podrývá zbývající autoritářství politického systému. Při svých 90. narozeninách vládne Komunistická strana Číně stále železnou pěstí. Neexistuje otevřená politická opozice, nezávislí soudci nebo média. Avšak hospodářské změny podkopávají stranickou kontrolu, což je výzva, které si je strana dobře vědoma. Před třemi lety napsal Howard W. French pro New York Times:

Politická změna, jakkoliv postupná a nekonsistentní, udělala z Číny významně otevřenější místo pro průměrného člověka, než jak tomu bylo o generaci dříve.

Mnoho tu zůstává nesvobodného. Práva na veřejný projev a shromáždění jsou ostře omezena; menšiny, obzvláště v Tibetu a Xinjiangu, jsou utlačovány; a strana má téměř kompletní monopol na politické rozhodování.

Avšak Číňané také stále více žijí v místě, kde žít chtějí. Cestují do zahraničí ve stále větších počtech. Vlastnická práva našla u soudů větší podporu. V rámci dobře definovaných limitů si mohou lidé také užívat plodů technologické revoluce od mobilních telefonů po internet a mohou komunikovat se snází, která najde málo paralel s autoritářskými zeměmi minulosti.

Komunistická strana Číny zůstává u kormidla. Ale zápasí s tím, jak bránit lidem získávat informace, rutinně musí bojovat s Googlem, Star TV a dalšími médii. Howard French poznamenává, že „v zemi je dnes 165 tisíc registrovaných právníků, pětinásobný nárůst od roku 1990, a obyčejní lidé si je najímají, aby tlačily na prosazení práv vepsaných do Čínské ústavy.“ Lidé si zvykají sami činit rozhodnutí v mnoha životních oblastech a diví se, proč jsou v jiných oblastech omezeni. Doufám, že stoleté výročí Komunistické strany Číny bude zajímat především historiky čínské minulosti a že Číňané si tou dobou budou užívat života, svobody a sledování svého štěstí pod vládou, která odvozuje svoje pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládne.

 

Článek vyšel v originále 4. července 2011. Přeložil Martin Pánek.

Sdílej

O Autorovi

mm

David Boaz je výkonným viceprezidentem Cato Institutu, autorem knihy Liberalismus v teorii a politice a autorem hesla "libertarianismus" v Encyclopaedii Britannice.

Comments are closed.